Zrada a odplata: Pád rodiny

Dobré zprávy

**Zrada a trest: rodina v troskách**

„Už je pozdě na debaty. Musíme rozhodnout, co dál. Bude třeba zaplatit aspoň první semestr Aničky. Je chytrá, zvládne to a přestoupí na státní,“ unaveně pronesla Jana, upřeně hleděla na manžela.

Petr pokrčil rameny, jako by se ho to netýkalo.

„Péťo, vůbec mě posloucháš?“

„Jo,“ zamumlal, oči přilepené k telefonu.

„Takže prodáme motorku. Kolegyně se ptala, jestli ji nechceme prodat. Peníze půjdou na Aniččino studium.“

„Ne, Jano. Motorku neprodáme,“ utnul ji Petr, až ztuhla překvapením.

„A to jako proč?“

Odpověď ji zasáhla jako rána do břicha.

Jana vždy věřila, že rodina je pevnost postavená na důvěře a kompromisech. S Petrem žili třiadvacet let, překonali nesnáze, postavili dům u Plzně, vychovali dceru. Ale poslední dobou se všechno změnilo. Petr byl podrážděný, uzavřený. Jana si myslela, že je to kvůli smrti jeho bratra Tomáše, se kterým byl velmi blízký.

Tomáš zanechal manželku Alenu a syna Matěje. Jana s Petrem jim pomáhali, často na vlastní úkor. Ale tohle byla poslední kapka.

„Slíbil jsem Matějovi, že mu motorku dám,“ prohodil Petr.

„Počkej… Jak jsi to mohl? Domluvili jsme se, že ji prodáme pro Aničku!“ Jana cítila, jak jí krev stoupá do tváří.

„Já nikdy nic neslíbil,“ mávl rukou.

„Probírali jsme to na rodinné radě, když Anička končila školu! Vybral si těžký obor, potřebuje vysoký průměr!“

„Tehdy jsem nevěděl, že Tomáš zemře a Matěj zůstane bez otce. Potřebuje podporu.“

„A tvoje dcera ne?!“ Jana se snažila do něj dosáhnout, ale on jen mlčky zíral na zem.

Myslela si, že souhlasí, a pustila se do zařizování: zjišťovala, jak se platí školné pro Aničku. Dny ubíhaly v shonu.

Večer, když prostírala na večeři, zazvonil telefon. Na displeji svítilo Alenino jméno.

„Jani, moc děkuju za ten dárek!“ hlas vdovy zněl radostně.

„Jaký dárek?“ znejistěla Jana.

„Motorka! Péťa ji dal Matějovi. Viděla bys, jak je šťastný! Odmala toužil po motorce, Tomáš mu ji slíbil na osmnáctiny. Ale po jeho smrti… kde bychom na to vzali? A Péťa mu ten sen splnil! Díky!“

Janě se sevřelo srdce.

„Ty říkáš, že naše motorka je u vás?“

„Ano, Jani. Péťa ji daroval Matějovi. Ty jsi to nevěděla?“

Jana mlčela, slova uvízla v krku. Tu motorku koupili s Petrem před třemi lety z jejich společných úspor. Souhlasila s tím, ale podmínkou bylo: když bude potřeba peníze pro Aničku, prodá se.

V hlavě jí vytanul nedávný rozhovor s dcerou:

„Mami, už jsem vše zjistila, musíme zaplatit zálohu.“

„Jasně, Aničko, s tátou jsme to vyřešili. Zítra přijede kupce kouknout na motorku…“

Teď ta slova zněla jako krutý vtip.

„Dobře, slyšela jsem, že jsi zaneprázdněná,“ řekla Alena a zavěsila.

Když Petr vešel do domu, Jana seděla na gauči, svírala telefon.

„Péťo, volala mi Alena. Je to pravda? Dal jsi jí naši motorku?!“

Ztuhl, pak neochotně přikývl.

„Jo. A co?“

„Jak to ‚a co‘? Ty jsi dal naši motorku bez mého souhlasu? Potají?!“

„Jano, přestaň. Je moje.“

„Naše, Petře! Koupili jsme ji spolu, s podmínkou, že ji prodáme pro Aničku!“

„Co pořád meleš o tom studiu!“ zařval. „Nechápeš? Nemám syna. Ty jsi mi porodila jen holku. A Matěj je pořádnej kluk. Slíbil jsem Tomášovi, že se o něj postarám jako o vlastního.“

„Vážně?!“ Janin hlas se třásl bolestí. „Anička pro tebe není dědička? Není tvá?“

Z chodby se ozvaly kroky. Anička stála ve dveřích, bledá, oči plné slz.

„Mohl jsi mi pomoct, ale vybral sis synovce?“ její hlas se chvěl.

„Studium není všechno,“ zabručel Petr. „Přestoupíš na státní, na jiný obor. Co na tom záleží? A Matějovi nikdo motorku zadarmo nedá.“

„Pro tebe jsem nikdo,“ tiše řekla Anička, otočila se a odešla do svého pokoje, práskla dveřmi.

„Podívej se, co jsi udělal!“ Jana sotva krotila vztek.

„Jano, jsem unavenej. Ty máš pořád nějakej problém. Ztratil jsem bratra, Matěj otce. To nechápeš?“

„A ty, zdá se, jsi ztratil dceru,“ odpověděla chladně.

Poslední měsíce Jana vídala, jak se Petr odcizuje. Zdržoval se v práci, tajnůstkářil, často chodil za Alenou.

„Jen jí pomáhám, je sama,“ říkal. „Matěj chtěl poradit s motorkou, učí se na automechanika, má rád techniku.“

Jana sama Aleně pomáhala: vyřizovala dokumenty po Tomášově smrti, jezdila s ní po úřadech, zařizovala pohřeb. Myslela si, že Petr oceňuje její podporu, ale čím dál častěji ji obviňoval z chladnosti, když si stěžovala na jeho pozornost synovci.

Alena však Petra vždycky vítala. Vařila mu, hostila ho, vzpomínala na Tomáše. V jejím domě se cítil potřebný, na rozdíl od toho jejich, kde ho čekaly výčitky.

„Víš, že jsem ti byla vždycky blíž než Jana,“ jednou mu Alena řekla, upřeně se mu dívala do očí.

Petr mlčel, ale její slova ho zasáhla.

„Ona je na tebe pořád naštvaná, Péťo. Já ti rozumím. Oba jsme ztratili Tomáše, ale pro Janu je to maličkost.“

Dlouho váhal, ale jednou u Aleny zůstal přes noc, Janě zalhal, že prasklo potrubí. Uvěřila.

Pravda vyšla najevo náhodou. Jana viděla manželovu korespondenci – slova, která si příbuzní nepíšou. Alena se pro Petra stala bližší než manželka. Vše do sebe zapadlo: jeho podivné chování, odtažitostPetr zůstal stát na prahu, s prázdnýma rukama a ještě prázdnějším srdcem, zatímco za ním tiše zaklapla dveř do minulosti, kterou už nikdy neotevře.

Rate article
Add a comment