Dnes si potřebuju vypsat, co se stalo. Je to těžké, ale třeba mi to pomůže urovnat si myšlenky.
„Už je pozdě řešit, co bylo. Musíme rozhodnout, co dál. Zaplatíme aspoň první rok Aničce. Je chytrá, zvládne to a třeba přejde na státní,“ řekla Jitka unaveně a upřeně se podívala na manžela.
Václav pokrčil rameny, jako by se ho to netýkalo.
„Vláďo, vůbec mě posloucháš?“
„Hm,“ zabručel, aniž by odtrhl oči od telefonu.
„Tak musíme prodat motorku. Kolegyně se ptala. Peníze půjdou na školu.“
„Ne, Jituš. Motorka se neprodává,“ utnul to Václav a Jitka ztuhla.
„Proč ne?“
Odpověď ji zasáhla jako rána.
Vždycky věřila, že rodina je pevnost postavená na důvěře a kompromisech. S Václavem byli spolu třiadvacet let, prošli si těžkostmi, postavili dům u Mladé Boleslavi, vychovali dceru. Ale poslední dobou se všechno změnilo. Václav byl podrážděný, uzavřený. Jitka si myslela, že je to kvůli smrti jeho bratra Tomáše, ke kterému měl blízko.
Tomáš zanechal manželku Hanu a syna Jakuba. Jitka s Václavem jim pomáhali, často na svůj úkor. Ale tohle byla poslední kapka.
„Slíbil jsem motorku Jakubovi,“ prohlásil Václav.
„Počkej… Jak jsi mohl? Domluvili jsme se, že ji prodáme pro Aničku!“ Jitka cítila, jak jí krev stoupá do tváří.
„Já nic nesliboval,“ mávl rukou.
„Mluvili jsme o tom na rodinné radě, když Anička končila školu! Vybrala si těžký obor, potřebuje dobré známky!“
„Tehdy jsem nevěděl, že Tomáš umře a Jakub zůstane bez otce. Potřebuje pomoc.“
„A tvoje dcera ne?!“ Snažila se k němu promluvit, ale on jen mlčel a zíral do země.
Myslela si, že souhlasí, a začala zařizovat věci: zjišťovala, jak zaplatit Aniččino studium. Dny ubíhaly v shonu.
Večer, když prostírala, zazvonil telefon. Na displeji se objevilo Hany číslo.
„Jituš, moc děkuju za ten dárek!“ Hlas vdovy zněl šťastně.
„Jaký dárek?“ Jitka nechápala.
„Motorku! Vašek ji dal Jakubovi. Měla bys vidět, jak je šťastný! Odmala o ní snil, Tomáš mu ji slíbil k osmnáctinám. Ale po jeho smrti… kde bychom na to vzali? A Vašek mu ten sen splnil! Děkuju!“
Jitčino srdce se sevřelo.
„Chceš říct, že naše motorka je u vás?“
„Ano, Jituš. Vašek ji daroval Jakubovi. Ty jsi to nevěděla?“
Jitka mlčela, slova uvízla v krku. Tu motorku koupili před třemi lety z jejich společných úspor. Souhlasila s koupí jen pod podmínkou: když bude potřeba peníze pro Aničku, prodá se.
V hlavě jí vytanul nedávný rozhovor s dcerou:
„Mami, všechno jsem zjistila, musíme zaplatit zálohu.“
„Jasně, Aničko, s taťkou jsme to vyřešili. Zítra přijede kupce…“
Teď ta slova zněla jako výsměch.
„Dobře, slyším, že máš práce dost,“ řekla Hana a zavěsila.
Když Václav vešel dovnitř, Jitka seděla na gauči a svírala telefon.
„Vláďo, volala mi Hana. Je to pravda? Dal jsi jim motorku?!“
Ztuhl, pak neochotně přikývl.
„Jo. A co?“
„Jak to ‚a co‘? Daroval jsi naši motorku bez mého souhlasu? Tajně?!“
„Jituš, dost. Je to moje motorka.“
„Naše, Vláďo! Koupili jsme ji spolu, s tím, že ji prodáme pro Aničku!“
„Co pořád meleš o té škole!“ zařval. „Nechápeš? Nemám syna. Máš jen dceru. A Jakub je pořádný kluk. Slíbil jsem Tomášovi, že se o něj postarám jako o vlastního.“
„Vážně?!“ Jitčin hlas se třásl bolestí. „Anička pro tebe není dědička? Není tvá?“
Z chodby se ozvaly kroky. Anička stála ve dveřích, bledá, s očima plnýma slz.
„Mohl jsi mi pomoct, ale vybral sis synovce?“ Hlas se jí třásl.
„Škola není důležitá,“ zamumlal Václav. „Přijdeš na státní, na něco jiného. Co na tom záleží? A Jakubovi nikdo motorku zadarmo nedá.“
„Pro tebe jsem nikdo,“ řekla tiše Anička, otočila se a odešla do pokoje, práskla dveřmi.
„Podívej se, cos udělal!“ Jitka sotva potlačovala vztek.
„Jituš, jsem unavenej. Ty máš pořád nějakej problém. Ztratil jsem bratra, Jakub tátu. To nechápeš?“
„A ty, zdá se, jsi ztratil dceru,“ odpověděla chladně.
Poslední měsíce si Jitka všímala, jak se Václav odtahuje. Zdržoval se v práci, byl tajnůstkářský, často chodil za Hanou.
„Jen jí pomáhám, je sama,“ říkal. „Jakub potřeboval pomoc s motorkou, učí se na automechanika, má rád techniku.“
Jitka jí taky pomáhala: vyřizovala doklady po Tomášově smrti, jezdila po úřadech, organizovala pohřeb. Myslela si, že Václav ocení její podporu, ale místo toho jí vyčítal necitelnost, když si stěžovala na jeho pozornost k synovci.
Hana na něj vždycky čekala. Připravila večeři, připíjeli si, vzpomínali na Tomáše. V jejím domě se Václav cítil potřebný, na rozdíl od domova, kde ho čekaly výčitky.
„Vždyť víš, že jsem ti byla bližší než Jitka,“ řekla mu Hana jednou, když se mu zadívala do očí.
Václav mlčel, ale její slova ho zasáhla.
„Ona je na tebe pořád naštvaná, Vašku. Já ti rozumím. Oba jsme ztratili Tomáše, ale pro ni je to maličkost.“
Dlouho váhal, ale jednou u Hany zůstal přes noc, Jitce zalhal, že prasklo potrubí. Uvěřila.
Pravda vyšla najevo náhodou. Jitka viděla manželovu korespondenci – slova, která si příbuzní nepíšou. Hana byla pro VáVáclav zůstal sám, bez rodiny, bez lásky, a teprve teď pochopil, jakou cenu zaplatil za svou slabost.