„Ty jsi přinesla neštěstí do naší rodiny!“ křičela matka na svou dospívající dceru.
„Maminko, ty ses vrátila! To jsem se po tobě tak stýskala! Budeme teď spolu?“ ozval se třesoucí se hlas plný naděje, když dívka spěchala k matce.
„Ne! Zůstaneš s babičkou!“ odsekla Anna prudce a odtáhla se, jako by se jednalo o cizí osobu.
Anna přijela za dcerou do městečka Lesná po dvou letech. Její hlas byl ledový, pohled plný nenávisti. Dceru nechala na starost tchýni, a tohle setkání rozdrtilo srdce dítěte, které toužilo po mateřské lásce.
„Proč?“ zeptala se dívka, sotva potlačujíc slzy.
„Protože s tvým narozením přišlo do naší rodiny neštěstí! Kvůli tobě nemáš otce!“ vykřikla Anna a její slova jako nůž pronikla dceřinou duší.
Anna a Pavel byli nerozluční od školních let. Jejich láska vypadala věčná – snili o budoucnosti, plánovali a nedokázali bez sebe vydržet ani den. Hned po škole se vzali. Pavel nastoupil na šachtu, vydělával slušné peníze, a brzy si koupili byt v Lesné. Když Anna zjistila, že je těhotná, Pavel zářil štěstím. Obklopoval ji péčí, vybral nejlepší porodnici, připravoval dětský pokoj. Jejich život byl plný nadějí.
Osud však zasáhl krutě. Pár dní po porodu se Anna chystala k odchodu z nemocnice. Pavel, zářící pýchou, vyzdobil pokoj, koupil květiny a vyrazil pro ženu a dceru. Nestihl tam dojet. Strašná nehoda ukončila jeho život. Zachránci a lékaři byli bezmocní. Anna zůstala sama s novorozenou dcerou v náručí.
Do nemocnice přijela Aniččina přítelkyně, která se ji snažila utěšit. Vymýšlela nesmyslné příběhy, aby ji rozptýlila, ale pravda ji dostihla doma. Tchýně, Marie, jí mezi pláčem pověděla o tragédii. Anna, šílená žalem, vtrhla do pokoje, který s takovou láskou připravoval Pavel. Rozbíjela vše kolem sebe – trhala závěsy, házela hračky a křičela bolestí. Její svět se rozpadl.
Po pohřbu se Anna nemohla na dceru podívat. Tchýně, Marie, se o holčičku starala. Anna se nutila pečovat o dítě, ale v jejím srdci nebyla láska – jen prázdnota a vztek. Vinila dceru z manželovy smrti, jako by její narození bylo prokletí.
Jednoho dne, když Marie přišla na návštěvu, Anna to nevydržela.
„Ona je za to zodpovědná!“ křičela, dusíc se slzami. „Rozbila nám život! Nenávidím ji!“
„Anno, vzpamatuj se!“ prosila tchýně. „Musíme žít pro tu holčičku. Ona za to nemůže!“
Ale slova nepronikla. Anna se uzavřela do svého žalu, oddělila se od dcery zdí nenávisti.
Po dvou letech Anna našla práci. Marie pomáhala, jak mohla, ale brzy dostala Anna povýšení a začala jezdit na služební cesty. Požádala tchýni, aby si dceru vzala k sobě. Babička, která vnučku zbožňovala, souhlasila. Zprvu Anna dívku navštěvovala, brala ji na víkendy, ale časem návštěvy řídly. Pak zmizela úplně.
Anna posílala peníze na účet, ale neozývala se. Holčička, stýskající si po matce, plakala, prosila, ale Marie vymýšlela výmluvy: „Maminka je na služební cestě, brzy se vrátí.“ Dokonce za ní přijela, ale Anna práskla dveřmi, odmítajíc mluvit.
Uteklo pár let. Anna se objevila u tchýně na dceřiných narozeninách. Vstoupila, chladně předala dárek a zůstala stát, zatímco dívka, Alena, se k ní vrhla s nadějí.
„Mami, ty jsi tady? Budu s tebou bydlet?“ vykřikla Alena, oči jí zářily.
„Nic se nezměnilo!“ odsekla Anna a couvla. „Zůstaneš tady.“
„Proč?“ hlas se jí třásl, slzy stoupaly do očí.
„Protože jsi přinesla smůlu! Kvůli tobě zemřel tvůj otec!“ vyštěkla Anna a její slova dozněla v místnosti.
Marie už to nevydržela:
„Anno, zmlkni! Jak můžeš říkat dítěti takové věci?!“
Anna se na tchýni podívala s ledovým klidem.
„Vdala jsem se,“ řekla. „A čekám dítě. Přišla jsem, abych se vzdala Aleny.“
„Ty opouštíš vlastní dceru?“ zděšeně vykřikla tchýně. „Nemáš ani trochu studu?“
„Nemůžu ji milovat,“ tiše odpověděla Anna. „Promiňte.“
Otočila se a odešla. Brzy přišel notářem ověřený dokument o vzdání se rodičovských práv. Alena zůstala s babičkou, která se stala její opatrovnicí. Když se holčička ptala na matku, Marie mlčela, nedokázala říct pravdu. Až o mnoho let později Alena zjistila, že ji matka viní za otcovu smrt. Dlouho plakala, ale už se neptala. Její srdce, plné lásky k matce, se navždy rozbilo.