Markéta odjela na služební cestu do Brna, zatímco v rodné Ostravě nechala svého snoubence Jakuba. Když dokončila práci dříve, rozhodla se nečekaně vrátit domů a připravit mu překvapení. Jakub jí nikdy nedal důvod k žárlivosti, přesto ji během cesty vlakem pronásledovaly úzkostné myšlenky: co když ho najde s jinou? Snažila se je zahánět, ale srdce jí bušilo rychleji. Těšila se na jeho překvapený úsměv. Jenže překvapení musela odložit. Jakmile na nádraží zapnula telefon, objevila se zpráva, která jí doslova přimrazila krev v žilách.
Markéta se opřela čelem do chladného okna taxíku a snažila se zaplašit hloupé představy. Proč si vymýšlí scény z levných seriálů? Její život s Jakubem byl stabilní, skoro nudný, a možná právě proto si vymýšlela dramata. Vůně starého kolínského ji připomněla otce. Řidič, muž kolem šedesátky s prošedivělými vlasy a vrásčitým krkem, si zíval a pohrával si s uchem – úplně jako její táta, když byl unavený. Jeho jízda byla prudká, a Markéta se instinktivně chytila madla u dveří.
„Slečno, jak vám říkají?“ zeptal se řidič. „Markéta,“ odpověděla překvapeně. „Já jsem Viktor. Markétko, kdy máte vlak? Můžeme se stavět na benzínku?“ Vlak jel až za tři hodiny, a tak přikývla: „Ještě není čas, ráda přijíždím s předstihem.“ Viktor se pousmál: „Ženy vždycky takhle! Má žena taky: pojedeme na nádraží pět hodin předem, co kdyby byly zácpy!“ Markéta pokrčila rameny – opravdu nesnášela zpoždění. „Mimochodem, Markéta Viktorovna,“ dodala, aby změnila téma. „Vážně? Neuvěříte, ale moje dcera se taky jmenuje Markéta. A matka taky,“ rozzářil se Viktor.
Začal vyprávět o svém životě a Markéta poslouchala, ohromená. Viktor vyrůstal v početné rodině, od čtrnácti let pracoval, neměl žádné pořádné vzdělání, zdraví ho neposlouchalo a hypotéku na byt sotva splácel. Synové z prvního manželství s ním nemluvili – neodpustili mu, že opustil jejich matku. Jedinou radost mu dělala dcera, za jejíž studium platil v naději, že se jednou vymaní z chudoby. Markéta si nechtěně představila: co kdyby byl tento muž jejím otcem? Jako dcera úspěšného podnikatele by asi ani nechodila s Jakubem – ten při seznámení hned zjišťoval, kdo jsou její rodiče a kde studovala.
„Tak co, líbí se vám u nás ve městě?“ zeptal se Viktor, když přijížděli k nádraží. „Ano, je hezké,“ usmála se Markéta. „A odkud jste?“ Odpověděla, že z Ostravy. „Páni, to je kus cesty! Byl jsem tam jednou, na pohřbu dědy. Byli jste tu služebně?“ – „Ano, služebně.“ – „Tak příště zase přijměte! Tady máte vizitku, jsem zkušený taxikář, věk není překážka!“ Podal jí kartičku a Markéta, která si ho prohlížela, si znovu pomyslela: je tak podobný otci – gesty, hlasem. Jako by někde žil jeho dvojník.
Ve vlaku si vymýšlela příběhy, jako to dělávala od dětství. Snila o tom, že bude spisovatelkou, ale otec trval na ekonomické fakultě, aby mohla převzít jeho firmu. Litovala toho? Asi ne. Její život byl předem daný, a to ji uklidňovalo. Jakubovi neřekla, že se vrací dřív – těšila se, jak ho překvapí. Ale všechno se změnilo, když se telefon probudil k životu a na displeji vyskočila zpráva od matky: „Táta je v nemocnici. Infarkt.“
Markéta nikdy neviděla otce slabého. Byl silný, nezdolný. Teď ležel na nemocničním lůžku bledý, s dráty na hrudi. Matka odešla mluvit s lékařem, a tak zůstali sami. „Jak se cítíš?“ zeptala se, zadržujíc slzy. „Nic, holčičko,“ odpověděl tiše. Aby nezaplakala, začala mluvit o služební cestě: „Město je krásné, a řidič taxíku, to bys neřekl, tvůj jmenovec, Viktor…“ Otec ji náhle přerušil: „Já se v tom městě narodil.“
Markéta ztuhla. Otec nikdy nemluvil o svém dětství. „A moje pravé jméno není Viktor,“ dodal a jeho slova visela ve vzduchu jako začátek jedné z jejích vymyšlených historek. Pokračoval: „Celý život jsem mlčel. Ví o tom jen tvoje máma. Ani rodiče, kteří mě vychovali, nevědí pravdu. Měl jsem tři roky, když to začalo. Narodil jsem se v Brně, ale moje skutečné jméno je Aleš. Viktor bylo jméno mého staršího bratra, který se o mě staral. Rodina byla velká, otec pil, matku… si nepamatuji. Nejpamátnější vzpomínka? Chleba s máslem a cukrem.“
Vyprávěl, jak ho matka jednoho dne nechala samotného ve starém domě páchnoucím vlhkostí. Bratr ji prosil, aby ho nenechávala, ale odešla. Vystrašený malý Aleš utekl, vmísil se mezi děti, nasedl do autobusu a ocitl se v nějaké vesnici. Tam ho našli, ptali se na jméno. Proč řekl Viktor, netušil. Rodinu po něm nikdo nehledal, nebo se o ztrátě nepřihlásili. V té vesnici ho přijala žena, která ho krmila buchtami. Stala se jeho matkou. „Nic si nepamatuji, Markétko,“ dokončil. „Jen toho bratra. Rád bych věděl, co se s ním stalo.“
Markéta naslouchala, nevěřícně. Co když je ten taxikář Viktor jeho bratr? Vybavila si jeho tvář, jeho vyprávění o velké rodině. „Hledal jsi je?“ zeptala se. „Proč? Nic si nepamatuji. Jenom jméno Markéta se mi honí hlavou – možná sestra, možná matka. Ale to je všechno. Chci, aby si mě vnuci pamatovali. Jenže žádní nejsou. A tebe bych rád provdal. Smiluj se nad starcem, Markétko, vím, že svatby už nejsou v módě, ale vezměte si s Jakubem toho chlapa.“
Markéta si povzdechla. Nevadilo jí manželství, ale Jakub ji nikdy nepožádal. „Uzdrav se,“ řekla. „Bude svatba.“ Doma Jakub seděl u notebooku a hrál střílečku. „To je překvapení! Proč jsi neDoma Jakub seděl u notebooku a hrál střílečku. „To je překvapení! Proč jsi neřekla, že přijíždíš? Já bych tě přivítal!“ zvolal nadšeně. Markéta, vyčerpaná, se najednou rozplakala a Jakub ji objal, zatímco mu vyprávěla o otcově nemoci, ale jeho tajemství zamlčela. A pak to z ní vypadlo: „Vezmeš si mě?“
Jakub se odtáhl, zamračil se: „Markéto, náš vztah funguje. Proč to měnit? To máš od tvého táty, říkáš to v afektu. Vychladni.“ – „Takže se se mnou nechceš oženit?“ její hlas se zachvěl. Vždy tušila, že na to není připravený, ale slyšet to nahlas bolelo. „Už jsme to probírali,“ řekl tiše. „Když chceš dítě, můžeme ho mít i bez papíru. Nehádáme se.“ Markéta zmlkla, ale kousek v ní zůstala hořkost.
Když se otec začal zotavovat, odjela zpátky do Brna, aniž by to Jakubovi řekla. Nechala mu vzkaz: „Musím si o nás něco rozmyslet.“ Ale její skutečným cílem bylo najít toho taxikáře. Vizitku ztratila, převrátila všechno v kufru naruby. Na recepci hotelu, kde si objednávala taxi, byla správcová Karolína na dovolené. Markéta prosila děvčata za přepážkou, aby jí daly její číslo, ale marně. Slzy jí tekly samy. „Karolína se vrátí za čtrnáct dní,“ řekly jí. V pokoji usedavě plakala, cítila se ztracená. Proč sem vlastně jela? Jakub nejspíš už odešel, a otcova bratra nikdy nenajde.
Jakub jí napsal: „Co to má znamenat?“ Odepsala: „Ber to, jak chceš.“ – „Kde jsi?“ – „To není tvůj problém. Nejsi můj manžel.“ Odmlčel se. Zaklepali na dveře. Na prahu stála mladá recepční: „Tady máte adresu Karolíny. Nikomu to neříkejte!“ Markéta, plná naděje, tam druhý den jela, třikrát zrušila objednané taxi v domnění, že přijede Viktor. Ale přijel někdo jiný.
Ve staré čtvrti, mezi omšelými domy, otevřel dveře chlápek ve vymačkaném tričku. „Hledám Karolínu,“ řekla Markéta. Přimhouřil oči: „Od Honzy, co?“ – „Od jakého Honzy?“ Její zmatený výraz ho uklidnil, a představil se jako Tomáš, pozval ji dál na kafe. Vyprávěl, že Karolína chodila s bohatým Honzou, který ji kontroloval, pak se zamilovala do chudého Pavla. Honza vyvolal hádku, a tak Karolína s Pavlem utekli k jeho babičce, vymysleli si, že je na dovolené. „S Honzou se nekamarád,“ varoval ji Tomáš.
Rozhovor přerušila dívka, která vtrhla do bytu. „Martino, tohle je kamarádka Karolíny!“ zakřičel Tomáš a málem ji neudržel. Markéta vyklouzla do chodby a utekla, toužíc být doma. Výprava selhala. Nenašla Viktora, pohádala se s Jakubem, a život, který chtěla udělat zajímavějším, se proměl v chaos.
Doma ji Jakub přivítal u dveří: „Proč jsi neřekla, že se vracíš?“ Vypadal unaveně, a Markéta si náhle pomyslela: co když se její předtucha naplnila a on byl s někým jiným? Slzy jí stouply do očí. „To je můj byt, proč bych se hlásila?“ odsekla. „Proč nejsi v práci?“ – „Vždyť je neděle,“ klidně odpověděl. „Máš hlad? Dám si něco donést.“ Markéta pochopila, že nikam neodešel. „Chci pizzu,“ zamumlala a shodila kabát.
„Kam jsi jezdila?“ zeptal se Jakub. „To ti nepovím.“ – „Fajn, ale koukni do té krabice, uklízel jsem a nechtěl něco vyhodit bez tebe.“ Podal jí krabici a Markéta, lhostejně v ní hrabající, narazila na vizitku. „Viktor Novák“ – jméno taxikáře, které hledala! „Jakube, vždyť jsem ji všude hledala!“ vykřikla. On přivřel oči: „Koukej dál, třeba najdeš něco zajímavějšího.“ Markéta nahlédla do krabice a ztuhla. Ležela tam modrá sametová krabička, která určitě nebyla její.
Srdce jí bušilo. Věděla, co to znamená, ale bála se jí vzít. „Já to otevřu,“ řekl Jakub a krabičku otevřel. Uvnitř se třpytil prsten. „Změnila sis názor?“ zeptal se s úsměvem. Markéta zavrtěla hlavou, slzy štěstí jí stékaly po tvářích. Její život mohl být nudný a předvídatelný, ale teď v něm bylo místo pro lásku. A vizitku Viktora si schovala – co kdyby přece jen byl bratrem jejího otce?
O týden později stála před vypnutým telefonem a vzpomínala na ten úsměv, který jí Jakub dal, když jí nasazoval prsten, a věděla, že i když se svět někdy hroutí, některé věci zůstávají pevné.