Pozdní mateřství: jak jaro připomnělo hřích, na který nelze zapomenout
Jana nikdy zvlášť nechtěla druhé dítě. S Honzou už měli sedmiletého raubíře a vracet se k bezesným nocím, plenkám, kolikám a dětským scénám jí vůbec nepřišlo jako skvělý nápad. Zvlášť když její kariéra konečně nabírala obrátky – objevily se příležitosti, služební cesty, lidé, se kterými bylo lehké, veselé a… rozhodně ne rodinné. Jenže přišlo těhotenství. Náhodou, neplánovaně, jako obvykle.
Honza ovšem hned prohlásil, že chce holčičku. „Třeba bude mít povahu trochu víc v pohodě,“ ušklíbl se. Jana souhlasila. Uvnitř však kypěla zlostí, strachem a podrážděním. Ale když se holčička narodila – malá, světlovlasá, s pomněnkovýma očima a knoflíkovým nosánkem – Jana poprvé v životě znejistěla. Něco se v ní pohnulo. Jenže jakoby na výsměch tomu záblesku citu, lékaři jí oznámili: novorozeně má vrozenou srdeční vadu. Závažnou. Čeká ji léčba. A operace.
Tohle v jejích plánech nebylo. Vůbec. Všechno, čeho dosáhla, mohlo jít vniveč. Fitko, večírky s kolegy, dovolená v Chorvatsku s kamarádkami, kariérní postup – a teď tohle? Ne. Ne teď. Ne jí.
Honza to vyslechl – a nechal plavat. Pokrčil rameny. A společně se rozhodli, o čem nahlas nemluvili ani mezi sebou. Příbuzným a známým řekli, že holčička zemřela.
V kojeneckém ústavu přijala holčičku s pomněnkovýma očima Marie Nováková. Pracovala tam už pětadvacet let. Mohlo by se zdát, že bolest a osudy dětí, zlomené dřív, než začaly, ji už otupily. Ale ne. Každé nové „odložené“ dítě jí trhlo srdce. A obzvlášť tahle holčička. Tak tichá, tak dojemná. Dívala se na ni, jako by hledala toho jediného blízkého člověka.
Marie začala trávit s děvčátkem každou volnou chvíli. Holčička se na ni usmívala, natahovala ručičky, broukala, když ji hladila. A Marie to nevydržela. Promluvila s manželem.
„Kvido, já ji tam nemůžu nechat.“
„Musíme ji léčit. Zvládneme to?“
„Zvládneme. Je naše. Pojmenujeme ji Naděje.“
Osvojili si ji. Bylo jim už přes padesát, zdraví nebylo nic moc, peněz málo. Květoslav pracoval na vesnici od rána do večera. Marie jezdila s Naďou po nemocnicích, vyšetřeních, do lázní, na rehabilitace. Spali tři hodiny denně. Jedli, co dům dal. Ale jeden Naďin úsměv – a Květoslav omládl o dvacet let.
Naďa rostla dobrosrdečná, citlivá, plná života. Pomáhala v hospodářství, měla ráda lidi. Když jí bylo pět, starala se o sousedku: „Babičko Evo, já vám donesu dva špalky, aby vám bylo líp!“ A kráčela pyšně před ní s těžkým dřívím, jako by to byly korunovační klenoty.
Když přišel čas operace, celá vesnice se modlila. Lidé pomáhali, jak kdo mohl – penězi, jídlem, podporou. Operace dopadla dobře. Naďa přežila. Víc než to – porazila nemoc.
Vyrostla. Kráska. Chytrá. Vynikala ve škole, dostala se na univerzitu, bydlela na koleji, na prázdniny jezdila domů, kde ji čekala láska a buchty od mámy.
Jednoho dubnového dne se Naďa procházela v parku. Bylo teplo, slunce hrálo na větvích, ptáci štěbetali a země voněla probuzením. Přemýšlela o blížících se májových svátcích, o tom, jak přijede k mámě s tátou, pomůže na zahradě a večer bude sedět v altánku s hrnkem bylinkového čaje a poslouchat, jak maminka vypráví příběhy.
A najednou – rána. Přímo k jejím nohám dopadl plyšový králík. Naďa zvedla hlavu – na lavičce seděla žena se čtyřletým klukem. Naďa zvedla hračku a vlídně řekla:
„Ztratil jsi králíka.“
„Nechci ho! On je nemocný! On umře!“ vykřikl chlapec zle a bezmocně.
„Nevšímejte si ho,“ unaveně pověděla žena. „Je nemocný. Má vrozenou srdeční vadu. Rodiče… nechtějí se o něj starat. Musela jsem ho vzít já. Je to můj vnuk. Ale je to těžké.“
Naďa se na ni podívala. Žena byla upravená, elegantní. Ale oči… Prázdné. Vyhaslé. Jako by v nich žila zima, i když venku bylo jaro. Něco v tom pohledu Naďu zasáhlo.
A tak promluvila. Vyprávěla jí, že byla stejná. Že její máma – ta pravá – ji zachránila. Že musí věřit. Že s láskou jde všechno. Že to dokázali oni – a žena to zvládne taky.
Žena seděla v tichu. S každou vteřinou bledla. Protože před ní stála dívka s její tváří. S jejíma očima. S těmi samými – pomněnkovýma. S očima, před kterými kdysi utekla.
Bylo to ona. Její dcera. Nemohlo to být jinak.
„To není možné…“ šeptala.
„Je,“ řekla Naďa s jistotou. „Hlavní je věřit. Já věřím. A vy věřte.“
Naďa odešla dál. Prosluněná. Šťastná. Živá.
A Jana zůstala. Zkamenělá. Oči jí hořely. Duše se trhala. Chtěla zakřičet, doběhnout ji, obejít, padnout jí k nohám a prosit o odpuštění. Ale… měla na to právo?
Ne. Tehdy se vzdala. Ze strachu. Z pohodlnosti. A pak se její život rozpadl. Honza ji opustil pro jinou. Syn vyrostl v arogantního chladného chlapa, a teď vychovávala vnuka, jehož ani rodiče neměli rádi. Samotná. Bez pomoci. Bez lásky. Bez nadědy.
A teď – jaro. Teď – ta kdysi odložená dívka. Cizí, ale blízká. Šťastná. Zachráněná – jen ne jí.
Jana za ní nešla.
Protože věděla: láska není právo. Ale dar. Kterým kdysi pohrdla.
A teď jí zbýval jen stín. StA teď jí zbýval jen stín, stín dcery, který ji bude pronásledovat po zbytek dnů.
