Mám strašnou závist vůči své sestře. Její muž je ochoten jí snést modré z nebe, zatímco já nesu na zádech břímě celé rodiny.
Závidím své mladší sestře Markétě až do morku kostí. Její život připomíná pohádku, ve které je princeznou, a její muž plní všechny její rozmary jako věrný rytíř. Já naopak připomínám unavenou Popelku, která táhne na bedrech celou rodinu a dusí se únavou a beznadějí. Občas se cítím jako ta nejhloupější a nejnešťastnější žena na světě. Se svým mužem, Karlem, jsem společně už téměř deset let. Za tu dobu jsme si prošli mnohým: byly chvíle štěstí, avšak častěji temné dny plné zkoušek.
Nyní prožíváme jedno z nejtemnějších období našeho života. Před rokem se Karel rozhodl změnit zaměstnání. Slibovali nám hory doly: stabilní příjem, dobré podmínky, světlou budoucnost. Avšak realita byla krutým výsměchem našim nadějím. Nová pozice se ukázala být opravdovým peklem, horším než ta předchozí, a Karel nyní vše svádí na mě, jako bych jej do té propasti strhla sama.
— To ty jsi chtěla, abych změnil práci? Tak teď jsi spokojená? — říká mi s trpkým úsměvem při každé možné příležitosti.
Kdo mohl předvídat takový obrat? Chtěla jsem jen, aby rostl, aby naše rodina konečně vylezla z neustálé bídy. Mohla jsem vědět, že se vše obrátí v katastrofu? Teď se topíme ve finanční propasti. Můj plat je jediný, co nás drží nad vodou, jelikož Karlovi už několik měsíců zpožďují vyplácení. Sotva vycházíme s penězi, a každý den cítím, jak mne to břemeno stále více tíží.
Na jaře mi selhal telefon. Oprava by stála téměř jako nový přístroj, a rozhodli jsme se koupi odložit. Několik měsíců jsem se trápila se starým tabletem, který jsme nakonec museli dát do zástavy. Stejně tak musely pryč skoro všechny mé zlaté šperky — ty málo věci, které mi připomínaly lepší časy. Peníze byly potřeba okamžitě, a já dala vše, co jsem měla. A Karlovy věci? Ne, těch jsme se ani nedotkli — jen mé oběti šly do záložny.
Markéta, má mladší sestra, mě litovala a dala mi svůj starý telefon, abych mohla zůstat jakžtakž v kontaktu s okolním světem. Dělala jsem vše, abychom s rodinou netrpěli hladem. Jo, Karel taky pracuje, občas si bere brigády, ale dělá to s takovým odporem, jako bych ho hnala na galeje. Každou chvíli ho musím přemlouvat, skoro prosit na kolenou.
Nedávno se Markétin manžel, Pavel, zmínil, že na 8. března si přála nový iPhone. Ucítila jsem, jak ve mně jiskří spalující závist — pocit, kterého se stydím, ale nemohu se jej zbavit. Oni žijí v Praze jako my, ale je to úplně jiné. Markéta svým mužem pohybuje jako loutkou: on pracuje po večerech jako taxikář, vyjíždí na služební cesty, šetří peníze a ve všem jí vyhovuje. Její plat je její vlastní malý poklad, který utrácí jen pro sebe. Loni si prostě vyrazila do obchodu a koupila si luxusní kožich, protože se jí to chtělo.
— Muž by se měl starat o bydlení, jídlo a ostatní starosti, — tvrdí s jistotou královny.
Markéta je opravdová kráska. Všechny své peníze investuje do sebe: prodloužené řasy, dokonalá manikúra, upravené obočí, stylové účesy, módní oblečení a další ženské radosti. Vedle ní se cítím jako nějaká šedá myš – ošumělá, zanedbaná, zapomenutá. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem byla naposledy u kadeřníka, o manikúře ani nemluvě. Vše, co vydělám, jde na rodinu, a Karel ani nepomyslí na to, aby domů přinesl něco navíc. Každou brigádu nebo změnu v životě z něj musím páčit kleštěmi.
Nedávno jsem dostala výplatu a Karel znovu naznačil, že za byt a jídlo budeme opět platit z mé kapsy. Rozčiluje mě to: ani se nesnaží něco změnit, nezabývá se tím pro nás.
— Víš, že s penězi je to těžké, výplatu znovu zpozdili, — zamumlal, když jsem se zeptala, co mi dá k narozeninám.
Ale když nedostane dárek k svátku on, tváří se jako malý kluk. Vždy se snažím ho potěšit, najít alespoň nějakou maličkost, aby se necítil ochuzený. A on? Neočekávám od něj drahé telefony nebo luxusní překvapení — štěstí přeci není v penězích. Ale ani obyčejnou pozornost, malý projev péče od něj nedostanu. Prostě to nechápe.
Myslela jsem, že naše potíže jsou dočasné, že to je jen temné období, které brzy skončí. Ale teď vidím: to není období, to je celý život. Snažila jsem se s Karlem mluvit, docházelo to až k hádkám, ale on jen krčí rameny: „Výplatu zpožďují, co můžu dělat?“
— A kdybychom měli děti, jak bychom pak přežívali? — zeptala jsem se jednou zoufale.
Zůstal zticha. A já se dívám na Markétu, a závist mě vnitřně požírá. Stydím se za tyto pocity, ale jsou silnější než já. Její muž ji nosí na rukou, zahrnuje dárky, kupuje jí, co si přeje, zatímco já stále využívám její starý telefon, který už nepotřebuje. Proč některým ženám, jako Markétě, patří vše? Je to šťastný osud? Nebo jde o muže? Proč je u některých život jedno velké štěstí, jen stačí lusknout prstem, a u mě je to nekonečná šedá šeď?