Zamrzlý koťátko s nehezkým čumáčkem si našlo cestu k obchodu a prosilo o pomoc
Minaturní, šedobéžová kočičí holčička se zničehonic objevila u malého smíšeného obchodu v jedné české vísce kdo ví, jestli tam došla sama, nebo ji někdo vyhodil během ranního nákupu rohlíků. Drobná ušmudlaná kočka cupitala kolem dveří, otírala si packy, třásla se zimou a vlhkem, co zalézalo až za drápky. Její zoufalé mňááu! ale nechávalo většinu kolemjdoucích chladnými jednak měla čumák plný strupů, očíčka úzká jako průduchy v talíři a na krku či uších jí srst vypadala jako houska po dobém škrábnutí. Proč skončila právě zde, to zůstalo záhadou jedno ale bylo jisté, její situace byla dost na pováženou.
Prodavačky u pokladny se slitovaly pustily ztroskotanou kočičku dovnitř a dokonce jí káply za krk parazitní kapky, ale žádný zázrak se nekonal. Mrňouska stejně chodila pravidelně před obchod jak podle jízdního řádu a neústupně si chodila vyžebrat trochu té lidské náruče.
Venku se už smrákalo zimou, a náš chlupatý klubíček, který vibroval zimou i při minus pěti, by si v mínus patnácti či dvaceti což v lednu na Vysočině není nic exotického rozhodně pokojně nezamňoukal. Jedna prodavačka si najednou vzpomněla, že v létě jsme si od téhož obchodu odnesli jedno opuštěné koťátko, tak nám volala znovu tentokrát žádost s vykřičníkem.
Když jsme přijeli, malá krasavice už kolem nás kroužila, vrhala se k přepravce a vypadala, že tuší, o co jde: dneska je to její poslední šance, jak neprojít zimou poctivého českého venkova. Stoupla si na zadní, obmotala ocáskem naše ruce, jedním okem sledovala, jestli mezitím z obchodu nevynesou párek.
Podle obrázku bylo jasno svrab. Naštěstí nemoc nebyla nijak dramatická, šla odstranit, takže stačily dvě dávky Strongholdu nebo Inspektora za krk a nový kočičí život mohl začít.
Stačilo, aby mrňousek zalezl do teplého pelíšku před kamna na chalupě a hned předl jak traktor značky Zetor. První dny uplynuly výhradně v kombinaci žrádlospanížrádlo, občas nějaký mezistav.
Zvolit jméno? S tím nebylo moc práce. Stačilo jeden pohled: říkáme jí Brambora. Protože tahle malá koule původně připomínala spíš hrbatý brambor než hrdou šelmu, ale byla při tom k sežrání.
Dneska už Brambora ani zdaleka nevypadá, že by v ní byly nějaké blechy dvě ošetření kapkami a máme tu najednou uhrančivou kočičí slečnu. Jen chlupy na uších a tlapkách ještě dorůstají, ale na to máme čas, sterilizace už je v kalendáři. Z Brambory se stává zdravá, opečovaná krasavice. A kdo ví až si příště půjdete pro rohlíky, možná už na vás nebude zírat strupaté kočičí klubko, ale opravdová madam z Vysočiny.
