Vždycky jsem si myslela, že čím víc má rodina kořenů, tím je silnější strom. Příbuzní, i když noví nebo ne vždy blízcí, jsou přece jen lidé, které osud spojil dohromady. S manželem jsme se snažili budovat vztahy se všemi – jak se švagrovou, tak i s těmi vzdálenějšími. Hlavně potom, co se naše starší dcera Terezka vdala. Děti prostě lidi spojují. Měli jsme radost, že si našla hodného kluka – Honzu, který byl sice trochu zarputilý, ale ne hrubý. Bydlí zatím v pronájmu v Plzni, a my jim pomáháme šetřit na vlastní bydlení. Není to lehké, ale aspoň něco. Ani nám všechno nespadlo z nebe.
S Honzovou mámou, Věrou, jsme si nejdřív docela rozuměly. Bydlí v Ústí nad Labem, takže jsme se většinou jen volaly nebo občas viděly. Mluvily jsme slušně, rovnocenně, všechno vypadalo v pohodě. Ale ke konci roku se něco zlomilo. A ne z naší strany.
Těsně před Vánocemi jsem Terezce volala jen tak, s láskou:
„Holčičko, ahoj! Už jste s Honzou řešili, kde strávíte Silvestra?“
„Mami, ještě váháme…“
„Tak přijďte k nám! Dům máme velkej, pokojů je dost, hosty milujeme, táta už má na zahradě světýlka. Stromeček stojí, karaoke nachystaný. A pozvi i Věru – táta pro ni zajede a pak ji zase odveze. Ať u nás oslaví, proč by byla sama?“
Terezka řekla, že to s manželem probere a ozve se. Večer mi volala, že přijedou, ale že Honzova máma ne. Prý buď k přátelům, nebo zůstane doma. Že prý má svou tradici – tichý Silvestr, žádný řev. Bylo mi divný. Vážně je tak těžké strávit jeden večer s dětmi a být s novou rodinou? Vždyť jsem nenabízela nic špatnýho – jen dobrotu. Rozhodla jsem se jí zavolat sama.
„Věro, no tak co? Být doma sama – to je smutný! Přijeď k nám, fakt tě vezmeme jako hosta, mám pro tebe vlastní pokoj, klidně si můžeš vzít i přátele. A u nás bude grilovačka na zahradě, ohňostroj, písničky. Bude to pohoda, jako doma!“
Ale ona jen lhostejně odvětila:
„Nevím. Posledních deset let jsem vždycky s kamarády. Pokud mě pozvou, půjdu. Když ne, tak televize, deka a spát… Ve stáří, víš, hluk není žádná radost.“
Nenaléhala jsem. Říkala jsem si: „No možná se jí fakt nechce.“ Ale hned druhý den mi volala Terezka. Hlas měla roztřesený, téměř brečela:
„Mami, tchýně se urazila… Řekla, že jsme ji zradili. Že já ‚odtrhávám syna od matky‘ a že měl Silvestr slavit s ní. Nabízela, ať jdeme k ní – do jejího dvoupokojáku… Chápeš to?“
Zůstala jsem v šoku. Takže my jsme zrádci, protože jsme pozvali děti, aby oslavily ve velkém domě, kde je místa dost pro všechny? My máme pět volných pokojů, velký obývák, kuchyň, zahradu, kde můžeš udělat táborák, opéct maso nebo se jen pobavit. A u ní – malý byt, kde se, promiň, vejdou tak dva lidi a stejně bude těsno. I kdybychom se tam namačkali – co pak? Poslouchali hodinu a půl televizi a pak rychle domů? Ale Silvestr je přece o pohodě, zábavě, o tom být spolu.
A nakonec dětem řekla do očí:
„Když už pro mě žádná rodina není, půjdu ke kamarádům.“
A ještě dodala, že od ní teď nemaj čekat pomoc s bydlením. Že prý peníze nemá.
S manželem jsme se na sebe podívali. On jenom odfrkl:
„No a co. My jsme na to nespoléhali.“
Víte, v životě jsou prostě lidi, kteří se urazí, i když je jen pozváte s dobrým úmyslem. Protože pro ně je laskavost slabost a každé rozhodnutí, které neodpovídá jejich plánům, je zrada. Věra byla přesně taková. Sama odešla, sama se urazila, sama práskla dveřmi. Kdybych řekla, že nám to není líto, lhala bych. Mrzí nás, že člověk, který mohl být blízký, si vybral samotu a výčitky. Ale jak se říká, přežijeme to.
A děti? Ty oslaví Silvestra s těmi, kdo je mají rádi. A ne s těmi, kteří je škrtí pocitem viny.
