Rozerván mezi dvěma rodinami, nemohu se rozhodnout, kterou opustit.
Za studentských let jsem se, ještě jako Josef Novák, oženil se svou první láskou, Danou. Byla to vášeň, bouře emocí, která nás dovedla až k oltáři. Po svatbě začal obyčejný život: práce, domov, každodenní starosti. Měli jsme spolu dvě děti, a jako každá rodina jsme prožívali vzestupy i pády. Byly šťastné chvíle, byly i hádky, ale vždy jsme to nějak překonali. Myslel jsem, že takhle to bude navždy – klidný život, kde je vše předvídatelné. Osud ale rozhodl jinak, a teď stojím na pokraji propasti, bezradný, jak se vymanit z pasti, do které jsem sám sebe vláčel.
Téměř čtyřicetiletý jsem potkal v naší firmě v malém městečku u Brna ji – Janu, novou kolegyni. Vypadala, jako by přišla z jiného světa: mladá, zářivá, s úsměvem, který oslňoval jako slunce. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Myšlenky na ni mi zaplňovaly hlavu a srdce mi bušilo pokaždé, když prošla kolem. Nečekal jsem, že v mém věku ještě dokážu takhle zamilovaně blouznit jako kluk. A co víc – Jana mi to oplácela. Její pohledy, nenápadné flirtování, občasné doteky – to vše ve mně rozdmýchalo oheň, na který jsem už dávno zapomněl.
Náš vztah přerostl v románek. Stalo se to náhodou – jedno setkání, jeden večer, a už jsme nemohli přestat. S Janou jsem se cítil znovu živý, mladý, svobodný. V těch chvílích jsem nepřemýšlel o tom, že podvádím Danu. Bylo mi příliš dobře na to, abych řešil morálku. Jana věděla, že jsem ženatý, ale nezastavilo ji to. Scházeli jsme se potají, v pronajatých bytech, hotelích, daleko od zvědavých pohledů. Nechtěl jsem opustit rodinu – myslel jsem, že dokážu udržet oba světy v rovnováze. Byla to iluze, ale držel jsem se jí jako tonoucí stébla.
Po několika letech mi Jana oznámila, že čeká dítě. Když se narodil náš syn, byl jsem v sedmém nebi. Držel jsem ho v náručí a nemohl uvěřit, že se mi tohle děje. Můj život, dosud tak usazený, se obrátil naruby. Prožíval jsem pocity, na které jsem už dávno zapomněl – třesoucí se štěstí, nadšení, pocit nového začátku. S tímto štěstím ale přišla i tíha. Žil jsem pro dvě rodiny. Daně jsem tvrdil, že odjíždím služebně, zatímco jsem spěchal za Janou a naším synem. Rozpadal jsem se, nevěda, kterou cestu zvolit. Obě ženy mi byly drahé, každá jinak. Miloval jsem je obě, ale cítil, že ztrácím kontrolu.
Léta plynula a Jana se změnila. Mateřství z ní udělalo víc náročnou ženu. Vychovávala našeho syna prakticky sama, a to ji poznamenalo. Začala mi vyčítat: přináším málo peněz, špatně je zaopatřuji, málo se jim věnuji. „Věděl jsi, do čeho jdeš,“ říkávala, ale její slova bolela. Vždyť přece věděla, že mám rodinu, že mám další děti, o které se taky musím starat. Výčitky přerostly v hádky. A doma to nebylo o nic lepší. I Dana si všímala, že peněz ubývá. „Moc nevyděláváš, z čeho budeme žít?“ křičela. Metali se mezi nimi, a kamkoli jsem přišel, čekaly mě konflikty. Můj život se proměnil v noční můru, ve které nebylo úniku.
Jsem unavený. Unavený lhaním, unavený neustálým rozhodováním, unavený nekonečnými výčitkami. Obě mě táhnou k sobě a já si nedokážu vybrat. Dana je moje minulost, moje rodina, matka mých starších dětí. S ní jsem prošel tolika věcmi a představa, že ji opustím, mi trhá srdce. Ale Jana je má vášeň, můj nový život, matka mého syna. Bez ní si sebe nedokážu představit. Obě jsou částí mě, ale já už nemůžu žít v tomhle pekle. Kterou opustit? Koho zradit? Láska k oběma mě vnitřně ničí, a jejich požadavky a hádky mě dohánějí k zoufalství. Stojím na rozcestí a každý krok se zdá být krokem do prázdna. Jak si mám vybrat, když každá volba znamená rozbité srdce?
