Oni říkají, že hledat lásku na pracovišti není nic seriózního. Já sama ale nehledala. Ona si mě našla. A ne v podobě galantního kolegy s šálkem kávy a kravatou, ale v podobě mlčenlivého muže v černém autě značky Škoda stojícího ve frontě na benzin. Pracovala jsem na čerpací stanici.
Zpočátku se jen tiše díval. Poté se začal usmívat. A pak, jak se mi zdálo, si zapamatoval můj pracovní rozvrh a vždy přijížděl, když jsem měla směnu. Jmenovala jsem se Lucie. Bylo mi 33 let. Byla jsem jedna z těch platinových blondýnek, odvážná, přímá, se svérázným charakterem, který se formoval mezi mužským kolektivem. Ale on… on byl jiný. 42 let, oči jako únorové nebe, ramena, která by mohla strhnout zdi. A úsměv… Teplý, klidný, poněkud chlapčenský.
Jeho jméno bylo Vojtěch. Bydlel v domě hned u pumpy, se synem a psem jménem Max. Syn byl z předchozího manželství. Žena je oba opustila. Nepracoval. Byl rentiér – měl příjmy ze čtyř bytů, které zdědil od babičky, a prostě žil. Cestoval, procházel se, relaxoval.
Jednoho dne přijel k čerpací stanici a řekl: „Pojď, ukážu ti město, do kterého se zamiluješ.“ A pak další město. A ještě jedno. Pili jsme pivo v poloprázdných kavárnách, jezdili mimo sezónu do hotelů u moře, přespávali za zvuku vln, brouzdali trhy v Istanbulu a Brašově, poslouchali jazz ve Lvově.
Zamilovala jsem se. Úplně jsem se v něm rozpustila. Já, která si vždy držela odstup a nevěřila na společenské konvence, jsem po třech měsících žila u něj. Nic jsme oficiálně neupravovali, prostě jsme byli spolu.
Zpočátku jsem mluvila o dítěti. Snívala jsem. Představovala si, jak budeme chodit ven společně: já, on a malé dítě. Ale Vojtěch byl neústupný. Řekl, že už si „odseděl svůj trest“ jako otec a podruhé do toho nepůjde. Navíc říkal, že děti omezují svobodu.
„Nemůžeš o víkendu letět do Tbilisi s břichem, Lucie, a pak jezdit s kočárkem po dlažbě. To nebude život, to bude vězení.“ Říkal to tak klidně a sebejistě, že jsem, jako by pod hypnotickým vlivem, začala mít strach z budoucího dítěte.
Tak uběhla léta. Stala jsem se peroxidovou hospodyní jeho bezstarostného života. Vařila jsem, žehlila, kupovala oblíbené lahůdky, smála se na správných místech, zatímco on… On stále víc sledoval fotbal, líně prolistovával noviny a říkal, že jsem „ta pravá“.
Jeho syn vyrostl. Nejprve mnou pohrdal. Potom na mě začal pohlížet se zájmem. A pak přivedl dívku – takovou, jakou jsem byla já před šesti lety. Mladá, výrazná, blonďatá. Přespávala u nás, smála se mým vtipům, říkala mi „Lucinko“.
Dívala jsem se na ni a všechno jsem chápala. Chtěla jsem vykřiknout: „Utíkej! Nepromarni svůj život jako já! Nerozpouštěj se, neztrať svůj hlas, nezapomeň na své sny. Ještě můžeš všechno změnit!“
A já? Já už nevěřím. Je mi 39. Nemám žádné děti. Opustila jsem svou práci, přišla o přátele, ztratila rodiče. Zůstala jsem jen já, Vojtěch, Max a rezavějící láska, která se už dávno stala spíš zvykem.
On stále nepracuje. Stále sbírá nájem z bytů, stále každý večer pije pivo. A já mu pořád předkládám talíř se salátem a čekám. Čekám, abych znovu pocítila, že ještě není všechno ztraceno. Ale to je jen sebeklam.
Někdy v noci, když spí, vycházím na balkon a dívám se na oblohu. A zdá se mi, že pokud opravdu budu chtít, můžu všechno změnit. Ale je pozdě. Už příliš pozdě.