O PRINCEZNĚ, KTERÁ ZTRATILA SVŮJ SEN
Říkají, že hledat lásku v práci je nesmysl. Já jsem ji nehledala. Ona si našla mě. Ne v podobě šarmantního kolegy s kávou a kravatou, ale v podobě tichého muže v černé „Škodě“ ve frontě na benzin. Pracovala jsem na čerpací stanici.
Nejprve jen tiše sledoval. Potom se začal usmívat. A pak, jak mi připadalo, si osvojil můj rozvrh a přijížděl jen tehdy, když jsem měla směnu. Jmenovala jsem se Lenka. Bylo mi 33. Byla jsem neohrožená dívka: platinová blondýna, drzá, přímá, s charakterem, vytříbeným v mužském kolektivu. A on… on byl jiný. 42 let, oči jako únorové nebe, ramena, která by mohla probourat zdi. A ten úsměv… Hřejivý, klidný, trochu chlapecký.
Jmenoval se Karel. Žil v domě poblíž čerpací stanice se synem a psem jménem Rocky. Syn byl z předchozího manželství. Žena ho i syna opustila. On nepracoval. Byl rentiér – z dědictví po babičce mu zůstaly čtyři byty, z jejichž nájemného žil. Cestoval, procházel se, odpočíval.
Jednoho dne přistavil auto k pumpě a řekl: „Jeďme, ukážu ti město, do kterého se zamiluješ.“ A pak přišlo další město. A ještě jedno. Pili jsme pivo v poloprázdných kavárnách, jezdili do přímořských hotelů mimo sezónu, přespávali při zvuku vln, procházeli se po trzích v Istanbulu a Brašově, poslouchali jazz ve Lvově.
Zamilovala jsem se. Prostě jsem se v něm rozpustila. Já, která jsem se vždy snažila být svobodná a nevěřila na svazky, jsem už za tři měsíce bydlela u něj. Nic jsme neoficiálně neuzavírali, prostě jsme byli spolu.
Zpočátku jsem mluvila o dítěti. Snímala jsem o něm. Představovala jsem si, jak bychom chodili ve třech: já, on a maličký. Ale Karel byl neúprosný. Řekl, že už si „odseděl kolo otcovství“ a podruhé se k tomu nezaváže. A hlavní je, že děti omezují svobodu.
„Lenko, nebudeš moci letět na víkend do Tbilisi s bříškem, a později tlačit kočárek po dlažbě. To by nebyl život, ale vězení.“ Řekl to tak klidně a sebevědomě, že jsem, jako pod vlivem hypnózy, začala sama mít strach z budoucího dítěte.
Utekly roky. Stala jsem se platinovou služkou jeho bezstarostného života. Vařila jsem, žehlila, kupovala oblíbené sýry, smála se na správných místech, a on… On si více a více díval na fotbal, líně listoval novinami a tvrdil, že jsem „ta pravá“.
Jeho syn dospěl. Nejprve mě opovrhoval. Pak mě začal sledovat s větším zájmem. A pak přivedl domů dívku – podobnou, jakou jsem byla před šesti lety. Mladou, výraznou, blond. Přespávala u nás, smála se mým vtipům, oslovovala mě „Lenko“.
Dívala jsem se na ni a vše chápala. Chtěla jsem zakřičet: „Utíkej! Nepromarni svůj život, jako jsem to udělala já! Nerozpouštěj se, neztrácej hlas, nezahazuj sny. Ještě můžeš všechno změnit!“
A co já? Už nevěřím. Je mi 39. Nemám děti. Práci jsem opustila, přátele ztratila, rodiče ztratila. Zbyla jsem jen já, Karel, Rocky a rezaví láska, která už dávno připomíná spíše zvyk.
On stále nepracuje. Stále vybírá nájemné z bytů, stále večer pije pivo. Já stále přináším před něj talíř se salátem a čekám. Čekám, až znovu pocítím, že ještě není všechno ztraceno. Ale to je klamání sebe samé.
Někdy v noci, když spí, vycházím na balkon a dívám se na nebe. A zdá se mi, že když si to opravdu moc přeji, můžu všechno změnit. Jenže už je pozdě. Příliš pozdě.