Promarnila jsem svůj osud
Říká se, že hledat lásku v práci není rozumné. Já ji ale ani nehledala. Ona si našla mě. Nebyla to romantická kolegyně s šálkem kávy a kravatou, ale tichý muž v černém autě v řadě na benzin. Pracovala jsem na čerpací stanici.
Nejprve jen mlčky sledoval. Pak se začal usmívat. A pak se zdálo, že se naučil můj rozvrh a přijížděl jen tehdy, když jsem byla ve službě. Jmenovala jsem se Lenka. Bylo mi 33 let. Byla jsem platinová blondýna, drzá, přímá, se sebevědomím vycvičeným v mužském kolektivu. A on… on byl jiný. 42 let, oči jako únorové nebe, ramena, která by mohla prorazit zeď. A úsměv… Teplý, klidný, trochu klukovský.
Jmenoval se Karel. Žil v domě vedle čerpací stanice se synem a psem jménem Rocky. Syn pocházel z předchozího manželství. Manželka je oba opustila. Nepracoval. Žil z pronájmu čtyř bytů, které zdědil po babičce, a prostě si užíval. Cestoval, procházel se, odpočíval.
Jednoho dne přijel k pumpě a řekl: “Pojeď, ukážu ti město, do kterého se zamiluješ”. A pak další město. A ještě jedno. Pili jsme pivo v poloprázdných kavárnách, jezdili mimo sezónu do přímořských hotelů, přespávali za zvuku vln, procházeli se po trzích v Istanbulu a Brašově, poslouchali jazz ve Lvově.
Zamilovala jsem se. Úplně jsem se v něm ztratila. Já, která jsem se vždy držela svobodné a nevěřila na formality, jsem už po třech měsících bydlela u něj. Nic jsme oficiálně něřešili, prostě jsme byli spolu.
Nejprve jsem mluvila o dítěti. Snila jsem. Představovala si, jak budeme chodit ve třech: já, on a malý. Ale Karel byl kategorický. Řekl, že už si “odseděl svůj trest” rodičovství a podruhé to neudělá. A hlavně, děti překážejí svobodě.
“Nemůžeš přece letět do Tbilisi na víkend s břichem, Lenko, a pak ještě s kočárkem po dlažbě. Nebude to život, ale vězení.” Říkal to tak klidně, přesvědčivě, že jsem, jako pod hypnózou, sama začala mít strach z budoucího dítěte.
Roky plynuly. Stala jsem se peroxidovou služkou jeho bezstarostného života. Vařila, žehlila, kupovala oblíbené sýry, smála se na správných místech, a on… stále víc sledoval fotbal, líně listoval novinami a říkal, že jsem “ta pravá”.
Jeho syn vyrostl. Nejdřív mnou opovrhoval. Pak se začal dívat se zájmem. A pak přivedl domů dívku – takovou, jakou jsem byla před šesti lety. Mladou, zářivou, blonďatou. Přespávala u nás, smála se mým vtipům, říkala mi “Leničko”.
Dívala jsem se na ni a všechno jsem chápala. Chtěla jsem křičet: “Utíkej! Nepromarni svůj život jako já! Nestrácej hlas, nevzdávej sny. Ještě můžeš všechno změnit!”
A já? Už nevěřím. Je mi 39 let. Nemám děti. Práci jsem opustila, přátele ztratila, rodiče ztratila. Zůstala jsem jen já, Karel, Rocky a láska, která dávno zrezivěla a stala se něčím jako zvykem.
On pořád nepracuje. Stále vybírá nájem z bytů, stále pije pivo každý večer. A já mu pořád podávám talíř se salátem a čekám. Čekám, že opět ucítím, že není všechno ztraceno. Ale to je jen sebeklam.
Někdy v noci, když spí, vyjdu na balkon a dívám se na oblohu. A zdá se mi, že když člověk opravdu chce, může všechno změnit. Ale je pozdě. Už příliš pozdě.
