Rozpolcené srdce babičky: Drama rodiny Jany
Jana smažila řízky v kuchyni jejich útulného bytu v Brně, když se s třeskem otevřely dveře a do předsíně vběhly její dcery, vracející se od babičky.
„Moje holky! Jak jste se měly u babičky?“ Jana si otřela ruce do zástěry a vyšla je s úsměvem přivítat.
„Babička nás nemá ráda!“ vyhrkly unisono Adélka a Terezka, jejich hlasy se třásly zraněnou dětskou hrdostí.
„Co? Proč si to myslíte?“ znehybněla Jana, cítíc, jak ji strach svírá u srdce.
„Babička dnes udělala něco hrozného…“ začaly dívky, vyměnivše si mlčenlivý pohled.
„Co udělala?“ Janin hlas ztvrdl, v hrudi jí narůstal ledový stín.
Adélka s Terezkou, sotva zadržující slzy, jí všechno vypověděly. Jana poslouchala a s každým slovem jí tuhla tvář v němém zděšení.
„Babička nás nemá ráda!“ opakovaly holčičky, sotva překročily práh.
„Co vás to napadá?“ Václav, otec dívek, odložil noviny a zamračil se. Jana na muže pohlédla, čekajíc na vysvětlení.
„Míšovi a Nikolce dávala to nejlepší, viděla jsem to!“ rozhořčila se Adélka, nervózně si mačkala lem trička. „A nám nedala nic. Jim bylo dovoleno běhat po bytě, dupat, a nám přikázala sedět potichu. A když odjížděli, babička jim nacpala kapsy cukrovím, každému dala čokoládu, objala je a vyprovodila je až k zastávce. A nás…“ Terezka vzlykla, „nás prostě vyhodila za dveře!“
Jana cítila, jak jí z tváří ustupuje krev. Už delší dobu si všímala, že tchýně, Alena Jakubů, zbožňuje děti její švagrové Kláry více než jejich dcery. Ale takto otevřeně? To už přesáhlo všechny meze. Vztahy s tchýní byly dosud klidné – bez zvláštní náklonnosti, ale také bez hádek. Vše se změnilo, když Kláře a jejímu manželovi přišli na svět Míša a Nikolka. Tehdy se Alena Jakubů ukázala v plné kráse.
Po telefonu dokázala hodiny vykládat, jak báječné děti má její Klárka:
„Takové chytré hlavičky, všechno po mamince, praví andílci!“ hýřila nadšením babička.
Jana doufala, že i jejich dcerám se dostane aspoň kapky této lásky. Ale když se o pár let později narodila Adélka s Terezkou, přijala Alena Jakubů tu zprávu chladně:
„Dvě najednou? No to teda! Nemám na ně energii.“
„To nikdo nežádá,“ podivil se Václav. „Zvládneme to sami.“
„No ovšem!“ odfrkla si tchýně. „Klárce byste měli spíš pomoct. Má to těžké, děti má rok po sobě!“
„A co naše? Nejsou to děti?“ nevydržela Jana. „Vždyť jste říkala, že Klárčiny děti jsou klidné, bez problémů.“
Alena Jakubů na ni uštěpačně pohlédla a prohodila:
„Bratr má povinnost pomáhat sestře. Její krev, ne jako ty.“
Po tomto rozhovoru si Jana s Václavem uvědomili: na tchýňinu podporu nelze spoléhat. Dvojčata vyžadovala nesmírně mnoho času a sil, ale pomáhala Janina matka. Přijížděla přes celé město, pomáhala, jak mohla, a nikdy si nestěžovala. Alena Jakubů však viděla jen Kláru a její rodinu. O Míšovi a Nikolce dokázala mluvit hodiny, zatímco o dcerách Václava mávla rukou:
„No, rostou nějak…“
Jana s manželem bydleli daleko od tchýně, na návštěvy jezdili zřídka. S Klárou se snažila nestýkat – čtyři děti v jednom bytě byly chaos. Stačilo, aby malí začali dovádět, a Alena Jakubů se chytala za hlavu, naříkajíc na tlak. Václav s JanouVáclav a Jana se pak už k Aleně Jakubů nikdy nevrátili, a když o pár let později tchýně onemocněla, uvědomila si až příliš pozdě, jak těžce se mýlila v tom, co skutečně znamená rodina.