Rozbité sny: cena lásky
Anna a Jan toužili po dítěti celé roky, ale osud byl krutý – těhotenství nepřicházelo. Nakonec si řekli, že adoptují dítě, jako by to byl jediný možný způsob. Cesta k tomu ale nebyla snadná: nekonečné kontroly, papírování, čekání. Anna dodnes vzpomínala na jejich první návštěvu dětského domova v nedalekém Jihlavě. Dětské oči plné naděje a strahu se na ně dívaly, jako by prosily, aby je odtud odvedli. Mezi nimi byla Terezka – dvanáctiletá holčička s tmavými copy a hlubokýma modrýma očima, která připomínala Anninu zesnulou sestru. Annino srdce se sevřelo dojetím. Jan snil o synovi, ale Terezka je oba okouzlila. Těšila se z každé jejich návštěvy, lákala je k sobě jako vlastní rodinu.
Když se Anna od ředitelky domova dozvěděla, že Terezku už pětkrát adoptovali a vždy ji vrátili, sotva zadržela slzy. Říkali jí „věčný domovkář“. Důvody vrácení byly nejasné, ale Anna nechtěla znát podrobnosti. Její laskavé srdce nedokázalo snést představu, že dítě tolikrát zradili ti, které stačila milovat. S Janem se rozhodli: Terezka bude jejich dcerou a už ji nikdo neodvrhne.
Zatímco čekali na schválení papírů, brali si Terezku domů čím dál častěji. V jejich třínájemovém bytě jí připravili vlastní pokoj – sen každého dětského domova, kde děti nemají soukromí. Terezka byla nadšená a Anna s Janem ji zahrnovali láskou, aby zahojili její rány. A pak se stalo něco nečekaného: Anna zjistila, že je těhotná. Bylo to jako požehnání – často se říká, že když si adoptujete dítě, zázrak se stane. Manželé jásali, ale adopci nezrušili. Terezka byla už součástí jejich života, jejich rodinou.
Sociálka konečně schválila adopci a Terezka navždy opustila dětský domov – nebo si to alespoň mysleli. Psycholog jim poradil, aby jí řekli o těhotenství, aby se na to připravila. Anna a Jan sebrali odvahu a promluvili s ní. Vysvětlili, že brzy bude mít sestřičku, že ji budou milovat stejně, že navždy zůstane jejich holčičkou. Ale když padla věta, že až miminko povyroste, budou muset pokoj sdílet, Terezčina tvář se změnila. Její pohled na chvíli zledovatěl, téměř nepřátelský. Zvedla se a mlčky odešla.
Od té doby se Terezka chovala divně. Když rodiče přišli domů, vrhala se jim do náruče a svírala je tak pevně, jako by se bála, že zmizí. Občas přiběhla k Anně zezadu, obejmula ji kolem krku tak silně, že se jí dech zapletl. „Mám tě ráda, mami,“ šeptala, ale její oči zůstávaly prázdné a zuby drtily vzteky. Anna ji hladila, ale Jan byl čím dál víc nervózní. Psycholog, kterého navštívili, měl s Terezkou několik sezení a ujistil je, že se jen bojí ztráty pozornosti kvůli miminku. „Nic vážného, dejte ji více citu,“ řekl.
Peklo začalo, když se narodila Adélka. Přišla na svět předčasně, často plakala a potřebovala neustálou péči. Aby nerušili Terezku, postýlku dali do rodičovské ložnice. Anna se trápila mezi dcerami, vyčerpaná na pokraj sil. Jan pomáhal – vodil Terezku do školy, četl jí před spaním. Zpočátku to vypadalo, že to zvládají. Ale pak si Anna začala všímat, že jakmile nePak jednoho dne našla Terezku, jak tajně schovává Adélčiny hračky pod postel, zatímco se v jejích očích zračilo něco, co ji děsilo víc než cokoli předtím.