Rozbité sny: Drama Jany
Jana nervózně přešlapovala v obýváku jejich bytu v Brně a občas pohledem sjela k telefonu. Její muž byl opět pozdě a její trpělivost praskla jako přetažená struna.
“Kde ho ti čerti nosí?” bručela, svírajíc mobil tak silně, že jí zbělely klouby.
Zaklapnul zámek a v předsíni se objevil Tomáš, unavený, ale s omluvným úsměvem. V ruce držel skromnou kytici sedmikrásek.
“Tady pro tebe,” podal jí květiny. “Promiň, zdržel jsem se u mámy, pomáhal jsem jí.”
“Zdržel ses?” Jana vzplála a hlas se jí třásl rozhořčením. “Nemohl jsi aspoň zavolat? Tady jsem se zbláznila strachy!”
“Zasekl jsem se, zapomněl,” sklopil oči a nervózně popotahoval okraj bundy. “Mámě jsem pomáhal, a pak… Poslyš, promluvili jsme si a něco jsme domluvili.”
“Co jste domluvili?” ztuhla a v zádech jí přeběhl mráz.
Tomáš se hluboce nadechl a začal mluvit. Jana poslouchala a s každým jeho slovem tuhla víc a víc.
—
Už ani nevěděla, kdy naposledy strávila s manželem víc než hodinu. Odcházel za úsvitu, vracel se po půlnoci, když dávno spala. Pokud se vůbec vrátil. Do města vtrhlo jaro a Tomáš jako by se změnil. V zimě spěchal domů, zabalil se v dece a bručel na její návrhy na procházku. Teď se z něj stal cizinec, mizel dny i noci.
Jeho matka, Alena Karlovna, v ní od prvního pohledu vzbudila odpor. Když se poprvé setkali, Jana cítila, jak na ni tchyně hledí s chladným přivřením očí, jako by posuzovala zboží. U stolu mluvila jen se svým synem, zatímco snachu ignorovala. Janě bylo líto jejího muže, Josefa Pavloviče. Vypadal vyčerpaně a mluvil s ženou nesměle, jako by se bál jejího hněvu, a cukal se při každém jejím ostrém slovu.
Už tehdy Jana věděla – žít pod jednou střechou s takovou rodinou je čistá noční můra. Naštěstí měla svůj byt a po svatbě se k ní Tomáš nastěhoval. Alena Karlovna neprotestovala, dokonce mu pomohla s balením, jako by byla ráda, že se ho zbaví.
Na nový byt přišla jen na chvíli – přísně si prohlédla každý kout, vyprázdnila šálek čaje a odešla. Uplynul rok manželství a Jana neměla důvod se ani chlubit, ani naříkat. Žili jako všichni – práce, domov, občas nějaký svátek. Janini rodiče zůstali v jiném městě a zvali ji k sobě, ale zvykla si na samostatnost. Tady měla práci, přátele, byt a muže. Zdálo se jí, že manželství jde docela dobře. Tomáš byl nenáročný, žili skromně, ale na život stačilo.
Občas pomáhali tchyni, když požádala syna. Jednou za měsíc šli do hospody, plánovali, snili o budoucnosti. Jana toužila po dětech, ale Tomáš mlčel. Chápala, že snít je snadné, ale vychovávat dítě – to už je něco jiného. Tomáš zase blouznil o autě. Jana souhlasila, že auto je užitečné, ale drahé. Na půjčku nechtěla, žádat příbuzné ještě méně. Museli by šetřit na všem, a stejně by jim vystačilo jen na ojetinu.
Tomáš své výlety vysvětloval jednoduše:
“Pomáhám mámě. Začala zahrádkařská sezóna, každý den tam běhá, tak jsem s ní. Musím jí přece pomoct.”
“A mně ne?” vybuchla Jana. “Kolikrát tě prosím, abys opravil kohoutek v koupelně? A dveře na balkón drží jen tak tak!”
“Jani, copak můžeš srovnávat? To je přece moje máma!” odbyl ji.
Podobné hádky se opakovaly častěji a častěji. Jana byla unavená z toho, že je jen „manželka na víkend“, a to ne vždy. I v sobotu odjížděl Tomáš za rodiči. Byla ráda, že ji nevtáhli do pomoci na zahrádce, ale občas se zamyslela – proč?
Jednou u tchyně ochutnala zavařené cukety. Byly tak dobré, že nevědomky snědla půl sklenice.
“To jste opravdu udělali sami?” obdivovala se.
“Samozřejmě,” odpověděla Alena Karlovna pyšně. “Celé jaro a léto dřu, abychom měli v zimě vlastní.”
“Moje máma nic nezavařuje, už jsem skoro zapomněla, jak to chutná,” řekla Jana, doufajíc, že tchyně něco přidá.
Ale Alena Karlovna její narážku přešla.
“Zvláštní rodinu máte. Jak to, že nic nezavařujete? Každý rok dělám sklenice. Je to dřina, ale v zimě máme okurky, rajčata, džem. Lenochům je stůl prázdný,” podívala se na Janu s výčitkou.
Jana téma už nevracela. Cestou domů koupila sklenici cuket, usmažila brambory a snědla to sama.
Ten večer byl Tomáš znovu pozdě. Jana, rozzlobená, přecházela po pokoji a svírala mobil. Už jí bylo jedno, že večeří sama. Už ji nebavilo čekat na muže jako věrný pes. Otevřely se dveře a ona se napjala, připravená vybuchnout. Tomáš vešel s kyticí sedmikrásek a provinile se usmál.
“Promiň, Jani,” řekl a podal jí květiny.
Jana je mlčky dala do vázy a doufala, že večer bude romantický. Ale Tomáš si sedl do křesla, mazaně se na ni podíval a začal:
“S mámou jsme to probrali a rozhodli se – k čemu nám tenhle byt? ProdamJana se otočila ke dveřím, zalila ji úleva a věděla, že tohle je konec.