Rozbité sny: Drama Jitky
Jitka nervózně přecházela obývákem jejich bytu v Brně a znovu a znovu pokukovala po telefonu. Manžel se opět zdržel a její trpělivost praskla jako napjatá struna.
„Kam ho ti čerti nosí?“ mumlala a svírala telefon tak silně, že jí zbělely klouby.
Zazvonil zvonek u dveří a v předsíni se objevil Tomáš, unavený, ale s omluvným úsměvem. V ruce držel skromnou kytici kopretin.
„To je pro tebe,“ podal jí květiny. „Promiň, zdržel jsem se u mámy, pomáhal jsem jí.“
„Zdržel ses?“ Jitka vzplála a její hlas se třel rozhořčením. „Nemohl jsi zavolat? Tady ze mě bude nervózní vrak!“
„Zapomněl jsem, máma potřebovala pomoc,“ Tomáš sklonil oči a nervózně si pohrával s lemem mikiny. „Poslouchej, s mámou jsme se rozhodli, že…“
„O čem jste se rozhodli?“ Jitka ztuhla, jako by jí po zádech přejel ledový prst.
Tomáš se zhluboka nadechl a začal mluvit. Jitka poslouchala a s každým jeho slovem jí tuhla tvář v záchvatu vzteku a nedůvěry.
Už ani nevěděla, kdy naposledy byl manžel doma déle než hodinu. Odcházel za úsvitu a vracel se dlouho po půlnoci, když už dávno spala. Pokud se vůbec vrátil. Jaro vtrhlo do města a Tomáš jako by se změnil. V zimě spěchal domů, zabalil se do deky a odmítal její návrhy na procházky. Teď byl najednou celé dny pryč.
Tomášova matka, Alena Pavlovna, vzbudila v Jitce odpor už od prvního setkání. Když se poprvé viděli, Jitka cítila, jak ji tchýně chladně hodnotí, jako by zírala na zboží v obchodě. U stolu mluvila pouze se synem a nevěstu ignorovala. Jitce bylo líto jejího muže, Pavla Vladimíroviče. Vypadal vyčerpaně, mluvil s manželkou bojácně, jako by se bál jejího hněvu, a trhnul se při každém jejím ostrém slově.
Už tehdy Jitka věděla, že žít s takovou rodinou pod jednou střechou by byl čistý horor. Naštěstí měla vlastní byt, a tak Tomáš po svatbě přesídlil k ní. Alena Pavlovna neprotestovala, dokonce synovi pomohla sbalit věci, jako by byla ráda, že se ho zbavila.
Když se stěhovali, tchýně přišla jen na chvíli – prohlédla si byt kritickým pohledem, vypila čaj a odešla. Uplynul rok manželství a Jitka si nemohla stěžovat ani se chlubit. Žili jako všichni: práce, domov, občas nějaké svátky. Jitčini rodiče zůstali v jiném městě, zvali ji k sobě, ale ona si zvykla na samostatnost. Tady měla práci, přátele, vlastní střechu nad hlavou a manžela. Zdálo se jí, že manželství zvládá dobře. Tomáš byl nenáročný, žili skromně, ale na život stačilo.
Občas pomáhali tchýni, když ji Tomáš navštívil. Jednou za měsíc zajeli na kávu, plánovali, snili o budoucnosti. Jitka snila o dětech, ale Tomáš mlčel. Chápala, že snít je snadné, ale vychovávat dítě je něco jiného. Tomáš sníl o autě. Jitka souhlasila, že auto je užitečné, ale drahé. Půjčku nechtěla, od příbuzných žádat tím méně. Museli by šetřit na všem a i tak by stěží našetřili na ojetinu.
Tomáš své nepřítomnosti vysvětloval prostě:
„Pomáhám mámě. Začala zahrádkářská sezóna, pořád tam lítá, tak jí dělám společnost. Není fér ji nechat samotnou.“
„A co já?“ vybuchla Jitka. „Mám rozbitý kohoutek v koupelně už měsíc! Balkónové dveře drží jen na modlitbu!“
„Jitko, to přece nelze srovnávat. Je to máma!“ mávl rukou.
Takové hádky se opakovaly čím dál častěji. Jitce už vadilo být manželkou jen pro víkendy, a i to ne vždy. Dokonce i v sobotu odjížděl Tomáš za rodiči. Radovala se, že ji nevolá pomáhat na zahradu, ale občas se zamyslela: Proč?
Jednou u tchýně ochutnala nakládané cukety. Byly tak dobré, že nevědomky snědla půl sklenice.
„To jste udělali sami?“ obdivovala se.
„Samozřejmě,“ hrdě odpověděla Alena Pavlovna. „Celé jaro a léto dřu, abychom v zimě měli vlastní. Tvoje rodinka asi zavařovat neumí, že?“
Jitka se pokusila nenápadně naznačit, že by jí pár sklenic neuškodilo, ale tchýně to ignorovala.
„Divná rodina. Jak to, že nezavařujete? Já každý rok plním sklenice. Je to práce, ale v zimě máme okurky, rajčata, džem. Lenochům je vždycky prázdno,“ pokárala ji pohledem.
Jitka už téma nevracela. Cestou domů koupila cukety v obchodě, nasmažila brambory a snědla to sama.
Ten večer Tomáš opět nedorazil včas. Jitka, rozčílená, přecházela po bytě a svírala telefon. Už ji štvalo večeřet o samotě, čekat na manžela jako věrný pes. Konečně se ozval zvonek a ona se napjala, připravená vychrlit všechno, co měla na srdci. Tomáš vešel s kytkou kopretin a omluvným úsměvem.
„Promiň,“ řekl a podal jí květiny.
Jitka mlčky dala kytici do vázy, doufajíc, že večer získá romantický nádech. Ale Tomáš se posadil do křesla, mazaně na ni pohlédl a začal:
„Poradil jsem se s mámou. Proč bychom tu měli tak drahý byt? Prodejme ho a koupíme něco levnějšího.“
Jitka ztuhla. Tomáš, nevšímaje si její reakce, pokračoval:
„Pořád se zlobíš, že trávíme málo času spolu. Když prodáme byt, koupíme menší na okraji, a zbytek dáme na auto. Budeme blíž k maminčině chatě, nebudeme muset jezdit vlakem a pak tři kilometry pěšky.“
Jitka hleděla na manžela a v hrudi jí rostla bouře. Jaký to je manžel? Jen přívěsek své matky! Chtěla křičet, ale ovládla se a jen ze sebe vypravila:
„Má hJitka se otočila k oknu, dívala se na zapadající slunce a v duchu se loučila se vším, co mezi nimi kdy bylo.