Zkouška

Dobré zprávy

Zkouška

Mám toho dost! Stačilo! Jestli mi ještě jednou začneš kázat, už vůbec nikam nejdu, na žádnou zkoušku! Normálně nikam nepřijdu! Co budeš dělat pak, co?! Tereza odhodila batoh do kouta předsíně a stáhla si z hlavy čepici.

Maminka na to nic neřekla. Jen zakroutila hlavou a odešla do kuchyně.

Tereza si sundala bundu a už ji chtěla mrsknout za batoh, ale rozmyslela si to. Otevřela skříň, bunda pověsila hezky na ramínko a zhluboka si povzdychla.

Sakra, zase jsme se pohádaly a jak vždycky, kvůli hlouposti!

Proč máma pořád musí všechno řešit, vyptávat se, radit? Co jsem nějaké malé dítě? Nebo snad nevím, co mám dělat?

Jasně že vím, že dneska mám doučování s novým lektorem. Nemusí mi to připomínat každých dvacet minut!

Tereza to samozřejmě trochu přehání. Mamka ji neuhání pořád dokola. Jen se zeptala, jestli nezapomněla, že už třetí letošní lektor češtiny a literatury na ni čeká. Jenže Terezu vytáčí, když máma pořád cítí potřebu ji kontrolovat. A její výbuchy vzteku už jsou skoro zvyk nahromadí se a vyplavou ven i tam, kde by to vůbec nebylo potřeba.

Tereza si umyla ruce a zahleděla se do zrcadla nad umyvadlem.

No fakt krása! Pupínky, velký nos po tátovi, rezavé vlasy po mámě. Kolikrát už ji žádala, ať ji nechá obarvit si vlasy! Ale máma nikdy neustoupí. Tvrdí, že na kráse každý zamaká sám a jednoho dne jí za to Tereza poděkuje.

Jo, určitě! Já poděkuji, no jasně! Všichni vypadají normálně, jen ona chodí jak nějaké strašidlo na poli! Copak dneska někdo nosí copánky?

Tereza se neubránila pousmání, když si vybavila, jak byla mamka zničená, když její slavné copánky šly jednoho dne skoro celé dolů a ještě tupými nůžkami ze školní výtvarky. Jiný prostě nenašla. Zaťala zuby, zavřela oči a skoro řezala ty hebké prameny s představou zkoprnělé mámy: “Terezko, proč?”

No proč Protože už mě všichni štvou! Oni si budou poroučet, ale tohle je můj život a moje pravidla!

Pořád do kola: musíš poslouchat! Ale proč? Proč bych měla poslouchat jejich staromódní pohled na svět? Mám svůj vlastní život! Ten, co si oni neumí ani představit, protože když byli v mém věku, neměli ani internet! Jak vůbec žili? To člověk nepochopí! Nechápu, jak jim vysvětlit, že teď je všechno jinak. K čemu mi je nějaké hloupé vzdělání a dlouhé hodiny nad učebnicemi? Stačí kliknout prstem na mobil a během tří vteřin mám informace jaké potřebuji! Máma sice tvrdí, že to nestačí a že internet z tebe člověka neudělá, ale co může vědět ona? Měla by si raději pustit nějaký kurz pro rodiče puberťáků!

Tereza sloupla stroupek z dalšího pupínku a zamračila se. Hlavně že máma to nevidí, to by byl zase poprask! Máma ji tahá po doktorech a tvrdí, že ty jizvičky jí zůstanou. Ale Tereze je to fuk. Budou ji přece hodnotit podle toho, co má uvnitř, ne podle vzhledu! Ale to jí mamka těžko vysvětlíš

No jo, rodička Sice mě porodila, ale to jí nedává právo si na mě dělat nárok! Nejsem žádná její věc! A tak by se ke mně taky neměla chovat!

Tereza mrkla na svůj odraz.

Tak co, mami? Máš to! Nemáš mě utlačovat tím, že mě vláčíš po doučování! A pořád cpát tu právničinu! Vždyť já toho teď už vím o zákonech víc než vlastní rodiče. Kdyby byli aspoň z poloviny tak informovaní, rozvedli by se aspoň pořádně.

Maminka nemá ani hrdost, ani ambice! Nejenže ji táta opustil kvůli mladší, ale ještě nechal rozdělit majetek podle svého a máma neřekla ani slovo. Jasně, byt napsali na Terezu, ten, co zůstal po babičce. Ale to je přece normální! A máma? Alimenty a… tím to končí? Žádné odškodnění za roky promarněné po jeho boku? Tereza si přece pamatuje, jak rodiče žili posledních pět let! Už dávno není žádné malé kačátko, za které ji táta pořád považuje! Všechno vidí a všechno chápe.

Ta tichá nenávist mamky při prostírání k večeři… A otcova lhostejnost vyjádřená suchou, zbytečnou vděčností za jídlo Ten gauč v malém koutě, kde si i tak musel ráno chodit pro věci Budík, co máma schválně nařizovala, aby nenašel ji spící v posteli To obrovské uvolnění, co oba cítili, když Tereze bylo čtrnáct a sama jim řekla, ať se rozvedou jednou provždy a přestanou si lézt na nervy.

Dospělí jsou prostě divní! Ty jejich fráze: děláme to pro tebe a jsi náš smysl života.

Lež! Všichni žijí jen sami pro sebe! Každému jde o vlastní zájmy! Nechá si někdo říct, že je to jinak? Tereza by vyjmenovala tisíc důkazů. I v tom, co se tváří jako že jí dělají pro dobro, si stejně řeší to svoje ona je pro ně hlavně jakási výměnná karta.

Třeba teď byt, kde bydlí s mamkou. Stejný dům, jiný vchod, menší byt. Ze tří pokojů jsou teď dva. Sice nově zařízené a krásně vybavené, ale hlavně máma byt vyhandlovala za tatínkův pocit viny vůči dceři ať prý dítě žije v pořádku, když si tatínek hledá nový život! Taky že vše udělal podle jejího přání. Má tu svůj velký pokoj, víc místa než v dětském, ale ne z péče, ale protože bylo třeba rozdělit nově nabytý byt slušně. Byla pro ně takový nárazník

Tereza si povzdechla, vzala z poličky krém, co jí předepsal doktor, a mázla si obličej. Ne proto, že by snad máma měla pravdu. Ale ten krém opravdu funguje. Zklidní a vysuší pupínky docela rychle. Dneska se to hodí.

Protože večer protože střecha

Střecha se v Terezině životě objevila teprve nedávno. Před pár měsíci, když jí Štěpán, na kterého si nikdy netroufla promluvit, natož se přiblížit, napsal zprávu: Nepůjdeme ven?

Nejdřív si myslela, že to je nějaký vtípek. Všichni ve třídě přece věděli, že Štěpána potají zbožňuje. Někteří si dělali legraci, ale v dobrém. Měli ji rádi. Nikdy nikomu neškodila, vždycky ochotně půjčila taháky a v hodině se přihlásila, když spolužáci nebyli připravení.

Nováková, vás jsem se ptala minule! Proč se zase hlásíte?

Ale paní učitelko, ta látka je hrozně zajímavá! Můžete mi říct, jestli byl Masaryk politik s diktátorskými sklony?

To máte z čeho? přísná češtinářka se vždycky chytla, a třída si s úlevou oddychla, že dneska nebude zkoušení.

Takže když Tereza ukázala zprávu své nepřítelkyni Pavle, ta jen protočila oči:

No a co? Proč z toho děláš drama?

Je to fakt od něj?

Tys fakt divná, Teri! Tak se ho zeptej, ne? Kdo dneska čeká, až kluk něco navrhne? Holky si dneska dělají, co chtějí!

Tereza nic Pavle neřekla. Stejně by nedokázala vysvětlit tu vichřici, co zmítala její duší, když jí z otřepených písmenek Štěpánovy zprávy došlo, co se vlastně stalo.

Na domluvené místo přišla. A od toho dne začal úplně jiný život.

Střecha staré opuštěné panelové budovy, kam chodila mládež trávit odpoledne, rozhodně nebyla nejbezpečnější místo. Tereza to dobře chápala. Ale když ji Štěpán vzal za ruku a šeptl: Pozor, ať nezakopneš”, přestala dýchat a jen šla za ním a počítala schody v duchu.

Počítala si patnáct, šestnáct No tak, třicet dva, třicet tři Čeho se bojíš?! Je tady

Na střeše ji Štěpán poprvé objal. Bez varování, přede všemi, prostě ji přivinul k sobě a jeho ruka na jejím rameni říkala jasně: Tohle je moje holka!

Nikdo neřekl ani píp, i když Tereza postřehla, jak škaredě se na ni podívala parta holek ze sousední třídy. Štěpán se s nimi znal od první třídy, ale nějak si vybral právě ji

Tam ji také poprvé políbil.

Toho večera zůstali sami. Ostatní šli do kina. I ona chtěla vidět ten film, ale když ji Štěpán chytil za prsty a zašeptal jí do ucha, že půjdu do kina jindy jen oni dva , poslušně zůstala, už tušila, že večer bude výjimečný.

A byl. Tereza dodnes občas zavře oči a znovu slyší jeho hlas:

Terko, líbíš se mi. Moc Nejsem v tomhle žádný básník, ale chtěl bych, abys věděla lepší holku jsem nepotkal Můžu

A jeho rty tak jemné, tak něžné

Tereza zase zavřela oči, když si ten pocit štěstí vybavila, ale v tu chvíli máma tiše zaklepala na dveře:

Terko, zpozdíš se Oběd je na stole

Zlost Terezu celou zaplavila. Pořád dokola!

Vylétla z koupelny jako šílená. Její výraz připomínal fotku z internetu, kde nějaká zlá bába vztekle vrčí na někoho v pozadí.

Co ještě chceš? Všechno si pamatuju! Nech mě být! Táta už tě měl plné zuby? Odešel? Teď budeš otravovat mně? Já taky odejdu! Půjdu k tátovi! Slyšelas?!

Nestihla doříct, máma jen divně vzdechla a vlepila jí facku.

Jdi! Ale večer, až se vrátíš, nezapomeň, že zítra máš zkoušku z češtiny. Musíš se vyspat

Tereza zůstala paf. Máma na ni nikdy nevztáhla ruku. Nikdy, za celou Terezinu docela krátkou existenci. Ani ji to nějak extra neurazilo, spíš překvapilo. Sama si o to říkala. Ale to, že máma najednou přestala ustupovat, ji rozhodilo.

Jenže vzdát se bez boje? To nikdy! Batoh, bunda, sluchátka Měla chuť třísknout dveřmi, až by se celý vchod otřásl, ale ovládla se. Není třeba dokazovat, že je hysterka.

Vyletěla z domu a zkontrolovala mobil. Dobře, hodina cesty tam a zpět, hodina s lektorem. Štěpána potká až kolem šesté. Dobře! Aspoň si posedí na střeše, máma aspoň trochu vychladne a bude mít starosti. Prospěje jí to. Táta jí už zvedne telefon až napodruhé, takže Tereza bude mít šanci promluvit si se Štěpánem. Třeba něco poradí. U nich doma mámi do ničeho nemluví. Má vlastní kartu s limitem od rodičů, nejlepší hadry, ale žádná kontrola. Říká, že máma je vždycky v práci a táta je přesvědčený, že šestnáct jsou nejlepší roky, aby se člověk postavil na vlastní nohy. Nechá Štěpána přivydělávat a přípravu k maturitě nechává na něm. Budoucnost má být prý jeho volba.

To je ale rozumný rodič!

Ne jak ta její…

Táta jí zavolal, když už klepala na dveře lektora.

Co se tam u vás zase děje? Máma říká, že chceš bydlet u mě?

Ale tati! Neřeš to! Co bych dělala u vás doma? Katka za chvíli porodí a já vám budu hlídat mimino? Já mám svých starostí dost!

Rozumím. Ale nehadej se s mámou, nebo ti zavřu kohoutek. Jasný?

Tohle na tobě, tati, cením jasná řeč! Chápu!

Tak vidíš. A mámu už netrap, nezaslouží si to.

V telefonu už jen tóny tichého zavěšení a Tereza zůstala zamračená.

Oni se spolu klidně mohou hádat jak psi, ale když jde o její záležitosti, drží spolu jako jeden. To je divné! Hodně divné

Nový doučující Terezu nadchl moc ne. Když se pustila do debat o frazématech, jen něco zamumlal a podstrčil jí sbírku esejí, ať si kapitoly nastuduje na příště. Prskala, ale po pár jeho příkladech uznala, že jí to ostudu neudělá.

Hloupá přece být nechce. Štěpán je chytrý, ona by mu měla stačit. Viděla tolik videí o vztazích a všude slýchá: Holka má být samostatná a chytrá! Samostatností se chlubit zatím nemůže, ale chytrá se být lze naučit. To říká i máma a v tomhle má výjimečně pravdu. I ona to dokázala, našla odvahu vystudovat školu na dálku během práce.

Máma odešla z vysoké, když se Tereza narodila. Nejprve šla na roční pauzu, pak už se jí do školy nechtělo, protože péče o nemocné dítě byla přednější. Babičky nebyly a školku opustila po půl roce, vždyť tam vydržela týden ze čtyř týdně zbytek byla doma nemocná. A stejně ji tam nebavilo. Špatná kaše, protivné děti, chyběly jí maminčiny teplé ruce. Táta občas mámě říkal:

Pořád ji máš u sebe. Ona si na to zvykne, to pak bude těžké pustit ji dál.

Ve druhé třídě už máma domluvila se sousedkou, aby Terezu vodila z družiny a sama mohla zpět na dálkové studium i do práce.

Dnes dobře udělala. Jinak by teď seděla doma a počítala drobné. Takhle má aspoň malý podnik dekorace sálů na oslavy. Tereza máminu práci obdivovala, bylo to hezké, ženské V práci se máma proměnila v šéfovou rozhodná, asertivní. To milovala. Chtěla být stejná.

Ale ten rodičovský dozor je k zbláznění. S tátou teď naprosto souhlasí. Je to únavné! Zvykla si, že máma vchází do pokoje až na zaklepání, ale přesto se umí nenápadně vecpat do všeho, co dělá. Ne výhrůžkami jako táta, ale tichým, ustaraným: “Terko, jak bylo? Co máš dnes? Nechceš najíst?”

Tahle starost ji dráždila až k výbuchu. Někdy si opravdu přála zařvat:

Nech mě už být! Nejsem malá!

Čas od času to udělala. Vřískala, dupala, vztekala se, zato mamka všechny její výlevy brala jen jako rozmary dítěte.

Tereza se hnala z hodin na domluvené místo se Štěpánem, toužila se schovat v jeho náručí a na chvíli všechno zapomenout. Svět kolem plyne, rodiče řeší blbosti Už mě to nebaví!

U brány školy, kde se s Štěpánem obvykle setkali, ho Tereza nikde neviděla. Čekala chvíli a pak se vydala na střechu sama. Štěpán nebral telefon, což se ještě nikdy nestalo. Zamrazilo ji.

Šla po schodišti a s každým krokem měla větší strach. Dřív seběhla schody s klidem, ruku v ruce s Štěpánem, teď sotva pletla nohama.

Střecha ji přivítala poryvem studeného jarního větru a tichem.

Nebyla tam ani noha

Už chtěla odejít a z kapsy vytahovala mobil kvůli baterce, když jí v rohu střechy cosi pohnulo Srdce jí málem vyskočilo z hrudi, než poznala siluetu.

Štěpáne

Seděl úplně na kraji, nohy nad propastí, ramena svěšená. Ač ho Tereza nevnímala tak dlouho, v tu chvíli si byla jistá, že se Štěpán hroutí. Stalo se něco vážného a bolestného.

Ten strach, že se stane něco nenapravitelného, jí dal sílu a nutil jednat. Položila batoh na zem, potichu přišla.

Ahoj

Posadila se opatrně vedle na římsu, za kterou už byla jen hluboká tma. Sama seděla tak, aby jí nohy zůstaly na pevné střeše, dolů se radši nedívala. Výšky nenáviděla od malička a nechápala, proč kvůli Štěpánovi ten strach dokázala překonat.

Ahoj ani se na ni nepodíval. Našla jeho ruku a chytla ji. Ledová, bezvládná dlaň.

Je ti zima

Co? aspoň vzhlédl a jeho oči prázdné, úplně jiné, než je znávala ji děsily i přitahovaly zároveň.

V tu chvíli Tereza poprvé pochopila, co asi cítí máma, když se spolu hádají. Ten strašný, sžíravý strach, že se k tomu, koho miluje, už nedostane

Ta ruka v její ruce byla tak studená, tak mrtvolná

Co se děje?

Tereza jako by slyšela vlastní hlas. Zněl přesně jako hlas mamky Stejná intonace, stejná žádost:

“Řekni mi to! Řekni! Co tě trápí?! Otevři se!”

A ono to zabralo.

Je mi strašně zašeptal Štěpán a přece jen jemně stiskl její dlaň. Je mi fakt hrozně, Teri

Stalo se něco vážného.

Tereza neptala, jen konstatovala. Zabrala.

Jo.

Můžu vědět co? Chápu, nejsme spolu roky, nemusíš, ale

Štěpán vzhlédl a pohledem, který Terezu vyděsil, si ji měřil.

Myslíš, že jsme pro sebe cizí?

Ne. Chápeš mě špatně. Myslela jsem, že jsi pro mě ten nejbližší, ale nevím, jestli to cítíš stejně.

Teri, proč tohle? Nemám kromě tebe nikoho jiného.

Tereze poskočilo srdce a rozbušilo se tak, že si byla jistá, že to musí slyšet i Štěpán.

Nikdo? Rodiče? vyšlo z ní v totální euforii, jenže reakce Štěpána ji strhla zase dolů.

Zachvěl se, zatřásl hlavou.

Pozor!

Jen si mě drž! Radši mě odsuň! Jako mě odsunuli oni!

Kdo?

Ti, co jsem myslel, že jsou moji rodiče! Nic nejsou! Dneska mi máma dala papíry a všechno vysvětlila. Teri, jsem adoptovaný! Rozumíš? Nejsem jejich! Věděl jsem to, vždycky jsem to tušil! Dneska mi došlo, že celý život žiju cizí život! Zastupuju něčí místo, Teri! Někoho cizího!

Křičel, Tereza se bála povolit stisk, aby, kdyby chtěl, nemohl hned skočit dolů.

Byla si téměř jistá, že měl tu myšlenku. Dobře věděla, že za vší jeho frajeřinou a šaškováním není žádný superman, ale kluk se zranitelnou duší. To by ji ve chvílích, kdy byli sami, bralo za srdce, jak silně a jemně dokáže cítit. A teď se styděla za svoje výlevy a vztek na vlastní rodiče.

Co je vlastně nespravedlivé? Sama by nedokázala říct. Až teď si uvědomila, jak malicherný její vlastní boj za dospělost byl. Před ní seděl člověk, kterému dětsví skončilo právě teď a neměl žádnou oporu, jakou i ona navzdory všemu vždycky nějak měla.

Štěpáne, mám strach! Vůbec si nevšimla, že brečí. To ho dostalo zpět.

Co je? natáhl se a Tereza se mu pevně objala kolem pasu.

Nedělej to! Prosím tě! I kdyby tě vyhodili, já tě nikdy neopustím. Slyšíš? Nikdo pro mě není důležitější, Štěpánku!

Já nejsem Štěpán řekl potichu, až ji zamrazilo. Jmenoval jsem se jinak.

Jak?

Aleš. A i příjmení jsem měl jiné.

To je úplně jedno! Jaké je jméno? Můžeš být i papež! Ty jsi to, co jsi! Znám tě a to mi stačí! Slyšíš?!

Jo ale všem to jedno nebude Teri, co mám dělat? Kam mám jít?

Nemůžeš domů? Vyhodili tě?

Ne. Máma brečela, chtěla ať zůstanu. Táta Já ho uhodil.

Proč?

Chtěl zamknout dveře, nechtěl mě pustit ven. Křičel, že nechápu

A ty? Ty už chápeš? Všechno?

Co bych měl chápat, Teri?! zadrnčel v jeho hlase zoufalý tón.

Proč ti to řekli zrovna dneska?

Její otázka chvíli visela ve vzduchu, než ji vítr odnesl. Štěpán se zase ztáhl do sebe, zamyšlený.

Nevím vydechl nakonec a Tereza se uklidnila.

Bezvýchodnost zmizela. Objevil se první náznak otázky. Dokud bude pátrat po odpovědi, střecha mu nevezme sílu žít.

Chceš, abych šla s tebou?

Kam?

Domů Půjdeme k tvým. Ti ti řeknou, proč ti to řekli teď. A pak, když budeš chtít, vrátíme se sem. Uděláš si, co uznáš. Já ti v tom bránit nebudu.

Štěpánův překvapený pohled ustála. Stiskla jeho ruku a táhla ho k sobě dál od kraje.

Jdeme!

Otočil se, stáhl nohy ze zdi a následoval Terezu. Krok za krokem ho vedla, dál od okraje, směrem k tomu, co je potřeba teď udělat.

Jsem slaboch

Není to pravda! ohradila se Tereza a táhla ho po schůdcích. Já kdyby zjistila, že naši No to bych se složila taky! Každý by to udělal!

Tereza klopýtla, Štěpán ji zachytil.

Bacha!

Koukej, kdo to říká! sevřela mu dlaň a rozsvítila mobil. Máme toho ještě moře před sebou!

Tahle noc jim zůstane v paměti napořád.

Rozhovor s jeho rodiči, tak těžký a zároveň osvobozující.

Usmíření, když Štěpán zjistil, že jeho biologický otec má brzy vyjít z vězení a chce se s ním setkat a ohrožuje novou rodinu.

A také slzy ženy, která mu suplovala mámu a přijala zodpovědnost za malého ročního chlapce, syna své nejlepší kamarádky, která tragicky zemřela, když si vybrala špatně muže.

Moje máma ta biologická

Ano, Štěpáne, tvoje máma to udělal tvůj otec.

A teď chce

Chce tě vidět.

Já ho vidět nechci!

Chápeme. A proto jsme ti všechno řekli. Lepší je vědět to od nás než od něho. Odpusť, že jsme to neřekli dřív. Doufali jsme, že máme ještě čas. Ale pustí ho o něco dřív

Vidět s ním nechci.

Je to jen na tobě. Podpoříme tě, ať se rozhodneš jakkoliv.

Mluvili a mluvili. Tereza pochopila, že už se na tu střechu nikdy nevrátí. Tohle místo zůstane minulostí. Něco se v nich pohnulo, vyměnilo minulost za budoucnost.

Až se Tereza, už skoro o půlnoci, vrátí domů, odemkne svými klíči vchodové dveře, v bundičce, po špičkách přejde do tmavé kuchyně. Tam, u okna, bude stát máma. Tereza ji obejme, zaboří nos do jejích neposlušných kudrn a nasaje ten známý mámin parfém. A zazní to slovo, které dá novou naději, odstraní zbytečné a nechá to podstatné:

Promiň

A maminka, pro kterou není a nebude nic důležitějšího než Tereziny starosti, odpoví klidně, tiše:

I ty mně Máš hlad?

Ne, mami. Díky Víš co? Já myslím, že jsem dnes tu zkoušku zvládla

Jakou zkoušku, Terko? Vždyť maturity máš ještě daleko.

Myslím tu úplně nejdůležitější, mami Povím ti to později.

A proč až později?

Protože zítra mám tréninkovou a potřebuju se vyspat…

Rate article
Add a comment