Zkažené děti
Zkazila jsi ho! Ve všem mu ustupuješ, proto ti sedí na hlavě! Lenko, to takhle nejde! Úplně jsi zkazila toho kluka! Stejně jako já zkazila tebe! Nemáš koho obviňovat! Já jsem také nebyla lepší! A vy jste zkažené děti! A neříkej mi, že jsi dospělá! Jsi pořád to samé dítě! Nedokážeš použít rozum a udělat správné rozhodnutí! Zuzana Vávrová v afektu zabouchla dveře lednice a její ruka se zachvěla, když magnet s rodinnou fotkou spadl na podlahu.
Ten obrázek byl vyfocený minulé léto v Mariánských Lázních, kam ji letos z nějakého důvodu nepozvali. Léta jezdila s dětmi na dovolené. Pomáhala hlídat vnoučata, odpočívala, navazovala užitečné kontakty. Ale letos to bylo jinak.
Důvody, proč jí odmítli vzít s sebou, připadaly Zuzaně zvláštní.
Mami, letos je to finančně složité. Jedeme s dětmi jen my sami. Tobě koupíme pobyt později, vyber si zatím, kam bys ráda jela. Platíme více nákladů a musíme šetřit, vysvětlovala Lenka.
Ale Lenko! Co děti? Kdo se o ně postará?
Mami, Patrik už je velký, zvládne to. Terezka bude přece se mnou. Tentokrát si nemůžeme dovolit hotel s animátory, takže budeme bydlet u známých na chalupě v Železné Rudě.
A pro mě tam samozřejmě místo nebude!
Zuzana byla velmi zklamaná z výhlídky trávit dovolenou sama v sanatoriu, kde kromě pravidelné senior disco žádné zábavy nebyly. Společnost jí tam byla také podezřelá. V kvalitním hotelu se přece dali najít i slušní lidé! A ona, se svým vzděláním a plynulou němčinou i ruštinou, mohla vždy vybírat společnost. Ale ne tentokrát
Mami, prosím, pochop to. Dovolená znamená nejen ubytování, ale i cestu, jídlo a další věci.
Jako bych vás snad vyjídala! rozčílila se Zuzana opravdově.
Proč ti to musím pokaždé vysvětlovat? Prostě nemáme tolik peněz, chápeš? Byla bych ráda, kdybys jela s námi, ale nejde to. Rekonstrukce tvého bytu, moje loňské zdravotní problémy, doučování pro Patrika Vše stálo mraky peněz. Jsme omezeni, říkala Lenka tiše, opřená čelem o okno.
Viděla jsem! Vidím, že jsi špatná matka! Děti tě nezajímají! Všechno je na mně a na Ivaně, tvojí tchyni. Vyzvednout Terezku ze školky, přivést Patrika z tréninku, nakrmit, napojit, rozvézt je na kroužky.
Mami, nepřeháněj! Patrik jezdí za sportem sám, vodíš jen Terezku na balet, a to ne každý den. Mohli bychom zatím s tím počkat, ve školce má navíc kroužek na tanec, ale ty jsi trvala na svém, že dítě potřebuje rozvoj.
Takže jsem teď já viníkem? Zuzanin hlas vystřelil do ostré výšky a chytila se za hruď. Nevděčníci! Všechno pro vás dělám a vy si toho nevážíte!
Lenka se tiše rozplakala, přitiskla čelo ke sklu a šeptala tiše: Děkuju ti za všechno, mami. Ale nevyčítej mi to pořád
Zuzana nesnesla další slova. Hrdě odešla, sáček s novými plavkami odhodila doprostřed obýváku a urazila se.
Urážet se uměla jako nikdo. Uměla dokonale dát najevo, kdo se provinil, nevytvářela však nikdy otevřený konflikt. Prostě nezvedala telefon, ignorovala smiřovací pokusy a když konečně zavolala zpět, jen těžce povzdechla a slabým hlasem se ptala: Leničko, co to znamená, když srdce bije strašně slabě, skoro se zastavuje?
A Lenka hned, bez ohledu na plány, uháněla za matkou na chatu v Jeseníkách, kde Zuzana vždy po hádce hledala klid duše. Z těchto cest se Lenka vracela vyčerpaná, nechávala klíče od auta na stole v předsíni a tiše plakala do polštáře, nechápajíc, proč jí matka tolik ubližuje.
Patrik vždy našlapoval do ložnice, potichu ji přikryl dekou a tiše řekl: Mami, už tam nejezdi. Babička se brzy vrátí sama.
Kéž bych si byla tak jistá, Patriku
Lenka si matku pamatovala od mala křehká, citlivá, s vytříbeným jazykem, načtená, milovnice Janáčka a Šostakoviče. Ale také velmi vztahovačná. Dokázala vynadat na češtině, němčině i rusky stejně pevně. Pro malou Lenku nebylo většího trestu, než když studeným hlasem řekla: Leničko, běž se zamyslet do svého pokoje!
To laskavé Leničko říkala jen ve špatné náladě.
Dobrých nálad však mnoho nebylo. Zuzana byla člověk, který vždy viděl sklenici zpola prázdnou. Celý její svět se točil kolem slova nedostatečný. Nedostateční byli kolegové, kamarádky, manžel, sousedi, příbuzní nekonečný seznam.
Na Lenku toto označení dlouho neplatilo. Malá Lenka byla dokonalá dítě, které v tří letech skládalo slova z písmenek a ve čtyřech hrála na klavír, co jí Zuzana koupila.
Bylo za co být hrdá. Dcera chodila na všechny kroužky, plnila její přání a byla pro ni středobodem vesmíru.
Všechno se zlomilo v šesté třídě, když Lenka najednou dostala nedostatečnou z diktátu. Zuzana jen vrtěla hlavou a chytila se za srdce, ale nenechala ji nic vysvětlit.
Leničko, moc jsi mě zklamala! Jak jsi mohla? Nemyslitelné!
Lenka se tiše stáhla do pokoje, slzy však prolomila až babička Anežka, která ji našla v koupelně plakat nad umazanou sukní. Lenka jí svěřila, že ji ve škole začalo bolet břicho vůbec nerozuměla, co se s ní děje, protože ji na to matka nikdy nepřipravila. Zuzana to považovala za zbytečné. Kamarádek měla Lenka málo a navrženým správným děvčatům se o těch věcech nehovořilo.
Dlouhý rozhovor Zuzany s Anežkou nikam nevedl. Nakonec jen padlo: Tyto věci má řešit dívka s matkou!
Lenka nikdy přesně nepochopila, v čem se provinila. Ale poprvé jí začalo být jasné, že její matka není neomylná a že všechny její řeči o obětavosti nemusí být pravdou.
Zklamání přibývalo a Zuzana už svou nespokojenost neskrývala. Lenka si všímala, že matka častěji nosí hedvábný šátek kolem čela prý proti migréně. Když takhle proplula chodbou a poklepávala se na šátek, bylo jasné, že bude dusno.
K otevřené hádce se nikdy nesnížila. Usedla majestátně do křesla, složila dlouhé prsty ke spánku a ledový hlas zaháněl smír: Lenko, ničíš mě
Čím a jak to vysvětlovat nemusela, Lenka to měla uhodnout sama. Důvodem mohlo být cokoliv.
Třeba rozhodnutí stát se lékařkou, přestože Zuzana tvrdila, že je to hloupost. Tvůj táta byl chirurg, sotva jsme ho doma viděli! Chirurgie není pro ženy!
Ale Lenčina babička vyprávěla, jak zachraňovat lidi je ušlechtilé, a že její tatínek o tom snil už na gymnáziu.
Hlavní je výsledek, Lenko! Zuzana uzavřela diskusi. Já jsem vdova a ty dítě bez otce. Táta shořel v práci. Mysli na ty kolem sebe!
Spory pokračovaly, dokud Lenka náhodou neudělala maturitu a nešla na medicínu. Matka s ní pak mluvila jen úsečně.
Novou zkouškou bylo, když si Lenka vybrala manžela Pavla. S tím Zuzana nesouhlasila.
To mě udivuje, Leničko! Neuměla sis vybrat něco lepšího? Nemluvím o penězích! Vy jste úplně jiní. Tvůj Pavel nepozná Kunderu, nikdy neslyšel operu Janáčka!
Pavla mám ráda, mami On mě taky
To nestačí! Z jedné lásky se žít nedá. Později pochopíš, už bude pozdě!
Na Lenčině svatbě usedavě otírala oči, stále tvrdila: Bude to pro ně těžké. Ale já jako matka budu nablízku!
Ale právě na svatbě poznala Zuzana svého druhého muže Jiřího Matyse, podplukovníka ve výslužbě a vzdělaného elegána. Na francouzský akcent se Zuzana mohla rozplynout. On znal verše Villona, miloval čistotu a měl nádhernou vilu u Brna, kde se na čas změnila v ženu, která netrápí svou dceru.
Druhé manželství ji rozjasnilo, rozkvétala narození vnuka i vnučky už přijala s radostí.
Leničko! Patrik je šikovný, jako děda! A Terezka, co za krásku z ní bude!
Zuzaniny černé předpovědi se nevyplnily Lenčin vztah s Pavlem byl pevný. Oleg, pracovně vytížený, musel přijmout Zuzaninu povahu, jejich manželství však ustálo. Babička byla proti tomu, aby si vzali hypotéku, naštěstí Pavla přehlasoval.
Váš byt je váš domov, nám stačí menší, svůj vlastní, tvrdil Pavel.
Lenka si splnila sen, vrátila se jako lékařka na chirurgii. Děti rostly a stěhování proběhlo. Ale pak přišel zlom Jiří onemocněl a navzdory snaze Leni a lékařů odešel. Zuzana zůstala sama a roky se z rány nevzpamatovala.
Každý den připravovala dva pugéty bílých karafiátů pro ty, kteří byly útěchou všedních dní a ke všem živým byla nesnesitelná.
Lenka se snažila její samotu mírnit. Dovolené, víkendy, svátky všude byla Zuzana s ní a s vnoučaty.
Co je na tom špatného? Jsem přece součást rodiny! odpovídala kamarádkám, které se divily, že to dceři nevadí.
Problémy nastaly, když začal Patrik dospívat. Babiččin neustálý dohled už nevydržel. Měl ji rád, ale její pozorování ho stále víc iritovalo.
Patriku! Už zase? Říkala jsem ti, že tu strašnou hudbu nemáš tak pouštět! Jak to můžeš vůbec poslouchat? Zuzana vešla bez klepání, bolavě se zamračila a vázala si šátek proti bolesti hlavy na Patrika to však nefungovalo.
Nevyprávěl o tom rodičům, řešil to po svém Terezko! Pojď, budeme zpívat a tancovat!
Zuzana by byla nejradši zavolala hned Lence, že vnoučata tančí na něco, co jí drásá uši, ale Patrik si z toho už nic nedělal.
Oleg bral stížnosti tchyně s nadhledem, zpívával s dětmi a snil, že jednoho dne budou děti hrát i před dalším publikem než doma.
Patrik měl muzikální talent Lenka mu proto chtěla koupit k Vánocům kytaru.
Leni, ani to nezkoušej! To už mě opouštíte?
Mami, co to zase má znamenat?
To nevydržím! Chlapec se má učit, ne hejkat na kytaru!
Ale vždyť se učí výborně, to víš! A co je špatného na tom, učit se hudbě? Pořád jsi tvrdila, že rozvoj je důležitý!
Měla jsem na mysli něco jiného a ty to víš!
Tyto spory trvaly několik dní. Oleg stál za Lenku a Zuzana opět přestala zvedat telefony a řekla dceři, že klíče od svého bytu ztratila a tím pádem pro ni dveře zůstaly zavřené.
Tentokrát to Lence už stačilo.
Nechce s námi mluvit ať tedy nemluví! Dost! Lenka, která právě v mytí nádobí rozbila svojí oblíbený hrníček, si uvědomila, že už to nevydrží.
Barevné střepy se vylily na podlahu, jasné ve světle kuchyně přesně ty zlomily poslední zbytky odolnosti mezi matkou a dcerou. Lenka ji milovala, ale cítila, že tu lásku musí změnit, nebo by do konce života bolela všechny kolem.
Patriku! zavolala do patra, a chlapec bleskově sestoupil dolů.
Vybral sis kytaru?
Fakt můžu? Opravdu? v očích se mu rozsvítilo.
Musíš! Basovou? Jsi si jistý?
Jo! Sto procent! Ale co řekne babička?
Že jsme zkažené děti Nemysli na to. Pojď, jedeme ji koupit!
Fakt? Tak to musím zavolat Terezce! Pomůže mi vybrat!
Lenka sledovala, jak její syn tahá s sebou malou sestru a s dojetím si uvědomila, jak je Patrik v jádru hodný kluk.
Kytara byla koupena. Pokoj Patrika se proměnil ve zkušebnu, kam chodili kamarádi. Když pak s Terezkou nafilmovali krátký hudební klip, který měl na Instagramu statisíce zhlédnutí, bylo jasné, že to všechno mělo smysl.
Lenka byla šťastná, že její děti žijí svými sny. Po večerech je objímala, poslouchala jejich plány a věděla, že dělá správnou věc.
Zuzana čekala. Každý den uklízela, vařila něco dobrého a doufala, že dcera přijde poprosit o odpuštění jak byla zvyklá.
Uplynul týden, druhý Lenka však nepřišla.
Zpočátku Zuzana nevěděla, co si má myslet, pak se naštvala, a nakonec to v ní hlodalo. Po prvé v životě jí někdo naznačil, že svět není řízený jen podle její vůle. Každého jiného by bez slitování vyškrtla ze života Lenku nemohla, ať už byl její charakter jakýkoliv.
Dva měsíce a stále nic.
Pak jí došlo, že tentokrát se omluvy nedočká. Bojovala s tím poznáním dlouho. Copak je možné, že tolik let života dceři a vnoučatům nic neznamená? Lze rodinu zničit jediným slovem v afektu?
Vzdala se, sbalila pár věcí a odjela na chalupu, kde snad konečně najde klid. Ale nepomohlo to. Procházela domem i zahradou, trápila se a konečně si začala přiznávat, že na tom, co se teď děje, má svůj podíl.
Léto přešlo v podzim a Zuzana věděla, že dál čekat nemá cenu.
V ten den, kdy si konečně připustila, že selhala i ona sama, seděla v kuchyni s hrnkem hradučického čaje a dívala se z okna, jak na sousedově zahradě běhají děti v barevných holínkách. Toužila kdysi po vysokém, neprůhledném plotě, ale Jiří nasadil krásné kované mříže měla teď volný výhled, a tak vždy jen vzorně pozdravila.
Sousedé, manželé profesoři, byli úspěšní. Pět vnoučat všechny šikovné. Když Zuzana pozorovala nejmladšího, jak cupitá po dlažbě a šplíchá vodu, pochopila, že sedět dokola a hřát si ruce o hrnek až do chvíle, kdy bude čas květináře navštívit už nehodlá.
Hrnček cinknul o talířek a za pár minut už Zuzana řídila ke své dceři na kraj Prahy.
Cesty byly v nedělní poledne poloprázdné. Když zahýbala do ulice, kde Lenka bydlela, najednou ji přepadly obavy. Poprvé musela udělat vstřícný krok sama roli, kterou nikdy doopravdy nehrála. Ještě dlouho seděla v autě před plotem, rozmýšlela, co řekne.
Všechny plány padly ve chvíli, kdy prošla brankou a uslyšela rachot bicích a elektrických kytar. Vešla do domu a uviděla Lenku, jak v kuchyni tančí s dřevěnou vařečkou a z plných plic zpívá nějakou písničku o loutce a čaroději.
To je skvělé! Mami, nahrajeme spolu video? Terezka pustila sklenice na stůl a začala tleskat.
Lenka přelila do čtyř sklenic džus a podala dceři dvě do ruky: Nes to klukům, jsou jistě žízniví. A já pohlídám maso. Mami? Zarazila se ve dveřích, když spatřila Zuzanu.
V tu chvíli se čas zastavil. Terezka couvla, chtěla něco říct, ale předběhla ji matka.
Mami, vítej! Dojdi prosím pohlídat maso, budeme hned obědvat. Kluci jistě už brzy skončí. Máš hlad?
Zuzana pomalu sundala kabát a kývla.
Lenka se usmála, mrkla na Terezku: A vzpomeneš ještě, jak babička vypadá?
Terezka se zasmála: Nezapomněla jsem! Babi, už nedělám balet, ale chodím do zpěvu! Patrik říká, že mi to jde!
Zuzanu pálily oči, přitiskla tedy ke rtům sklenici: Tak pojď, ukážeš mi tu Patrikovu kytaru. Je hezká?
Moc! Je červená! Pojď, ukážu ti!
Terezka zaskotačila po schodech nahoru a Lenka kývla na matku: Tak pojď, ten nejtěžší krok máš za sebou
A Zuzana kývla také a šla po schodech do pokoje vnouka. Patrik vážně ukázal babičce basovou kytaru.
Něco se změnilo.
Ne všechno, to by nešlo. Povaha i propast mezi generacemi je velká. Rozepře budou i dál, Lenka ještě mockrát uslyší mateřinu výčitku, Zuzana bude tápat, kde se ztratila dcera. Ale jednu věc tahle rodina pochopila definitivně chceš být slyšen, nauč se naslouchat druhým. A tehdy se vše srovná. A tvoji blízcí zůstanou vedle tebe. A není snad právě to všechno?