Dnes jsem si zapsal do svého deníku chvíli, která mi změnila pohled na to, jak vnímám rodinu a vztahy. Můj muž, Petr, je velmi přísný a náročný člověk. Jak se říká, v naší domácnosti má hlavní slovo a vše musí být podle jeho představ. Už před svatbou jsem věděl, jaký je, ale naši rodiče rozhodli, že se vezmeme tak to u nás vždy bylo, žádné velké rozhodování, tradice.
Já jsem důvěřivý a otevřený člověk, proto jsem Petrovi věřil od začátku. Po svatbě se však postupně stal spíš mým pánem než milujícím partnerem. Plně nás finančně zabezpečuje a trvá na tom, abych zůstával doma a nikde nepracoval. Požaduje útulný a upravený byt, chce, aby bylo vždy čisto a jídlo hezky podávané.
Jako důkaz lásky ode mě očekával potomka syna. Snažili jsme se dlouho, ale otěhotnět se mi nedařilo. Zdravotní problémy nebyly, chodili jsme po doktorech, nikdo nenašel nic špatného.
Už jsem to vzdával, když jsem jedno ráno cítil špatně. Petr odjel brzy do práce, náladu měl mizernou, a já začal uklízet jako každý den. Skočil jsem do lékárny pro test, i když jsem neměl velká očekávání. Tentokrát se ale objevily dvě čárky! Byl jsem tak šťastný, až jsem nevěděl, co si počít. Moje dítě bude nejšťastnější na světě! honilo se mi hlavou. Okamžitě jsem se začal oblékat, abych to mohl Petrovi říct.
Netelefonoval jsem ani své mamce, první to musel dozvědět Petr! Za pět minut jsem seděl v taxíku a jel za ním do práce. Měl být už dávno v kanceláři. Chtěl jsem poprosit sekretářku, aby mě neohlásila a mohla jsem Petra překvapit, jenže na místě nebyla.
Celá kancelář byla prázdná, tak jsem zamířil rovnou do jeho pracovny a otevřel dveře. Sotva jsem vešel, skoro jsem omdlel. Na stole seděla polonahá sekretářka a Petr se věnoval jí.
Promiň, že ruším, řekl jsem a hned jsem vyběhl ven. Vzala jsem si taxík a odjela k rodičům do Brna. V srdci jsem ale měla strach, jestli mě vůbec pochopí.
Maminka plakala, protože jsem konečně těhotná, ale teď už to dítě jakoby nemělo smysl. Tatínek se rozčílil.
Pokud by Petr tvrdil, že si vymýšlím, nemám žádné důkazy a rozvod tedy není možný. Je to jako past. Snažím se zůstat klidná, abych neublížil dítěti, ale co bude dál, nevím.
Závěrem jsem si uvědomil, že přísnost a tvrdost manžela nemusí vždy rodinu rozbít změnit to však není snadné, když jsou všechny tradice založené na starých zvyklostech. V tomto příběhu se z naší dcery stala rukojmí. Na vině není ona a to je důležité si pamatovat. Hlavní je nevzdávat se a neztratit naději na lepší zítřek.
Dnes jsem se naučil, že je potřeba mít odvahu a nebát se postavit za sebe i přes rodinné tradice a tlak okolí. Život nás může překvapit ale nikdy nesmíme ztratit víru v sebe.