Když jsem se vdávala, babička ještě žila a před svatbou mi zavolala, abychom si popovídali.
“Lily, měla bys ode mě vědět, babi, že tvůj manžel by tě měl znát jen od hlavy až k pasu, tak tě bude mít víc rád.
Tvůj dědeček ještě neviděl, co mám pod pupkem, protože jsem v noci zhasínala lampu – prý aby mi nešla elektřina. A podívej, jsme spolu už přes půl století.
A ještě jedna věc, babi – ať už člověk dělá cokoli, důležité je, aby se v noci vracel domů. Zlé je, když někde jinde zmrzne.
Můžete se hádat, můžete se hádat, ale v noci se ho neopovažuj vyhánět z postele – vždycky si dej dva polštáře, ale jednu peřinu.
Kde se mísí nohy dvou lidí, tam je rodina zdravá, ať se děje, co se děje…” Poslechla jsem ji z úcty k jejímu věku a rozhodla se, že nemá smysl jí odporovat.
No dobře, ale babička zemřela a život se tak změnil, že už nic není jako za jejích časů. Pracuji jako zdravotní sestra na chirurgii. V noci, ve dvě hodiny, pro mě přijede sanitka na pohotovost. A můj manžel je pilot – polovinu dní v měsíci spí v hotelech v zahraničí.
Nevím, jestli máme pět nocí na to, abychom trčeli doma. Kolikrát, když jsem pryč, vůbec nelehne do ložnice, ale natáhne se na gauč v obýváku a usne přikrytý dekou.
Já se naopak schoulím na pohovku v kuchyni, když jsem sama, tam je mi nejpohodlněji. Jak jsme si vůbec našli čas na děti – to nevím. Naše syny vychovávaly babičky, tety a chůvy.
Nedávno mě potkala kamarádka ze školních let a zvolala: “Lily, minulý týden jsem viděla tvého manžela. Ale byl strašně šedivý, jaké měl bujné černé vlasy…” “To je pravda. Ani jsem si toho nevšimla.
Večer jsem si na to vzpomněla a poslala mu žertovný e-mail: “Pošli mi fotku na Skype, zapomněla jsem, jak vypadáš!” A tak jsem si vzpomněla. Přišla mi fotka ledního medvěda, protože v té době byl v Kanadě.
Připomněla jsem mu, co mi říkala babička o měření nohou, a on mi napsal po svém zaječím způsobu:
“Když jsi mě naposledy hnětl, vystrčil jsi pravou nohu a já teď kulhám. Navíc má pedikúru a tady si ze mě dovolili udělat legraci. Já už si s tebou hrát nebudu!”
Když jsem to druhý den vyprávěla kamarádkám, omdlely smíchy.
Naše dcera už je dospělá a má přítele, kterého si brzy vezme. A já přemýšlím, co jí mám před svatbou říct? Babiččiny řeči typu “Tvůj manžel by tě neměl znát od pupíku dolů” jsou naprostý nesmysl.
To by neprošlo ani jako vtip, protože její přítel je fotograf a ona modelka. Oba tráví celé dny v nějakých ateliérech a studiích, kde nejen on, ale i hromada dalších mužů vidí její pupík a holé nohy.
Páni, tradice se hodně změnily! Ještě že už nežije moje babička, protože ta by mi řekla: “Lily, tohle není tvoje rodina…” A taky by mi řekla: “Tohle není tvoje rodina…”.
Je dobře, že ještě existují zdravé rodiny, i ta moje přežila léta – nevadí, že jsem se jejími radami neřídila.
