Člověk, který už prošel různými hrůzami a obtížemi, rozhodně nebyl připraven na to, co mě potkalo.
Moje psí kamarádka, Danka, se nemocně chovala. No, jak nemocně… přejedla se různými laskominami.
Kde to malinké zvířátko, měřící patnáct centimetrů, skrývá šest dalších žaludků, to netuším. Má apetit, který by mohl konkurovat i profesionálním hladovělcům, a nikdy není dost. My, neméně, se na to vše necháme nachytat a krmíme ji s láskou. Jako blázni, křičím na vás. Milující blázni, tedy velmi soucitní.
Jak bychom ji ale mohli nešetřit? Má oči, které připomínají tu písničku, co mi táta přivezl z výpravy do Tater, a zpíval mi místo ukolébavky: “Já seděl a smutně plakal, že málo jím a moc (omlouvám se) kakám.” Každý den se na nás dívá, jakoby to byl její poslední den. Jak bychom jí mohli nedat kousek manga nebo rybíka?
Naštěstí ještě nepije. Ani si nedokážu představit, jak bychom se v takové situaci s ní vyrovnali.
Tak se stalo, že se znovu přejedla a zkolabovala. Najednou, jeden okamžik, veselá fenečka a hned jako umírající labuť – krk ohnutý, puštění k rolovanému defilé, senioři, pusťte Médeu.
Začali jsme zakrývat podlahu. Hledali jsme klíšťata, vkládali teploměr do zadečku. Teploměr se rozbil. Psí oči se zašpičatily, rozloučila se s námi a ulehla k umírání.
Taxi. Zácpy. Poslední slzy. Nejlepší veterinář na světě.
Když je živá a zlobí svým nesmírným apetitem, říkáte si: “Proč jsem se vůbec dal do tohoto chovu, proklatí, vezmu ji zpět do útulku a hotovo, celou mi duši snědla!”. Ale jak začne umírat, pak: “Moje miloučká kočičko, jak teď bez tebe?”
Dorazili jsme. Veterinář pronesl větu jako z Písma: “Chlad, hlad a klid!” Nakrmte ji až po 24 hodinách, pak pomalu začít s vodou, dostala nějaký lek, teploměr opět na stejné místo.
Trochu nás uklidnil a poslal domů.
Hodinu po injekcí začala znovu štěkat, Médeu jsme odpojili a v jejích očích se znovu objevil ten nekonečný hlad z předtím. Jídlo! Vodu! Děte mi! Umřu, posměšci!
Místo na podlaze, kde stávaly misky, vylízala na lesk. Pod stolem našla nějaký víko, co tam náhodou zůstalo, a honila ho po domě až do rána s nadějí, že mu někdo něco vhodí.
Ale ne. Byli jsme neoblomní.
Když jsme si vzpomněli, že v domě je ještě kočka, co také potřebuje jíst a pít, začalo to být vážné.
Můj bože… Dveře, které jsme s kocourem drželi spolu svými silnými těly, zatímco kočka jedla, se třásly, jako by z té strany, kde sedí malá fenečka, útočilo obléhací zařízení. Ale bránili jsme se ze všech sil a udrželi jsme pozice.
Do rána jsme žili ve strachu a hrůze, protože pejsek se pokusil třikrát otevřít ledničku svýma pacičkama.
Sténala a křičela s takovým úsilím, že jsme se desetkrát obávali o její zdraví. Pak seděla na podlaze, přímo naproti mé hlavě, a hypnotizovala mě svým káravým pohledem až do šesti ráno, nenechávajíc mě spát.
Ráno jsem se rozhodla, že celá rodina nebude jíst, dokud nedostaneme povolení od veterináře, protože i pohled na šálek kávy nutí psa skákat téměř do výšky obličeje. Ne na mém, bohužel. Na Ilji. Ten chlapec, promiňte, už měří 192 centimetrů a ještě má co žít…
Na oběd jsem kapitulovala a potichu se proplížila k ledničce. Tiše, jedním silným trhnutím jsem otevřela plechovku hrášku, nabírala jsem lžičkou, ale ruka mi zaváhala a dvě kuličky, nedoletěvší ke rtům, spadly na moje pantofle.
Pane… málem jsem ztratila nohu… Pane… Tahle malá nenasytná bytost vcucla obě kuličky i králíka, co tak zdobil moje domácí obutí…
A před námi je ještě týden dietních cvičení.
Jak budeme žít a kam utíkat, to nevím. Píšu z koupelny, zapečetěná. Pokud něco, nepřipomínejte mi zlým.
Myslím, že mé tělo jí vydrží maximálně tři dny.
A pak? Hrozné pomyslet…
