Zítřejší den
Tereza žila s Jakubem pět let, ale stále nečekala na návrh k oltáři. Byla skvělou hospodyní, vše u ní zářilo čistotou. Laskavá, něžná. Poslední měsíce však cítila, jak vztah chladne. Přesněji řečeno, chladným se stal Jakub. Často byl mrzutý, odmítal komunikovat. Po večeři usedal k televizi sledovat nekonečné filmy.
Na její něžnosti mávl rukou: „Unavilo mě to, potřebuju klid.“
„Poslyš, Ireno,“ radila se Tereza se sestrou, „co to znamená? Takhle se ke mně chová už dva měsíce.“
„Vy už ne… spolu nespíte?“ ptala se sestra.
„Občas, ale nic se tím nezmění,“ povzdechla si Tereza. „Zkoušela jsem všechno – koláče, večeři při svíčkách… Jen se na něj mračí. Už mě nemiluje, myslíš?“
„Cítíš, že má jinou?“ zeptala se Irena.
„Jak mám vědět? Chodí z práce domů. Ale není mi líp.“
„Schůzky může mít přes den. V poledne, nebo na pracovišti. Cizí člověk – tmavý les,“ zamyslela se Irena. „Proč s ním nepromluvíš na rovinu? Nejste manželé. Možná si myslí, že má právo hledat jinde.“
„To… myslíš?“ Terezin hlas se zachvěl. „Proč? Vždyť jsem mu nic neudělala, nikdy jsem…“
„Přestaň brečet. Jsi krásná, šikovná. Kdyby něco, najdeš si ženicha, dokud jsi mladá. Já bych na tvém místě netrpěla, ale vyjasnila to. Lepší hořká pravda než nejistota.“
Toho večera Tereza po večeři oslovila Jakuba:
„Jestli jsem ti už protivná, odejdi. Neudržuju tě, i když tě pořád miluju…“
„Co tě to napadlo?“ začal Jakub, ale zarazil se, když spatřil slzy stékající po jejích tvářích.
„Ještě aby mi tu chyběly scény…“ Nervózně popadl batoh. Tereza zůstala jako opařená. Nedokázala uvěřit, že její přítel – její neoficiální muž – tak rychle uteče.
Hážl košile a trička do sportovní tašky, oblékl se a bez ohlédnutí odemykal dveře.
„Jakube!“ vyhrkla Tereza. „A to je všechno? Ani slovo? Pět let…“
„Co říct? Už jsi to pochopila. Přestali jsme se milovat.“
„Ty přestal…“ opravila ho. Ale Jakub již kráčel do předsíně. Vyběhla za ním:
„Máš jinou? Proč jsi mi neřekl?“ křičela na něj, jak se řítil po schodech.
„Nikdo není. Jen… ty jsi můj včerejší den. Rozumíš? Zácpa. Žádná láska. Toť vše,“ odsekl chladně.
„Včerejší den?“ Terezu zasáhla urážka jako facka. Udýchaná utekla do bytu.
„Včerejší den… jako ošuntělou sukni odhodil. Pět let mládí…“ Nemohla se vzpamatovat. Doufala, že Jakub má jen potíže v práci, v duši – že mu pomůže. Místo toho se stala pouhým přežitkem.
Upadla do nemoci. Ležela s horečkami, stres jí zatemňoval mysl. Před očima viděla Jakubovu lhostejnou tvář, jako by se před ním provinila.
„Nestraš rodiče ani mě, přestaň truchlit. Není jediný muž na světě. Stává se to. Nejsme první ani poslední,“ opakovala Irena při každém hovoru. „Přijdu a uděláme generální úklid. Nebo rekonstrukci! To je nejlepší lék.“
„Irenko, díky…“ slabě se usmála Tereza.
Blížilo se jaro. Sestry tapetovaly pokoje, měnily záclony, v kuchyni se objevilo nové nádobí.
„No ne? Krása!“ smála se Irena. „S novým bytem do nového života. A žádné chmury! Smutek je těžký hřích. Radujme se, že jsme zdraví. Zbytek jsou maličkosti.“
Tereza přikývla a předložila sestře další kulinářský výtvor – štrůdl s jablky.
„Chceš mě vykrmit svými dobrotami?“ smála se Irena, ujídajíc druhý kousek. „Dieta počká. Jsi šikulka, drahá. Hlavně veselo!“
Tereza si zvykala na nový řád. Aby zaplnila prázdnotu, začala chodit do fitcentra a na plavání. Sestra ji tahala na představení do Národního divadla.
Dva roky uběhly v práci a shonu. Terezu povýšili v redakci, nechtěla zklamat. V oddělení přibyli noví lidé, ona se vrátila inspirovaná ze semináře v Brně.
Do jejího života vstoupil Lukáš, ostýchavý básník, jehož verše občas vycházely v jejich časopise. Vyhublý, v ošuntělém saku a brýlích, častěji navštěvoval redakci a vždy se snažil promluvit s Terezou. Nakonec ji pozval do kavárny – prý aby slyšela jeho nové básně.
„Víte, Terezko, váš názor je pro mě důležitý,“ koktal. „Jste skvělá profesionálka… a úžasný člověk.“
„Odkud to víte?“ zasmála se.
„Vidím to ve vašich očích,“ usmál se. „Takže půjdete?“
V kavárně seděli dvě hodiny. Čas utekl. Tereza objevila básníka s hlubokými lyrickými verši.
„Jak dokážete do tak jemných slov vetkat i humor?“ divila se. „Teď jsem vaše fanynka. Přinášejte více. A co kniha?“
„Děkuji. Ale nechodím sem kvůli publikacím. Vy… vy jste pro mě víc,“ zadrhával, hledě do sešitu. „Jste okouzlující žena. Směl bych… doufat ve víc? Pokud vás neodmítám…“
Tereza mlčela. Jeho city vnímala od prvních setkání. Všichni v redakci to pozorovali – jak se Lukáš měnil v neohrabané dítě, kdykoli ji spatřil.
Zpočátku ji to bavilo. Usmívala se, její modré oči hřály. Když pár dní nepřišel, přemýšlela, kam ten podivín zmizel.
Teď, po jeho slovech, zatoužila přitulit se k němu, utopit se v jeho bezpečí. Zvedla oči. On, jako by četl myšlenky, vzal její ruku a políbil dlaň.
„Lukáši… Nesmíme spěchat. Musíme…“ Její slova zanikla v něžnosti.
„Jak řekneš, Terezko. Smím ti tykat?“ zářil štěstím.
„Smíš… Lukáši.“
O měsíc později, na MDŽ, pozvala Lukáše k sobě. S radostí prostírala stůl, pobíhajíc v bílé zástěře za zvuků kapely Olympic.
Zazvonil zvonek. „Přišel dřív,“ pomyslela si, letěla otevřít. Na prahu stál Jakub s kyticí růží.
„Ty?“ užasla. „Nečekala jsem tě.“
„Pozveš mě dál?“ podal jí květiny. „Zkrásněla jsi.“
„Proč jsi přišel?“ znervóznila se. Překvukem necítila žádnou starou lásku – jen zmatek.
„Popřát. Nejsme přece cizí,“ odpověděl, nahlížeje přes ni do pokoje. „Máš návštěvu? Voní to po tvém štrůdlu, Terezo…“
„Popřál jsi – odejdi. Není ti dovoleno mi tykat. Čekám hosta.“
„Aha, už nejsem v kurzu. Kdo to je?“ usmál se jedovatě.
„Dobrý člověk. Ten, kdo mě miluje,“ odsekla. „Můj zítřejší den.“
„Záleklá. Ani ses nezeptala, jak se mám. Kde jsem byl.“
„Teď mě to nezajímá. Ty jsi mi tehdy nic nevysvětlil. Prostě jsi zmizel. Tak sbohem.“
Vytlačila ho do chodby a zabouchla dveře. Opírala se o zeď, zklidňujíc bušící srdce.
„Prokletá náhoda. Málem vše zničil. Tři roky ticho, a teď…“ šeptala.
Jakub scházel po schodech, když proti němu stoupal vyhublý muž v brýlích s větvičkami mimóz. Usmíval se blaženě. Jakub ho sledoval, jak zvoní u Tereziných dveří. Uvítal ho jásot.
„Tak tohle je tvůj zítřejší den… Nic zvláštního. Šprťouchlo. Dobře ti tak, slepice v zástěře,“ pomyslel si a vyšel ven. Za ty roky vystřídal tři milenky, žádná nebyla tím pravým. Začal pít, rozhodl se nikdy neženit. „Nic,“ mumlal, „ještě je čas. Je mi třicet, ženských je všude dost…“
Tereza s Lukášem měli svatbu. Slavila celá redakce.
„Nebylo štěstí, neštěstí pomohlo,“ šeptla Irena nevěstě do ucha. „Kdyby Jakub neodešel, nepotkala bys Lukáše. A on tě tak miluje! Neodtrhne od tebe oči. Važ si toho.“
Za rok se narodil syn. Lukáš byl v sedmém nebi. Jeho básně získaly novou hloubku – prozářenou sluncem a láskou.
