O sobě
– Je mi jen 49… – Markéta s rozpačitým výrazem hleděla na lékaře. – Nemůže se opravdu nic udělat? – Zeptala se s nadějí.
– Se správnou léčbou a podstoupením určitých procedur můžeme oddálit termín, řekněme o rok nebo rok a půl. – Arsenij Jiří Buchta poklepával špičkou tužky po stole, tužkou, kterou předtím dělal nějaké poznámky do Markétiny karty. Během své dlouhé kariéry si zvykl na šoky, slzy, hysterie a dokonce i obviňování. Reakce pacientů na diagnózu “rychlá smrt” byla různorodá.
– Promyslím to. – Odpověděla žena a odešla.
Do nedávné doby se Markéta se zdravím příliš nepotýkala. Ani nachlazení ji často netrápilo. Před několika měsíci, když si všimla, že něco není v pořádku, zamířila do nemocnice. Podle lékařů byla tumor neoperovatelný. Šest až osm měsíců – předpověděl pacientce Arsenij Jiří Buchta. Markéta neplakala ani nikoho neobviňovala, že nemoc nebyla odhalena včas. Uvědomila si, jak málo má, 6 měsíců. Ani se toho nedožije svých kulatin.
– Dnešek je nádherný den. – Hlas vyrušil Markétu z jejích smutných myšlenek. Po odchodu z nemocnice usedla na lavičku a zamyšleně si nevšimla starce, který si přisedl vedle ní. Opíral se o hůl, snažil se rovně držet záda a přimhouřenýma očima hleděl na slunce.
– Promiňte, pokud jsem vás vyrušil. – Omluvil se stařec, když si všiml, že Markéta leknutím nadskočila.
– To nic. – Markéta se snažila usmát. – Počasí je vážně nádherné.
– V mém věku mě těší i deštivé dny. Ale za takové slunečné jsem obzvlášť vděčný. Můžete to považovat za senilní výstřednost, ale víte, přeji si, aby můj poslední den na světě byl teplý a jasný.
– Mluvíte o smrti tak klidně. – Podivila se Markéta.
– Je mi 94. – Rozesmál se stařec. – A nikdo není před smrtí chráněn. Kdo ví, v jakém věku si pro vás přijde? Na smrt se musí být připraven vždy. Škoda, že jsem to pochopil až příliš pozdě. Jinak bych tolik věcí neodkládal na později. Protože, jak víte, to “později” nemusí přijít nikdy.
Co byste dělala vy, kdybyste věděla, že zítra zemřete? Odpusťte, že takhle vyrušuji. Nemám si s kým popovídat. Moji spolubydlící z pokoje jsou strašní znuděníci, celé dny jen fňukají a stěžují si. Má to vůbec smysl takto promarnit čas? Za hlavní budovou je hospic, tam žijeme. A když už tam vstoupíte, jediná cesta ven je prostě taková. Tuto lavičku a park bych vyměnil za výletní loď.
Poslední cesta. – Stařec se zasmál. – Předpokládáte, proč jsem ještě tady? To je ale jiný příběh. Nemám peníze. Příbuzní mě sem umístili, byt již přepsali na vnuka, a dokonce i důchod mi teď vyplácejí. Ale nezlobím se na ně. Jsou mladí, asi si myslí, že to potřebují víc. Omlouvám se, že jsem se tak rozpovídal. – Uvědomil se stařec.
– Ne, ne, nic se neděje. – Markéta pozorně naslouchala. Zvrásnění mezi jejími obočím hovořilo o hlubokém zamyšlení.
Celý svůj život žila Markéta úplně jinak, než by si přála. A nyní si to najednou uvědomila. Svojí práci neměla nikdy ráda, ale dobře ji platili. Nejdřív bylo nutné splácet hypotéku. Potom pomáhat dceři a jejímu manželovi. Proto tu práci držela. Manžela už dlouho nemilovala. Před deseti lety zjistila, že jí podvádí. A to s různými ženami a pravidelně.
Markéta plakala z bolesti, ale od rozvodu ji zastavovala myšlenka, že nikomu nebude potřebná. Pokud ani svému muži, který kdysi poklekl a prosil o její ruku. Ačkoli se považovala za dobrou ženu. Čistota, útulnost, domácí jídlo, nikdy žádné scény. Dceru měla Markéta ráda, od narození se snažila jí dát to nejlepší, co mohla. Rozmazlovala ji. Dokonce se v některých věcech omezovala. Teď dcera volala jen tehdy, když potřebovala pohlídat vnuka nebo si postěžovat, že manžel nedostal prémii a že se blíží zima/jaro/léto a že dcera/manžel/vnuk/každý z nich krom životních potřeb.
A Markéta měla pochopení, soucítila a posílala peníze, odkládala nákup nových bot/kabátu. Kromě toho Markéta tajně spořila peníze, jak se říká, na černý den, vždy s ohledem na přísná devadesátá léta.
– Podávám žádost o rozvod. – Překvapila svého manžela, když se vrátila domů. – A o rozdělení majetku. Máš možnost si byt ponechat, pokud mi zaplatíš moji část. Byt nechci. Odjíždím. Tobě by tu bylo dobře, na co jsi zvyklý. – Usmála se Markéta, rozhlédla se po pokoji.
– Kam? – Bylo první, co se manžela zeptal.
– Cestovat. – Prostě odpověděla Markéta. – Rozvést se teď dá bez osobní účasti. Přemýšlej pár dní, já mezitím zůstanu u Jany na chalupě. – Pokračovala, vytahujíc kufr.
– Nerozumím vůbec ničemu. – Řekl manžel, opravdu nic nechápající.
– Měla jsem to udělat dřív. Oba ještě stihneme být šťastní. – Odpověděla Markéta, stojící už ve dveřích.
V práci napsala žádost o neplacenou dovolenou s následným skončením pracovního poměru, aby se vyhnula výpovědi. Vybrala všechny úspory a začala vybírat dovolenou.
– Mami, můžeš dnes vyzvednout Kubu? Jsme unavení a chtěli bychom večer do restaurace. – Zavolala dcera tentýž den.
– Ne. – Krátce řekla Markéta.
– Proč? – Dcera nebyla zvyklá slyšet takovou odpověď od své matky.
– Mám své plány.
– Nemůžeš je odložit na jiný den? Chápeš, sejde se společnost. Nemůžeme nepřijít. – Začala dcera smutným hlasem.
– Najměte chůvu.
– Ale mami, to je drahé. – Rozčilovala se dcera.
– Na restauraci máte, na chůvu najdete. – Markéta byla neoblomná.
Po nějaké chvíli dcera zavěsila. Markéta si zhluboka povzdechla, ale nakonec usoudila, že jednala správně.
Na chatě u přítelkyně bylo klidně a útulně. Podzim byl suchý a teplý. Večerní vzduch voněl květinami a jablky. Markéta seděla dlouho v houpacím křesle s nohama podebranýma jako dítě. Přemýšlela. Nejdřív si říkala, že je strašná egoistka, když teď takto jedná se svými blízkými. Potom si zase vzpomněla na starce z parku. A říkala si, že celý svůj život žila pro někoho jiného, a teď už zbývá jen málo, proč by si konečně nemohla žít pro sebe? Nakonec se Markéta rozhodla, že jedná správně, a usmála se sama sobě.
Manžel volal, snažíc se vyjasnit situaci, ale spíše to bylo z údivu a pro formu. Markéta chápala, že i pro něj to vztahy už dávno ztratily smysl, a držela se své pravdy. Po třech dnech kapituloval a souhlasil, že ji vyplatí její podíl během několika měsíců. Markéta byla spokojená. O dva dny později seděla v restauraci u moře. Lákalo ji užít si sametové sezóny. Markéta pozorovala procházející se rodinky, páry a jen tak pro zábavu si vymýšlela příběhy o jejich životech.
– Dobrý večer. Odpustíte, máte zde volno? – Přistoupil k stolu muž.
– Prosím, posaďte se. – Markéta neprotestovala.
– V tak úžasný večer by byl zločin zůstat v pokoji. Zdá se, že dnes soudí všichni kolem. Žádné volné stoly nejsou. – Smál se muž, omluvně.
– A mají pravdu. Markéta. – Představila se žena svému novému společníkovi. Dříve by byla zdrženlivá. Teď si řekla, že večer je skutečně krásný, proč neprolomit samotu konverzací.
– Jiří. – Odpověděl společník. – Jsem spisovatel, a často mě právě večer navštěvuje inspirace, proto jsem většinu krásných večerů zmeškal. Teď jsem rád, že dneska myšlenky nešly, a já se rozhodl vyvětrat. – Dodal Jiří, dávaje najevo, že setkání s Markétou učinilo večer ještě krásnějším.
– Zajímavé. O čem píšete? – Zeptala se Markéta.
– Příběhy o lidech pro lidi. – Odpověděl spisovatel s gestem.
– Znám několik zajímavých příběhů. Vidíte třeba tamhle ten pár. – Markéta ukázala na mladé lidi, kteří si šeptali něco u sousedícího stolku. Drželi se za ruce a dívajíce se jeden druhému do očí, téměř se čely dotýkali. – Víte, o čem si šepotají? – A Markéta vyprávěla příběh, který si před chvílí vymyslela o páru. Mladík se v tomto příběhu stal začínajícím malířem, v kapse ani korunu, a dívka – dcerou oligarchy, který byl samozřejmě proti jejich vztahu. Ale to zamilované nezastavilo. Dívka opustila všechno a prchla se svým milovaným. Dnešní večer je jejich prvním večerem jejich svobodného života. Dívka věří v talent mladíka. A s vášní ho přesvědčuje, že se to povede. A on se slibuje, že pro ní půjde klidně do pekla, aby byl první, kdo namaluje skutečnou podobu ďábla.
– Vy je znáte? – Zeptal se Jiří s okem na pár.
– Ne. – Usmála se Markéta. A lehce bezstarostně se zeptala. – Myslíte, že by ze mě byl dobrý spisovatel?
– Příběh je vcelku otřelý, ale aktuální po všechny časy. Kdyby postava skutečně namalovala ďábla, poté co sešla do podsvětí, proslavila se a pak se zbláznila, bylo by to zajímavé. – Jiří se zapojil do hry. – A co si myslíte o té společnosti? – Věnoval pohledem stolek, kde seděly dvě ženy a dva muži. Tři z nich živo konverzovali, čtvrtá žena s nepřítomným výrazem hleděla na moře.
– No, tady je přece všechno jasné… – Markéta s vychytralým přimhouřením začala vymýšlet nový příběh.
——-
– Rito, jak se ti líbí? – Jiří nervózně přeléval pohled z Markéty na menší domek, porostlý révou divokého vína. – Zahrada je trochu zanedbaná, ale celkově je to dobré. Co myslíš?
– Je to tu milé. – Souhlasila Markéta, ale Jiří v jejím hlase zaznamenal smutek.
– Co je špatně? – Přitulil si Markétu k ramenům.
– Všechno je v pořádku, všechno je v pořádku. Omlouvám se, jsem jen unavená. – Markéta se snažila usmát.
Uplynuly skoro dva měsíce od toho večera. Jiří se do Markéty zamiloval jako školák, po uši a na první pohled, jak sám tvrdil. Markéta cítila podobně a to ji také děsilo. Ale hlavně ji děsila ta nemoc, čas, který protéká mezi prsty a fakt, že Jiřímu nic neřekla. Jiří navrhl, aby zůstali tam na pobřeží.
– Psaní mě může inspirovat kdekoli a ty zůstaneš mou múzou. – Představoval si, jak šťastně budou žít v útulném domku s výhledem na moře.
– Skvělý nápad. Naučím se starat o zahradu a péct tvé oblíbené dýňové koláče. – Markéta něžně políbila Jiřího na tvář. Odháněla děsivé myšlenky. “Ať to dopadne, jak to dopadne. Nebudu nic říkat” – rozhodla se.
Přestěhovali se do domu a byli šťastní. Ráno si spolu u okna vychutnávali kávu, večer se procházeli po pobřeží. Aby Nerušila Jiřího při práci, Markéta se rozhodla najít si vlastní činnost. A šla jako dobrovolnice do charitativní organizace. Ráda pomáhala lidem. Tak uběhl měsíc, pak další, a Markéta stále čekala na zhoršení stavu, slabost nebo bolest, ale místo toho se cítila skvěle. Markéta pravidelně volala své dceři. Ta zpočátku byla k rozhodnutí matky skeptická, nechápavá a dokonce rozhořčená, ale poté se uklidnila. Dokonce slíbila, že vnuka na léto k babičce pošle.
Manžel jí vyplatil podíl a mezi řečí oznámil, že se znovu ožení. Markéta mu řekla, že je z toho velmi ráda. A opravdu to byla pravda.
– Paní Markéto Nová, tady doktor Arsenij Jiří Buchta. – Probudil Markétu ranní hovor.
– Poslouchám. – Řekla rozrušeně Markéta.
– Paní Nová, je mi to moc líto, došlo k hrozné chybě! – Arsenij Jiří Buchta byl rozrušený stejně jako ona. – V laboratoři všechno popletli. To nejsou vaše výsledky.
– Co se tedy se mnou dělo? Ale opravdu jsem se cítila špatně. – Řekla zmateně Markéta.
– Nic. To se stává, jen únava, nervy a tak dál. Je mi to opravdu líto. – Odpověděl lékař rozpačitě.
– Mně ne. – Markéta pohlédla na stále spícího Jiřího. – Děkuji vám. – Markéta ukončila hovor a šla do kuchyně připravit snídani. Byla šťastná.
