**Žít pro sebe**
„A je mi teprve 49…“ – Jitka zmateně hleděla na doktora. – „Opravdu se nedá nic dělat?“ – zeptala se nadějně.
„Při správné léčbě a určitých procedurách lze termín oddálit, řekněme, o rok či rok a půl.“ – Stanislav Jiří poklepal špičkou tužky o stůl, jímž předtím zapisoval poznámky do Jitčiny karty. Za dlouhou kariéru si zvykl na šok, slzy, hysterii i obviňování. Reakce pacientů na diagnózu „blízká smrt“ byly různé.
„Rozmyslím si to.“ – Odvětila jen Jitka a odešla.
Až donedávna Jitka neměla vážnější zdravotní potíže. Ani nachlazená bývala zřídka. Před pár měsíci však zaznamenala, že s tělem není něco v pořádku, a šla do nemocnice. Nádor byl podle lékařů neoperovatelný. Šest až osm měsíců – předpověděl Stanislav Jiří. Jitka nezaplakala, neobviňovala nikoho z pozdního odhalení nemoci. Jen si představila, jak málo je šest měsíců. Nedozžije se ani svých padesátin.
„Krásný den, že?“ – Hlas ji vytrhl ze smutných myšlenek. Při odchodu z nemocnice se posadila na lavičku, zamyšlená, a nevšimla si, že vedle ní usedl stařec. Opíral se o hůl, napřímeně držel záda a mhouřil oči proti slunci.
„Promiňte, jestli jsem vás vyrušil.“ – Omluvil se, když Jitka překvapeně trhla.
„To nic.“ – Pokusila se usmát. – „Počasí je opravdu nádherné.“
„V mém věku se raduju i z deštivých dnů. Ale za takové slunečné jsem obzvlášť vděčný. Můžete to brát jako starickou rozmar, ale chtěl bych, abych svůj poslední den prožil v teple a světle.“
„Mluvíte o smrti tak klidně.“ – Podivila se Jitka.
„Je mi 94.“ – Zasmál se. – „A navíc, smrt nevynechá nikoho. Kdo ví, kdy si pro vás přijde? Měli bychom na ni být připraveni vždycky. Škoda, že jsem to pochopil pozdě. Jinak bych neodkládal tolik věcí. Víte, ‚až potom‘ možná nikdy nepřijde.“
„Co byste udělal, kdybyste věděl, že zítra zemřete? Ale promiňte, už zase žvaním. Nemám s kým mluvit. Spolupacienti jsou úmorní bručouni, jen si stěžují a vzdychají. Má to smysl? Za hlavní budovou je hospice. Tam nás odkládají. A je jasné, že odtud vede jen jedna cesta. Téhle lavičce a parku bych dal přednost výletní lodi.“
„Poslední plavba.“ – Rozesmál se. – „Ptáte se, proč jsem pořád tady? To je jiná otázka. Nemám peníze. Příbuzní mě sem odložili, byt už přepsali na vnuka, dokonce mi berou důchod. Ale nezlobím se. Jsou mladí. Myslí si, že to potřebují víc. Promiňte, už zase kecám.“ – Zarazil se.
„Ne, ne, to je v pořádku.“ – Jitka pozorně naslouchala. Mezi obočím se jí zhluboka zvrásnila kůže.
Celý život žila jinak, než chtěla. Až teď si to uvědomila. Práci neměla ráda, ale platili dobře. Nejprve splácela hypotéku. Pak pomáhala dceři a jejímu muži. Kvůli tomu vydržela. Manžela také dávno nemilovala. Už před deseti lety zjistila, že ji podvádí. S různými ženami a pravidelně.
Plakala, ale od rozvodu ji odrazovala představa, že už nikoho nezajímá. Když jí nevěrný manžel, který ji kdysi na koleně žádal o ruku, nedokázal být věrný… A přitom se považovala za dobrou manželku. Čistota, pořádek, teplé večeře, žádné scény. Dceru milovala, od narození jí dávala to nejlepší. Hýčkala ji. Obětovala se. Teď jí dcera volala jen kvůli hlídání vnuka nebo kvůli nářku, že manželovi zase nedali prémie, a že zima/jaro/léto (nezáleží na tom) jsou za rohem, a že ona/její muž/vnuk nemají slušné boty/bundu/kabát.
A Jitka vždycky pochopila, litovala a poslala peníze, zatímco odkládala nákup nových bot/kabátu pro sebe. Kromě toho tajně šetřila „na horší časy“, jak se říká, pamatujíc těžká devadesátá léta.
„Podávám žádost o rozvod.“ – Překvapila manžela, když se vrátila domů. – „A o rozdělení majetku. Můžeš si nechat byt, když mi vyplatíš můj podíl. Já ho nechci. Odjíždím. Tady bys byl spokojený, je ti to tu důvěrně známé.“ – Usmála se, rozhlížejíc se po obýváku.
„Kam?“ – Byla první otázka, která manžela napadla, zatímco zpracovával novinku.
„Cestovat.“ – Odpověděla prostě. – „A rozvod teď jde vyřídit i na dálku. Máš pár dní na rozmyšlenou, já mezitím pobydlu u Aleny na chatě.“ – Pokračovala, vytahujíc kufr.
„Vůbec tě nechápu.“ – Pronesl skutečně zmatený manžel.
„Měli jsme to udělat dřív. Oba ještě stihneme být šťastní.“ – Odpověděla Jitka, stojíc už ve dveřích.
V práci podala žádost o neplacenou dovolenou s následným výpovědním termínem, aby se vyhnula výpovědní lhůtě. Vybrala úspory a začala vybírat zájezdy.
„Mami, vyzvedneš dneska Honzíka? Jsme unavení, chceme večer do restaurace.“ – Volala jí téhož dne dcera.
„Ne.“ – Krátce odpověděla Jitka.
„Ehm, proč?“ – Dceru taková odpověď od matky překvapila.
„Mám své plány.“
„Nemůžeš to odložit? Chápeš, sejde se parta. Nemůžeme odmítnout.“ – Naříkavě začala dcera.
„Najměte si chůvu.“
„Mami, to je drahé.“ – Ohradila se.
„Na restauraci peníze máte, na chůvu sežente.“ – Jitka zůstala neoblomná.
Dcera něco zamumlala a zavěsila. Jitka se zhluboka nadechla, ale rozhodla se, že jednala správně.
Na chatě u kamarádky bylo ticho a útulno. Podzim byl suchý a teplý. Večerní vzduch voněl květinami a jablky. Dlouho seděla v šátečkovém křesle, nohy přitisknuté k tělu jako dítě. Přemýšlela. Nejprve o tom, jestli není strašná egoistka, že takhle jedná s rodinou. Pak si vzpomněla na starce z nemocniční zahrady. Říkala si, že celý život žila pro druhé – zbývá jí málo, nemůže konečně žít i pro sebe? Nakonec došla k závěru, že dělá správně, a usmála se sama na sebe.
Manžel volal, snažil se ji přimět k rozhovoru, ale spíš ze zvyku a údivu. Jitka věděla, že i pro něj je vztah už dávno vyčerpaný, a trvala na svém. Za tři dny ustoupil a slíbil jí vyplatit podíl během několika měsíců. Jitka byla spokojená. O dva dny později seděla v restauraci u moře. Bylo plno lidí, kteří si chtěli užít babí léto. Pozorovala rodiny, páry, vymýšlela si o nich příběhy.
„Dobrý večer. Promiňte, je tu volno?“ – K stolu přistoupil muž.
„Jen si sedněte.“ – Nesouhlasila.
„V takový večer by byla škoda zůstat v pokoji. Zdá se, že to dnes napadlo všechny. Volné stoly nejsou.“ – Omluvně se zasmál.
„A mají pravdu. Jitka.“ – Představila se. Dřív by se styděla. Teď si řekla, že večer je opravdu krásný – proč nezkusit rozptýlit samotu?
„Jakub.“ – Odvětil. – „Jsem spisovatel, inspirace přichází často v noci, takže spoustu krásných večerů jsem propásl. Dnes mě myšlenky neposlouchají, tak jsem vyšel ven. A jsem rád.“ – Naznačil, že setkání s Jitkou večer vylepšilo.
„Zajímavé. O čem píšete?“ – Zajímalo ji to.
„Příběhy o lidech pro lidi.“ – Roztáhl ruce.
„Znám pár zajímavých. Třeba tenhle pár…“ – Ukázala na mladíky za vedlejším stolem, kteří se šeptem bavili, drželi se za ruce a dívali se si do očí. – „Víte, o čem si povídají?“ – A vyprávěla příběh, který o nich před chvílí vymyslela. Mladík byl v něm začínajícím malířem bez koruny, dívka dcerou miliardáře, který jejich vztahu nepřál. Ale láska zvítězila. Dívka utekla s milým, dnes byl jejich první večer svobody. Věří v jeho talent, on jí slibuje, že pro ni namaluje i peklo.
„Znáte je?“ – Zeptal se Jakub.
„Ne.“ – Usmála se. – „To jsem si právě vymyslela. Myslíte, že by ze mě mohla být spisovatelka?“
„Zápletka je sice ošoupaná, ale nadčasová. Kdyby ten malíř pak zešílel, bylo by to pikantní.“ – Zapojil se do hry. – „Co říkáte tam té skupině?“ – Ukázal na stůl, kde seděly dvě ženy a dva muži. Tři z nich živě diskutovali, čtvrtá žena prázdně hleděla k moři.
„Tady je to jasné…“ – Jitka šibalsky přimhouřila oči a začala další příběh.
——-
„Jituš, jak? Líbí se ti to?“ – Jakub nervózně přelétl pohledem od Jitky k malému domku obrostlému vinnou révou. – „Zahrada je trochu zanedbaná, ale jinak hezká. Co myslíš?“
„Je tu krásně.“ – Přikývla, ale v hlase zachytila smutek.
„Co se děje?“ – Položil jí ruku na rameno.
„Všechno je v pořádku. Promiň, jen jsem unavená.“ – Pokusila se o úsměv.
Od toho večera uplynuly skoro dva měsíce. Jakub se do Jitky zamiloval jako kluk, po uši a na první pohled, jak sám tvrdil. Jitka cítila totéž, a to ji děsilo. Ale nejvíc ji děsila nemoc, čas, který jí protékal mezi prsty, a to, že Jakubovi nic neřekla. Navrhl, aby zůstali tady, u moře.
„Já můžu psát kdekoli, a ty budeš moje múza.“ – Představoval si, jak šťastně budou žít v útulném domě s výhledem.
„Skvělý nápad. Naučím se pečovat o zahradu a péct tvé oblíbené dýňové koláče.“ – Jitka ho něžně políbila na tvář. Odháněla strach. „Ať se stane, co se stane. Nic mu neřeknu.“ – Rozhodla se.
Přestěhovali se a byli šťastní. Ráno pili kávu u okna, večer chodili na procházky. Aby Jakubovi nepřekážela, začala Jitka dobrovolničit v charitě. Pomáhat lidem ji těšilo. Uběhl měsíc, pak druhý. Čekala, kdy přijde únava, bolest, ale cítila se lépe než kdykoli předtím. Dceru pravidelně volala. Ta zpočátku matčino rozhodnutí nesla nelibě, nechápala ho, pak však změkla. Dokonce slíbila, že k nim pošle vnuka na léto.
Manžel jí vyplatil podíl a mimochodem oznámil, že se znovu žení. Jitka odpověděla, že je za něj ráda. A byla.
„Jitko Vávrová? Tady Stanislav Jiří.“ – Ráno ji probudil telefonát.
„Ano?“ – Odpověděla úzkostlivě.
„Je mi to hrozně líto, stala se strašná chyba!“ – Doktor zněl stejně rozrušeně jako ona. – „Laboratoř to spletla. Nejsou to vaše výsledky.“
„Co mi tedy bylo? Cítila jsem se špatně.“ – Ptala se zmateně.
„Nic. Stává se to, únava, stres a tak. Moc se omlouvám.“ – Rozpačitě odpověděl.
„A já ne.“ – Jitka pohlédla na spícího Jakuba. – „Děkuji.“ – Zavěsila a šla připravit snídani. Byla šťastná.