Žít pro sebe
– Vždyť je mi teprve 49… – Markéta se ztrápeně dívala na lékaře. – Opravdu se nedá nic udělat? – Zeptala se s nadějí.
– Při správné léčbě a určitých postupech lze prodloužit život o rok či rok a půl, řekněme. – Arnošt Jurek jemně poklepal tužkou na stůl, do které předtím zapisoval poznámky o Markétině stavu. Během své dlouhé kariéry si zvykl na šok, slzy, záchvaty hysterie i obviňování. Reakce pacientů na diagnózu “rychlá smrt” byly různé.
– Promyslím si to, – odpověděla žena a odešla.
Ještě donedávna neměla Markéta vážnější zdravotní problémy. Dokonce i nachlazení se u ní objevovalo jen zřídka. Před pár měsíci, když zpozorovala, že s jejím tělem není něco v pořádku, navštívila nemocnici. Lékaři usoudili, že nádor je neoperovatelný. Šest až osm měsíců, tak zněla předpověď Arnošta Jurka. Markéta necítila potřebu brečet nebo kohokoliv obviňovat, že nemoc nezaznamenali včas. Představila si, jak málo je to, šest měsíců. Ani se nedožije svých kulatých narozenin.
– Dnes je opravdu krásný den. – Hlas přerušil Markétiny smutné myšlenky. Po opuštění nemocnice si sedla na lavičku a v zamyšlení si ani neuvědomila, že vedle ní usedl starší muž. Seděl podepřený holí, snažil se udržet záda rovná a mhouřící oči se upíraly na slunce.
– Omlouvám se, že vás ruším. – Omluvil se starší muž, když si všiml, že Markéta překvapeně nadskočila.
– Nic se neděje. – Pokusila se usmát Markéta. – Počasí je skutečně nádherné.
– V mém věku jsem vděčný i za deštivé dny. Ale za takové slunečné dny jsem zvláště vděčný. Možná to bude znít jako výstřelek stáří, ale rád bych, aby byl můj poslední, prožitý den teplý a jasný.
– Tak klidně mluvíte o smrti. – Udivila se Markéta.
– Je mi 94. – Zasmál se starší pán. – A navíc, smrtí není nikdo pojištěn. A kdo ví, v jakém věku si pro tebe přijde? Na smrt je třeba být připraven vždy. Rád bych, aby mnozí pochopili tuto pravdu dříve. Jinak bych tolik věcí neodkládal. Protože později nemusí nikdy přijít. Co byste dělala, kdybyste věděla, že zítra zemřete? Omluvte mě, starce, že vám kladu takové otázky. Nemám s kým si promluvit. Moji spolubydlící v pokoji jsou hrozní nerudové, celý den si jen stěžují a proklínají život. Jaký to má smysl plýtvat takto časem? Za hlavní budovou je hospic. Tam jsme a v podstatě je jasné, že tam je cesta jen jedním směrem. Tohle místo a park bych vyměnil za plavbu na výletní lodi.
Poslední cesta. – Starý muž se rozesmál. – Ptáte se, proč jsem ještě zde? To je už jiná otázka. Nemám peníze. Příbuzní mě sem dali, byt je už dávno převeden na vnuka, a dokonce i důchod teď dostávají za mě. Nejsem ale naštvaný. Mladí. Asi si myslí, že to potřebují více. Ještě jednou se omlouvám, rozkecal jsem se. – Omluvil se starý muž.
– Ne, ne, to je v pořádku. – Markéta naslouchala pozorně. Mezi obočím jí ležela hluboká vráska.
Celý život Markéta žila úplně jinak, než jak by si přála. A teď si to najednou uvědomila. Svojí práci neměla ráda, ale dobře tam platili. Nejprve musela splatit hypotéku. Pak pomáhat dceři a zeťovi. Kvůli tomu se na té práci držela. Manžela už také dlouho nemilovala. Před deseti lety zjistila, že ji podvádí. A to pravidelně a s různými ženami.
Markéta plakala ze zklamání, ale od rozchodu ji odrazoval strach, že nebude nikomu potřebná. Když nezajímá ani svého manžela, který ji kdysi prosil o ruku s rytířskou poklonou. A přitom se pokládala za dobrou ženu. Vytvářela čistotu, útulnost, připravovala první, druhé, třetí a kompot, nikdy neměla záchvaty hysterie. Dceru Markéta milovala, od narození se snažila jí dát to nejlepší, co mohla. Rozmazlovala ji. Dokonce se v něčem sama omezovala. Teď jí dcera volala jen když potřebovala pohlídat vnuka nebo si postěžovat, že manžel zase nedostal prémie, a přitom už brzy bude zima/jaro/léto/nebo je to jedno, ale dcera/zeť/vnouček potřebují boty/bundu/plášť atd.
Markéta to chápala a posílala peníze, odkládala koupi nových bot/bundy/pláště atd. pro sebe. Kromě toho Markéta tajně ukládala peníze stranou, jak se říká, na černý den, pamatujíc na tvrdé devadesátky.
– Podám žádost o rozvod. – Řekla překvapenému manželovi, když se vrátila domů. – A požádám o rozdělení majetku. Máš možnost si byt udržet, když mi vyplatíš mou část. Byt nepotřebuji. Odjíždím. A tobě by tu určitě bylo dobře, zvykl sis. – Usmála se Markéta, přejíždějíc pohledem po pokoji.
– Kam? – Byla první otázka manžela, který snažil pochopit novinu.
– Na cesty. – Odpověděla jednoduše Markéta. – A rozvést se můžeme i bez osobní přítomnosti. Popřemýšlej o tom pár dní, a já zatím budu u Libuše na chatě. – Pokračovala, vyndávajíc kufr.
– Vůbec tomu nerozumím. – Řekl manžel, který opravdu nerozuměl ničemu.
– Měli jsme to udělat dříve. Ještě oba stihneme být šťastní. – Odpověděla Markéta, už stojící ve dveřích.
V práci napsala žádost o neplacenou dovolenou s následujícím výpovědí, aby se vyhnula výpovědní lhůtě. Vybrala všechny úspory a pustila se do vybírání zájezdů.
– Mami, dnes si vyzvedneš Kamilka? Jsme unavení a chceme večer vyrazit do restaurace. – Zavolala tentýž den dcera.
– Ne. – Odpověděla Markéta stručně.
– Ehm, proč? – Dcera nebyla zvyklá slyšet takové odpovědi od matky.
– Mám své vlastní plány.
– Nemůžeš je odložit? Chápeš, sejdeme se s přáteli, nemůžeme nejít. – Žalostným hlasem začala dcera.
– Najměte si chůvu.
– Mami, ale to je drahé. – Rozčílila se dcera.
– Na restauraci peníze máte, na chůvu je taky seženete. – Markéta zůstala neoblomná.
Dcera do telefonu zamumlala něco nesrozumitelného a zavěsila. Markéta si ztěžka povzdechla, ale přesto si byla jistá, že postupovala správně.
Na chatě u kamarádky bylo klidno a útulno. Podzim byl suchý a teplý. Večerní vzduch byl prosycen vůní květin a jablek. Markéta dlouho seděla v závěsném křesle, dětsky si přivinula nohy. Přemýšlela. Napřed měla pocit, že je hrozná egoistka, jak takhle jedná s rodinou. Pak si však znovu vzpomněla na starého muže z nemocničního parku. A říkala si, že celý život žila pro někoho, a že už zbývá jen málo času, nemůže si konečně aspoň teď žít pro sebe? Nakonec se Markéta rozhodla, že dělá všechno správně a usmála se sama na sebe.
Manžel volal, snažil se pochopit situaci, ale spíš jen ze zvyku a kvůli formalitě. Markéta chápala, že i pro něj byl vztah už mrtvý a nemělo smysl v něm pokračovat. Po třech dnech rezignoval a souhlasil, že jí vyplatí její podíl během pár měsíců. Markéta byla spokojená. O další dva dny později seděla v restauraci na pobřeží moře. Mnoho zájemců se chtělo těšit na sametovou sezónu. Markéta pozorovala rodiny, páry a jednotlivce, jak se prochází a také sedí v kavárně, a pro zábavu si k nim vymýšlela příběhy.
– Dobrý večer. Omlouvám se, máte zde volno? – Přišel ke stolu muž.
– Prosím, posaďte se. – Markéta neprotestovala.
– V tak hezký večer by bylo hříchem zůstat v pokoji. Očividně si všichni kolem mysleli totéž, protože volné stoly nejsou žádné. – Zasmál se omluvně muž.
– A mají pravdu. Markéta. – Představila se žena svému společníkovi. Dříve by byla nesmělá. Teď si však řekla, že večer je skutečně krásný, proč neukončit svoji samotu trochou konverzace.
– Jiří. – Odpověděl společník. – Jsem spisovatel a často mě inspirace navštíví právě večer, takže jsem propásl mnoho krásných večerů. Teď jsem dokonce rád, že dnes moje myšlenky nijak neplynou a vybral jsem si čerstvý vzduch. – Dodal Jiří, aby naznačil, že setkání s Markétou učinilo večer ještě krásnějším.
– Zajímavé. O čem píšete? – Zeptala se Markéta.
– Příběhy o lidech pro lidi. – Rozpřáhl ruce spisovatel.
– Znám pár zajímavých příběhů. Například, vidíte ten pár. – Markéta ukázala na mladé lidi, kteří se o něčem šeptem bavili u sousedního stolu. Drželi se něžně za ruce a téměř se čely dotýkali a hleděli si do očí. – Víte, o čem šeptají? – A Markéta začala vyprávět příběh, který si před pár minutami pro pár vymyslela. Mladík se v tom příběhu stal nadějným malířem bez haléře v kapse, a dívka byla dcerou oligarchy, který samozřejmě byl proti jejich vztahu. Ale to milence nezastavilo. Dívka opustila vše a utekla se svým milým. Dnes večer je jejich první večer svobodného života. Dívka věří v talent mladého muže. A s nadšením ho přesvědčuje, že to půjde. A on se jí zavázal, že kvůli ní sestoupí i do pekla, aby byl prvním, kdo namaloval opravdovou tvář ďábla.
– Známé? – Zeptal se Jiří, letmo se podíval na pár.
– Ne. – Usmála se Markéta. A s veselou lehkostí se zeptala. – To jsem si teď vymyslela, myslíte si, že bych byla spisovatelka?
– Příběh je konvenční, ale všechny doby mu budou rozumět. Kdyby hrdina skutečně namaloval ďábla sestupujícího do podsvětí, stal se slavným, a pak zešílel, bylo by to poutavé. – Jiří se připojil do hry. – A co si myslíte o té společnosti? – Ukázal na skupinu dvou žen a dvou mužů u stolu. Tři z nich živě diskutovali, čtvrtá žena se zadumaným výrazem hleděla na moře.
– Tady je to jasné… – Markéta se se lstivým úsměvem pustila do vymýšlení nového příběhu.
