V jednom městě žila žena jménem Zdeňka Novotná. Měla pocit, že žije docela slušný život. I když neměla rodinu ani děti, byla pyšná na svůj útulný byt, kde vládl pořádek a čistota. Pracovala jako účetní v nábytkářské továrně, což považovala za slušnou práci.
Zdeňce bylo padesát let a žila klidným a spokojeným životem. Byla spokojená se svým životem, zvláště když se podívala na životy svých sousedů. S potěšením si myslela, že její život se vyvíjí správně, protože byla dobrým člověkem a nikomu neubližovala.
Její sousedé však nebyli tak vzorní. Na stejném patře s ní žila například žena, která měla přes šedesát. K jejímu údivu si barvila vlasy na modro! Nosila upnuté šaty a džíny. Ostatní se jí smáli, považovali ji za městskou podivínku.
„To je hrozné!“ říkala si Zdeňka, když se dívala na podivnou důchodkyni. Byla ráda, že ona sama vypadá úměrně svému věku.
Další sousedka byla mladá žena dvaadvacetiletá s pěti letou dcerou. Zdálo se, že byla ještě na střední škole, když otěhotněla. O rodiče přišla a žila sama s dcerou, a spřátelila se s tou modrovlasou důchodkyní. Když byla mladá žena přes den pryč, starší sousedka hlídala holčičku.
Zdeňku to nepřekvapovalo. „Takoví lidé si rozumí“ myslela si. „Mně se vyhýbají, jelikož poznají slušného člověka. Pozdraví mě v výtahu a tím končí veškerá konverzace.“
Poslední soused byl muž kolem třiceti let. Při prvním setkání byla Zdeňka v šoku, protože měl ruce a krk pokryté tetováním. Mohou se slušní lidé takhle prezentovat? Samozřejmě, že ne!
Už jako mladá odsuzovala takové jedince. Musí se zřejmě sebevyjádřit, když jinak nedokáží vyniknout. Lepší by bylo číst knihy, myslela si.
To si myslela pokaždé, když potkala někoho z těch sousedů ve výtahu. Potom přicházela domů s pocitem uspokojení, že žije správně, a povídala si o sousedech přes telefon se svou jedinou kamarádkou. Diskuze o „tetovaném týpkovi“, „mladé matce“ a „bláznivé stařeně“ se stávaly hlavním tématem jejích hovorů.
Jednou večer se Zdeňka vracela z práce domů s mizernou náladou. V práci objevili manko… poprvé po dlouhých letech. Na koho to padne? Samozřejmě že na účetní. Od rána ji bolela hlava a teď najednou hučení v uších a těžké nohy.
Sotva došla k domu a posadila se na lavičku před domem. Náhle pocítila lehký dotek na ruce. S námahou zvedla zrak a uviděla tu modrovlasou sousedku.
– Co je s vámi? Nejste v pořádku? – zeptala se starostlivě.
– Hlava… bolí… – zašeptala Zdeňka.
– Pojďme k Petrovi, je dnes doma. Jste bledá, skoro nejste vidět.
– K jakému Petrovi? – zeptala se Zdeňka.
– Petr přece bydlí na stejném patře. Je kardiolog. Vážně to nevíte?
Vyjeli do patra a sousedka zazvonila na Petrův byt. Zdeňka překvapeně zírala, když otevřel ten muž s tetováním, o kterém nemohla věřit, že by mohl být slušným člověkem.
Muž jí změřil tlak, uložil na pohovku a podal lék. Za chvíli se jí ulevilo.
– Musíte se nechat prohlédnout! Měli byste dbát na svůj tlak, i mladé ženy jako vy, – usmál se doktor, když se její stav zlepšil.
– Děkuji vám, – cítila se Zdeňka nesvá, když si vzpomněla, jak o něm mluvila s přítelkyní. „Na vzhled dbá, ale inteligenci má na nule,“ říkala o něm. A on je doktor, který denně zachraňuje životy.
– Rádo se stalo. Neváhejte se na mě obrátit, kdyby něco!
Zdeňka se rozloučila s doktorem a vrátila se domů. Přemýšlela, jak se mohla tak mýlit ohledně mužů a žen kolem ní…
Zazvonil zvonek a za dveřmi stála modrovlasá důchodkyně, držící za ruku dceru mladé sousedky, která údajně byla příliš mladou matkou.
– Chtěla jsem se jen ujistit, že jste v pořádku. Omlouvám se, že jsem s Janou, Aneta je v práci… A dlouho jsem se s vámi chtěla seznámit. Ale teď přišla příležitost! Vždy s ostatními sousedy komunikujeme, a vy jste se držela stranou!
– Pojďte dál, udělám nám čaj, – nečekaně řekla Zdeňka. – Děkuji, že jste mi pomohla, když mi bylo špatně…
– Ale ne, nemáte zač děkovat. Vždycky vidím, když je někdo v nesnázích. Celou svou mladost jsem pečovala o nemocnou maminku. Jakmile mi bylo 14, maminka ulehla. A odešla, když mi bylo přes 30. Ani jsem pořádně nestihla studovat, žádné románky, jen u její postele… Alespoň jsem stihla mít dítě. Ale to nechci vzpomínat. Teď se ve stáří odvazuji, – s lehkým úsměvem ukázala na své zářivé prameny. – Dceři vděčím za to, že mi pomohla barvit vlasy. Kupuje mi parádní trička. Ještě chvíli budu mladá. A Aneta to má ještě těžší.
– Kdo je Aneta? – zeptala se Zdeňka.
– No, Anetka, ty dveře vedle. Jana je její sestra. Rodiče zemřeli při autonehodě. Adoptovala ji a vychovává. Opuštěna, nedokončila univerzitu, pracuje od rána do noci. Petr jí občas finančně vypomůže. No, ten Petr, co vám dnes pomohl…
Po odchodu sousedky Zdeňka nějakou dobu tiše seděla v kuchyni a zírala před sebe. Měla by Anetě nabídnout pomoc, mohla by občas hlídat Janu. A barvu vlasů chtěla mít vždy měděnou. Nakonec si ale myslela, že je to v jejím věku nevhodné. Zítra se určitě poradí se sousedkou ohledně barvy! A nezapomene pozvat Petra na koláče jako poděkování za pomoc.