Když se mě někdo zeptá, co dělám, proč jsem ve dvaatřiceti sama – bez přítele, bez dítěte, bez kotěte, jak dlouho budu chodit jako neřízená střela, většinou nedokážu smysluplně odpovědět.
Skoro začnu koktat, jako by to byla moje chyba, že žiju tak, jak se mi líbí.
Vysvětlení je velmi jednoduché, ale je pro mě snazší ho napsat než vyslovit.
Před lety jsem byla jako všichni ostatní – na chlapy, ne na hory, cestování, adrenalinové zážitky s džípy, tryskáči, potápění a skákání padákem.
Ale upřímně řečeno, mé lásky a milenci mi přinesli jen zklamání, bolest a samotu.
Jedné z nich však budu navždy vděčná – té, která mi otevřela oči pro potěšení zvané cestování.
Jeho práce ho nutila být neustále na cestách, a dokud jsme byli spolu, kdykoli měl příležitost, bral mě s sebou.
No a pak začal brát na stejná místa jinou, což bylo ošklivé.
Ale co jsem od něj dostala, byla chuť a hlad po nových zážitcích na neznámých cestách.
Sluší se říct ještě jednu věc – tenhle člověk mě povzbudil, abych začal dělat něco, o čem jsem si myslel, že to nedokážu, a vydělal tak třikrát víc peněz než předtím.
To znamená, že mě naučil, jak vydělávat a jak utrácet.
K jedněm narozeninám mi sestra darovala knihu o vodopádech v Bulharsku, a to mi dalo smysl několik měsíců života.
Pak jsem se zasekl, udělal si řidičský kurz, koupil si levné auto a vyrazil na silnice své vlasti.
Nevím, jestli mi budete věřit, nebo mě pochopíte, ale tolik krásy moje oči ještě nikdy neviděly.
Moje nohy ještě neujely tolik kilometrů. Moje duše si nikdy neužívala tak sladké únavy a necítila se tak skutečně svobodná.
Po nějaké době jsem se seznámil s několika zapálenými jeskyňáři, nejmilejšími bláznivými hlavami, jaké jsem kdy potkal. Zažil jsem s nimi věci, které se vymykají popisu. Hodně jsem se toho naučil – o lidech, o sobě, o jeskyních.
A o výškách, když mi kamarádi řekli, že strach z výšek se překonává… skokem do nicoty z výšky.
Vyšlo jim to naprosto správně. Stejně jako o bulharském safari, kde džípy útočí na vrcholy, které mají něco jako silnici, ale ne tak docela.
Kopání do vln tryskáčem s sebou nese stejný pocit, že jste překonali okolnosti i sami sebe.
Zatím se mi jen nepodařilo stoupnout si na surfové prkno, ale i to udělám. Až budu dost dobrý, pojedu… do Austrálie.
Krása tamních pláží a síla vln mi berou dech.
To, co mi dává cestování, mi nemůže dát nikdo a nic jiného.
Žádná láska nedokáže „vyrobit“ takové emoce, že zapomenete, kdo jste, proč jste, co milujete a čeho se bojíte.
Všude pod sluncem jsou kousky země, které vás zbaví řeči.
Kromě toho, že jsou krásné a vzrušující, mají ještě jednu velkou výhodu – nelžou, neurážejí, neponižují, neslibují a nepodvádějí. To mi stačí.
