Může se stát, že se čas od času objeví něco nečekaného, co vyžaduje naši pozornost…
– Soňa, jsi doma?
– Ne, právě jsem na cestě. Co se děje?
– Potřebujeme si promluvit. Kdy přibližně přijdeš?
– Za půl hodiny. Co se stalo, mami?
– Dozvíš se později.
Takový rozhovor se odehrál mezi Soňou a její matkou Valentinou.
Jakmile Soňa dorazila domů a ještě ani nestihla se převléknout a vybalit nákup, ozval se zvonek u dveří.
– Mami, co se stalo?
Valentina se rozhlédla po bytě téměř podezíravě a pak vešla dovnitř.
– Novou televizi máte.
– Ano, máme.
– Daří se vám, to vidím – procedila matka a zamířila do kuchyně.
– Čaj nebo kávu?
– Nepotřebuji. Jsem tu kvůli něčemu jinému.
V tom okamžiku Valentina zahlédla drahou uzeninu a hromadu ovoce.
– Říkám, že se máte dobře. Tolik jsi nakoupila.
– Ano, mami. Můžeme si to dovolit.
– Opravdu, my s otcem celý život dřeli v továrně, a vy si stavíte byznys. To máte štěstí!
Ano, Soňa a její muž Pavel skutečně vybudovali své podnikání od nuly. Nikdo jim nepomohl ani neposkytl počáteční kapitál.
Všeho dosáhli vlastním úsilím. Riskovali a vzali si půjčku. Ačkoli byl tenkrát risk, že skončí s dluhy. Nikdo je v tu chvíli nepodporoval. A teď jim rodina vyčítá, že žijí lépe než ostatní.
Podle nálady matky Soňa dobře chápala, že nemá čekat nic pozitivního. Buď šlo o další prosbu, nebo stížnost.
– Chtěla jsem s tebou mluvit o tvé sestře Gábině, už měsíce pracuje za pár korun. Víš, že si našla místo jako prodavačka.
– Ano, vím to – přikývla Soňa.
– Tak jsem si myslela, že bys ji mohla zaměstnat ve své firmě.
– Jak to myslíš? – překvapeně se zeptala Soňa.
– No, potřebujete další lidi, ne?
– Ne, máme plný stav.
Valentina se na ni podívala vyčítavě.
– Takže není volné žádné místo?
– Říkám ti, nemáme otevřené pozice.
Ale matka její argument vůbec nezastavoval a dál stála na svém.
– Zdá se mi, že jen nechceš pomáhat sestře. Tak hledáš výmluvy.
Soňa dobře věděla, proč matka začala tento rozhovor. Nebylo to poprvé.
Od dětství Gábinu jako svou mladší dceru matka více hýčkala a snažila se jí dát to nejlepší.
Gábina si tak zvykla, že všechno dostává. Na rozdíl od Soni, která se snažila všechno získat vlastní silou a usilovala o lepší život.
Zatímco rodiče pracovali, mladší sestra byla vůči práci lhostejná. Ale pak musela, protože z jedné penze se moc žít nedá.
Bez vzdělání a zkušeností ji nikde s otevřenou náručí nepřijímali. Na rozdíl od Soni, která pracovala od svých 18 let a zároveň studovala vysokou školu.
Postupně se vypracovala na to, aby společně s manželem otevřela vlastní podnik a užívala si života. Gábina byla se svým životem stále nespokojená. Ale měnit ho nechtěla.
Bylo jednodušší, když to někdo udělal za ni. Třeba matka nebo sestra. A Valentina? Ta si pořád myslela, že Soňa musí pomáhat mladší sestře. Proto si stála za svým.
– Mami, už jsem ti to vysvětlila.
– Opravdu. Pro vás je snazší vzít cizí než pomoci svým.
Soňa a Pavel měli jedno pravidlo – nezaměstnávat příbuzné a známé. Proč? Protože s nimi bývají problémy.
Jednou se už spálili a po tom se rozhodli, že to nesmí dopustit. Obchod a osobní vztahy nesmí míchat dohromady. Totéž platilo i pro příbuzné.
Ale nebyl to jediný důvod, proč Soňa nechtěla pomoci sestře. Už od dětství mezi nimi nebyl nejlepší vztah.
Dokonce od té chvíle, co matka začala dělit své dcery a Gábinu upřednostňovala.
Co tedy mohla očekávat s takovým přístupem k starší dceři?
– Mami, říkám, že nemohu pomoci. Nemám v plánu nikoho propustit a vzít Gábinu do práce.
– Jsi sobec! Ale co s vámi. Vy bohatí nerozumíte nám obyčejným.
Valentina se otočila směrem k východu. I přes svou tvrdohlavost si ale tašku s nákupem vzala.
Soňa ji nezastavila, věděla, že to nemá smysl. Pro matku by to byla známka slabosti.
Večer se vrátil Pavel a podle Soniiny tváře poznal, že plakala.
– Soni, co se stalo?
– Měla jsem návštěvu od mamky.
– Jasně. Opět žádala něco pro sestru?
– Ano.
Pavel pevně objal Soňu, vyjádřil tak svou podporu.
– Doufám, že jsi si její slova nevzala k srdci?
– Ne, už jsem na její chování zvyklá – zavrtěla hlavou Soňa.
– Tak to je správně. Víš přece, že jakmile jednou uhneš, hned ti everybody začne skákat na krk.
– Ano, to vím, ale i tak to bolí.
Ten okamžik zazvonil telefon a na displeji se objevil Gábinin kontakt.
– Haló – řekla chladně Soňa.
– Nerozumím, to ti bylo tak líto?
– Jak to myslíš? Gábino, o čem mluvíš?
Nejdřív Soňa myslela, že má na mysli práci, ale pak se ukázalo, že je to jinak.
– Viděla jsem, že máma přinesla uzeninu a ovoce. Proč jsi jí dala tak málo? Můžeš dát víc, koneckonců vyděláváte dobře.
Soňa se zhluboka nadechla a odpověděla:
– A proč si myslíš, že ti vůbec něco dlužím?
– Protože jsem tvá sestra a měla bys mi pomáhat.
– Ne, milá sestro. Nic ti nedlužím. Stejně jako ty mně. Každý žijeme svůj život podle možností. Chceš žít lépe? Hledej si příležitosti. Nečekej, že ti někdo něco dá.
Myslela, že to Gábinu rozzlobí a zavěsí, ale sestra našla odpověď.
– Rozumuješ si snadno, když máš svoji firmu a všechno nachystané. Ale jak to mám dělat já?
– Tak si postav vlastní podnik, v čem je problém? Zkus to!
Soňa už nechtěla poslouchat výtky na svoji adresu. Dobře věděla, že sestru ani matku nezmění. Dokazovat jim svou pravdu by jí jenom ublížilo.
Opravdu, musíme si vážit těch, kdo si váží nás, a nesnažit se zavděčit jen proto, že ten někdo je náš příbuzný.
