„Vy máte dobrý život, tak byste měli pomáhat rodině!“
„Soňo, jsi doma?“
„Ne, právě jdu. Co se děje?“
„Musíme si promluvit. Za jak dlouho budeš doma?“
„Za půl hodiny. Co se stalo, mami?“
„To se dozvíš později.“
Tento rozhovor se odehrál mezi Soňou a její matkou Valentýnou.
Sotva se Soňa stihla převléknout a vybalit nákup, někdo zazvonil u dveří.
„Mami, co se stalo?“
Valentýna podezřívavě prohlédla byt a pak vešla dovnitř.
„Vidím, že jste si koupili novou televizi.“
„Ano.“
„Dobře se máte,“ prohodila matka a zamířila do kuchyně.
„Chceš čaj nebo kávu?“
„Nechci. Přišla jsem kvůli něčemu důležitému.“
V tu chvíli si Valentýna všimla drahého salámu a hromady ovoce.
„Říkám, že se máte dobře. Tolik jste toho nakoupili.“
„Ano, mami. Můžeme si to dovolit.“
„No jistě, my s otcem jsme celý život dřeli v továrně, a vy si tu podnikáte. Měli jste štěstí!“
Ano, Soňa a její manžel Pavel skutečně měli vlastní podnik, který vybudovali od nuly. Nikdo jim nepomohl a nedal peníze na začátek. Všeho dosáhli vlastní prací. Riskovali a vzali si půjčku. I když hrozilo, že vše ztratí a zůstanou s dluhy. Tehdy je nikdo nepodpořil. A teď je obviňují, že se mají lépe než ostatní členové rodiny.
Soňa z matčina tónu dobře pochopila, že od ní nemůže čekat nic dobrého. Buď to bude další prosba, nebo výčitka.
„Chtěla jsem s tebou mluvit o tvé sestře. Gábina už měsíce pracuje za pár korun. Víš, že je prodavačkou.“
„Ano, vím,“ přikývla Soňa.
„No, napadlo mě, že bys ji mohla vzít do své firmy.“
„V jakém smyslu?“ podivila se Soňa.
„V tom nejpřímějším. Nepotřebujete zaměstnance?“
„Ne, máme plný stav.“
Valentýna pokáravě pohlédla na dceru.
„Takže vůbec žádné místo není?“
„Říkám, že nemáme volné pozice.“
Matku však tento argument nezastavil a trvala na svém.
„Víš, mám pocit, že prostě nechceš pomoct své sestře. Proto hledáš výmluvy.“
Soňa dobře věděla, proč matka tento rozhovor začala. Nebylo to poprvé a ani překvapivé.
Od dětství to bylo tak, že Valentýna měla raději Gábinu, svou mladší dceru. A snažila se jí dát vždy to nejlepší.
Gábina si tak zvykla, že jí všechno padá do klína. Na rozdíl od Soňi, která si vše vydělávala sama a usilovala o lepší život.
Zatímco rodiče pracovali, mladší sestru ani bičem nedostali do práce. Pak ale musela, protože z jedné penze se žít nedalo.
Bez vzdělání a zkušeností ji nikde nechtěli. Na rozdíl od Soňi, která pracovala od 18 let a zároveň studovala vysokou školu.
Postupně se dopracovala k tomu, že s manželem otevřeli vlastní podnik a žili si po svém. Gábina však byla stále nespokojená. Ale sama nic změnit nechtěla.
Mnohem lepší bylo, když to za ni udělal někdo jiný. Matka nebo sestra. A Valentýna také neustoupila. Myslela si, že Soňa je povinna pomáhat své mladší sestře. A tak trvala na svém.
„Mami, už jsem ti všechno vysvětlila.“
„Ano, ano. Je pro vás jednodušší vzít cizí lidi než pomoct vlastní rodině.“
Soňa a Pavel měli jedno pravidlo, kterého se drželi – nebrat do firmy příbuzné a známé. Proč? Protože pak začnou flákat se a být drzí.
Takovou chybu už jednou udělali a od té doby si slíbili, že to nebudou opakovat. Nakonec, nelze míchat podnikání a přátelství. To samé platí i pro rodinu.
Ale to nebyl jediný důvod, proč Soňa nechtěla pomoct sestře. Ve skutečnosti jejich vztah nikdy nebyl dobrý.
Dalo by se říct, že se od dětství nemohly vystát. Základ byl položen v okamžiku, kdy matka začala dávat přednost Gábině.
Co vlastně čekala, když takhle zacházela se starší dcerou?
„Mami, řekla jsem, že nemůžu pomoct. Nikoho propouštět nebudu a Gábinu taky nevezmu.“
„Jsi sobecká, to se nedá říct! Ale co čekat od vás. Vy jste zabezpečení a nás, obyčejné lidi, nechápete.“
Valentýna se otočila a zamířila ke dveřím. I přes svůj vzdor a uraženost si vzala tašku s nákupem.
Soňa ji nezastavila, protože věděla, že to nemá smysl. Navíc by to matka brala jako slabost.
Večer se Pavel vrátil domů a podle výrazu své ženy poznal, že plakala.
„Soňo, co se stalo?“
„Přišla máma.“
„Chápu. Zase prosila za sestru?“
„Ano.“
Pavel Soňu pevně objal, aby jí dal najevo svou podporu.
„Doufám, že jsi její slova nebrala k srdci?“
„Ne, už jsem si na její výstupy zvykla,“ zavrtěla hlavou Soňa.
„To je dobře. Víš, že stačí jednou ustoupit a hned si na tebe sednou.“
„Ano, vím, ale stejně je to nepříjemné.“
Vtom zazvonil telefon a na displeji se objevilo Gábinino číslo.
„Ano?“ odpověděla Soňa lhostejným hlasem.
„Nechápu, proč jsi tak lakomá.“
„Co tím myslíš? Gábino, o čem to mluvíš?“
Nejprve si Soňa myslela, že jde o práci, ale pak se ukázalo, že je to něco jiného.
„Viděla jsem, že máma přinesla salám a ovoce. Proč jsi jí dala tak málo? Mohla jsi dát víc. Koneckonců, dobře vyděláváte.“
Soňa si těžce povzdechla a pak odpověděla:
„A proč si vůbec myslíš, že ti něco dlužím?“
„Protože jsem tvoje sestra a ty bys mi měla pomáhat.“
„Ne, miláčku. Nic ti nedlužím. Stejně jako ty mně. Každý z nás žije svůj život podle svých možností. Chceš žít lépe? Tak si to zařiď. Nečekej na cizí pomoc.“
Myslela si, že se Gábina rozzlobí a zavěsí, ale ta našla, co říct.
„Samozřejmě, tobě je lehké mluvit, když máš svůj podnik a všechno máš. A co já?“
„Tak si ho postav, v čem je problém? Do toho!“
Soňa už nechtěla poslouchat další výčitky. Dobře věděla, že sestra a matka jsou nezměnitelní. Dokazovat jim svou pravdu by bylo zbytečné.
Opravdu, je třeba si vážit těch, kdo si tě váží, a nesnažit se zalíbit jen proto, že je to tvůj příbuzný.
