Žila jsem pět desetiletí v samoty. Ne, nebyla jsem svobodná byla jsem provdána, ale po roce manželství můj muž Petr odešel z domácnosti. Právě tehdy jsem přivedla na svět dceru Jitku. Na závěr nám Petr po svém rozhodnutí zanechal třípokojový byt v Praze aspoň takto jsem se snažila zachovat čest. Druhé manželství jsem si neplánovala, a ani já sama nebyla svobodná. Vyrůstala mi Jitka, a musela jsem ji postavit na vlastní nohy. Bylo to jako plavat v moři starostí, až po krk vylité.
Věděla jsem, že dělám vše, co mohu, ale Jitce chybělo otcovské opory. Už jsem jí to nenáhradila. Časem se dcera začala silně přichytávat ke každému chlapci, s nímž se sblížila nebo s ním zahájila vztah. Ne každému taková přítomnost vyhovovala. Často jsem musela uklidnit Jitku a léčit její zlomené srdce. Přesto Bůh byl milostivý a nakonec moje dcera potkala svého muže.
Dalibor byl pracovitý a laskavý. Já jen chtěla, aby se Jitka s ním provdala. Respektoval mě i mou dceru. Co víc si přát? Považovala jsem ho za ideálního zetě. Ale pohádky nejsou vždy pravdivé. Šest měsíců po svatbě se Dalibor zásadně změnil.
Mezitím jsem se starala o svou matku Alžbětu, která ještě žila. Narození mě i Jitky bylo brzké, takže jsem i já byla ještě babičkou. Když ale maminka onemocněla, vyčerpala ji slabost a musela jsem ji přivézt pod střechu a neustále se o ni starat. Neměla jsem kam jít, a tak matka bydlela se mnou. Tento nápad Zetovi vůbec nevyhověl.
Co v něho vyvolalo takovou rozhořčenost, neznám. Nenutila jsem ho, aby se staral o starou. Naopak všechny starosti padaly jen na mé ramena. A má matka nebyla ani obtížná, spíše rozumná. Nechápu, co mu vadilo.
Časem se vše jen zhoršovalo. Na Dalibora se přiklonila i moje dcera. Teď se oba vyhýbali mému pohledu. Dříve jsme seděli všichni kolem jednoho stolu, dnes se děti schovávají ve svých pokojích. Snažila jsem se s Jitkou promluvit, ale marně. Mlčela a jen hledala výmluvy.
Neutěšovaly mě ani vnoučata. Říkali, že žijí jen pro sebe, dokud se neuspíší. Nejprve jsem tlačila, pak už jsem to vzdala. To jsou jejich věci, ať si je vyřeší sami. Přesto Dalibor začal napínat mou trpělivost. V mém domě se choval jako pravý pán. A přitom ani jednou nezdvihnul prst, aby opravil byt nebo něco doplnil. Často mizel do klubů s přáteli. Nechápu, kam se poděl ten úžasný zeť, kterého jsem na počátku viděla.
Zřejmě teprve nyní ukázal svou pravou tvář.
Každým týdnem se Dalibor stával nesnesitelnějším. Pak přišel Silvestr a Dalibor odmítl slavit s námi v rodinném kruhu. Vzal Jitku do svého pokoje a oslavovali sváteční okamžiky jen se mnou a matkou. V půlnoci přišla dcera pozdravit, a její manžel ani nos nevystrčil.
Následující den mi oznámil: S Jitkou prodáváme dům vaší matky a kupujeme si vlastní byt. Netušila jsem, jak na to zareagovat. A co, že už pololetí bydlí v mém domě? Na můj účet? Není to dost?
Ne, řekla jsem rozhořčeně. Vydělejte si vlastní byt. To je dům mé matky. Neprodáváme nic. Je to její majetek a ona se s tím sama vypořádá.
Dalibro to rozčílilo. Ten samý den sbalil věci, vzal mou dceru a odjel k rodičům.
Bylo smutné, že Jitka ani slovo nezapřela, ale takový je život. Pokud si myslí, že tak bude lépe, ať žije s Daliborem.
Jedna otázka zůstává: Jednala žena správně?
Co byste udělali na jejím místě?
Přátelé, chcete číst další naše příběhy? Zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!