Zez-šibal, aneb jak moje dcera vyměnila rozum za lásku
Když moje Anička poprvé přivedla svého nápadníka k nám domů, srdce mi poskočilo, ale ne z radosti. Něco v pohledu toho sebejistého mladíka, v jeho povýšeném chování, v té naoko okouzlující šarmu mě okamžitě znepokojilo. Ne muž – spíš páv: nóbl oblečení, řeč jako z knížky, úsměv od ucha k uchu, ale za tou parádivou fasádou? Prázdnota. Nezodpovědný, povrchní a věčně něčím otrávený. Mění práci častěji než já povlečení. Tady mu prý platí málo, támhle má „blbého šéfa“, jinde zase „není ten správný kolektiv“. Zkrátka – chyba je vždycky u ostatních, jen ne u něj.
Snažila jsem se dceři otevřít oči. Plakala jsem, naléhala, vysvětlovala, že partner má být oporou, zvlášť v manželství. Jenže Anička byla slepě zamilovaná a mou snahu ignorovala. Manžel, její otec, jen mávl rukou: „Dospělá je, ať si nabije nos, naše role je být tu pro ni.“ I já jsem se snažila smířit. Její štěstí je přece důležitější než moje špatné tušení. Ale jak zůstat v klidu, když jste roky investovali do její výchovy a ona si najednou spojí život s tímhle lenochem?
Udělali jsme pro ni maximum: vystudovala prestižní vysokou, koupili jsme jí byt, darovali slušné auto. Aby měla lehký start. A ona? V pětadvaceti si vezme chlápka, který neumí nic jiného než brečet do piva.
Svatba se stejně konala. Byla jsem tam, ale bez nadšení – jen kvůli ní. Pak začal jejich společný život. Zpočátku to jakžtakž fungovalo. Dokud Anička pracovala, drželi se nad vodou. Ale jak šla na mateřskou, spustilo se. Telefonáty: „Mami, nemohla bys nám půjčit? Potřebujeme nakoupit…“ Samozřejmě jsem pomáhala. Milovaná dcera, chápu, jaké to je být s malým dítětem. Ale copak nemá manžela? Kde je on v tomhle příběhu?
Brzy se ukázalo, že Honza zase dal výpověď. Ne proto, že by práci nesehnal. On prostě nechce. Válel se doma u televize nebo s mobilem a vymýšlel výmluvy. Jeho rodiče žijí kdesi na Moravě, na svatbu ani nedorazili, a od nich pomoc jako od motyky. Všechno viselo na nás.
Dlouho jsem mlčela. Věděla jsem, že každá kritika jejího milovaného znamená hádku. Ale jednou mi praskly nervy. Vysypala jsem jim to přímo: „Ty, Honzo, jsi dospělý chlap, ale chováš se jako rozmazlené děcko. Nepracuješ, rodinu neživíš. K čemu jsi vlastně dobrý?“
Po té scéně se Anička urazila a spustila hysterii. Honza se najednou „připomněl“, že je muž, a sehnal si brigádu. Jenže jako obvykle to vydrželo dva měsíce. Pak zase skončil – „toxické prostředí“, „mizerná výplata“, „nikdo ho nechápe“. Anička ho zase začala hájit: „Ty to nechápeš, mami, ten šéf byl fakt hrozný!“
Až jednou, když jsem jim přijela s nákupem, jsem ho znovu našla na gauči s ovladačem, zatímco dcera přebalovala dítě s tmavými kruhy pod očima. A tehdy jsem to nevydržela. Znovu jsem navrhla: „Co takhle zkusit rozvážet jídlo? Auto máš, řidičák taky.“ Podíval se na mě, jako bych mu nabízela kácet stromy holýma rukama. Prý „to není práce pro něj“. Tak jsem se zeptala: „A starat se o dítě je?“ A dozvěděla se, že to je taky „ženská práce“.
A tehdy jsem se rozhodla. Tvrdě. Neoblíbeně. Ale jedině správně: „Buď se postavíš na nohy a začneš fungovat, nebo od nás nečekej další pomoc. Nehodláme tě živit.“ Anička spustila scénu, obvinila mě z nelásky. „Já ho miluju!“ řekla. No jo, už tři roky „nechápeme“. Ale možná by si měla začít chápat hlavně ona sama.
Dceru a vnučku nikdy neopustíme. Vždycky je přijmeme, nakrmíme, pomůžeme. Ale zeť? Ten už pro nás neexistuje. Nejsme charita. Manžel mě stoprocentně podpořil. Dokonce řekl: „Lepší sama než s takovým příživníkem.“ Snad Anička jednou procitne. Aspoň kvůli té holčičce.
Mezitím se učíme milovat ji na dálku – tak, aby nám to příliš nebolelo. Protože dokud sama neuvidí, v jaké šlamastyce se ocitla, nikdo jí nepomůže.
