**Dnes jsem si připomněl jednu těžkou chvíli.**
Půl života jsem žil sám. Ne, byl jsem ženatý, ale manželka odešla rok po svatbě. Tehdy se nám narodila dcera. Naštěstí nám Alena nechala třípokojový byt. Aspoň v tom jednala poctivě. Znovu se ženit jsem nechtěl. A vlastně jsem ani nebyl sám. Měl jsem svou Zuzanu. Musel jsem ji vychovat. Starostí bylo až nad hlavu.
Věděl jsem, že dělám, co můžu, ale Zuzaně stejně chybělo to otcovské rameno. Tohle jsem jí už nedokázal dát. A tak se časem začala upínat na každého chlapce, se kterým se sblížila. Ne každému se líbilo, jak je přítulná. Často jsem ji musel utěšovat a zalepovat její zraněné srdce. Ale štěstí přeje připraveným, a jednou moje holčička potkala svého muže.
Jaroslav byl šikovný a laskavý. Byl jsem rád, když se spolu vzali. Vážil si mě i Zuzany. Co víc si přát? Myslel jsem, že je ideální zeť. Jenže pohádka netrvá věčně. Uběhlo půl roku od svatby a Jaroslav se začal měnit.
Mezitím jsem pečoval o svou matku. Ještě žila. Měla mě mladá, stejně jako já Zuzanu, takže stačila poznat vnučku. Ale právě tehdy ji začalo zdraví zrazovat. Slábla tak, že jsem ji musel vzít k sobě a starat se o ni. Kam jinam? Bydlela tedy se mnou. Jenže mému zeti se ten nápad vůbec nezamlouval.
Proč ho to tak rozčilovalo, nevím. Nepřikazoval jsem mu, aby se o babičku staral. Naopak, všechna péče ležela jen na mých bedrech. A maminka nebyla nijak náročná, při smyslech. Nerozuměl jsem, co mu na tom vadilo.
Časem to bylo jen horší. Na Jaroslavovu stranu se přidala i Zuzana. Teď se mi oba vyhýbali. Dřív jsme jedli u jednoho stolu, teď se schovávali ve svém pokoji. Zkoušel jsem s dcerou promluvit, ale marně. Mlčela. Jen vymýšlela výmluvy.
Ani vnoučaty mě netěšili. Říkali, že na děti je čas, chtějí si užívat. Zprvu jsem naléhal, ale pak jsem toho nechal. Je to jejich věc, ať si rozhodnou sami. Jenže Jaroslav mě začal čím dál víc štvát. V mém domě se choval jako pán, i když sám nehnul prstem, aby něco opravil nebo dokoupil. Místo toho často mizel s kamarády po hospodách. Kam se poděl ten skvělý zeť, kterého jsem znal na začátku?
Asi jen ukázal, jaký doopravdy je.
Každý týden byl nesnesitelnější. Pak přišly Vánoce a Jaroslav odmítl slavit s námi. Vzal Zuzanu do pokoje a seděli tam jen spolu. O půlnoci dcera aspoň vyšla popřát, ale její muž se neukázal.
A druhý den mi řekl: Se Zuzanou prodáme dům tvé matky a koupíme si vlastní byt. Nevěděl jsem, co na to říct. Což o to, už půl roku bydleli u mě? Na můj účet? To nestačilo?
Ne, to si nemyslím. Vydělejte si na byt sami. To je dům mé matky. Nic prodávat nebudeme. Je to její majetek a ona se s tím vypořádá, odsekl jsem.
Jaroslava to rozzuřilo. Ten den sbalil věci, vzal mou dceru a odjel k rodičům.
Bolelo, že Zuzana ani nemukla, ale je to její život. Jestli si myslí, že s ním bude šťastnější, ať si žije, jak chce.
**Naučil jsem se jednu věc láska někdy nestačí, když ji druhý neumí ocenit.**
