Zeť mi řekl, ať přijdu na hlavní nádraží.

Dobré zprávy

Můj manžel a já jsme spokojeně svoji.

Potkali jsme se na univerzitě. Vůbec jsem tam neplánovala zůstat, chtěla jsem zpátky domů do Brna. S mojí specializací bych byla hvězdou v rodném městě, opravdová vzácnost.

Jsem totiž specialistka na srdeční choroby, ale ne u lidí u zvířat. Léčím kočky, psy, někdy i krávy (občas prdne žíla i u dojnic, víte jak). Bohatých klientů je málo, ale existují, a i ti chudší pro svá mazlíčky běží k veterináři. Manžel je taky veterinář, rozumí dobře diagnostice.

Ptala jsem se v místních klinikách co prý dělají. Jen základ: kastrace, očkování, nic složitého, holt to nevydělává.

A tak jsme si založili vlastní kliniku na komplikované případy. Máme špičkové diagnostické vybavení a děláme výzkum pro kolegy. Pracujeme jako tým, a jde nám to skvěle.

Vyděláváme slušně, ale ceny držíme při zemi. Proto máme dost pacientů. Už jsme si koupili vlastní byt, nabírali asistentky, takže nespím pod stolem v práci, dokonce doma mám čas na děti i pro troubu.

Jenže manželovi rodiče se mnou stále nejsou spokojeni.

Vím, že jim vadí, že syn odešel do Brna, doufali, že ho nalákají zpět a přesune firmu i rodinu do Prahy. Nechápu proč jsou zatrpklí, vždyť má dvě sestry obě bydlí s nimi, nejsou sami. Dokonce jsme jim pomáhali s akontacemi na byty.

No, ke tchánovi a tchýni jsem vždy slušná.

A jejich představy o osobních hranicích no, nikdy neslyšeli o nějakém soukromí.

Dnes mi volá tchán:

V šest přijdete, v sedm vyrážíme! Přijedu pro vás.

Je pět odpoledne. Tak si pohněte!

Fajn, letím vyzvednout dcerku, dolaďuji asistentce náladu, protože dnes zůstává déle, a o zničeném bábovce, kterou právě peču, raději mlčím.

Jedeme.

Nejmladší sedí vzadu v autosedačce.

Manžel je v ordinaci, operuje psa po boji se srnou. Tchán mi zakázal jet taxíkem.

Tak řídím já.

Sotva jsem zaparkovala, už do mě huláká do telefonu, přitom hledá klíče: odmítla jsem vystoupit, nechci budit malou.

Nasedl, třísknul dveřmi a hned na mě: Mohla bys vyjít ven! Dcerka spí, nebuď ji! Tchán zesílil hlas: Kdo spát chce, spí, ne?

Malá se vzbudila a hned spustila.

Myslíte, že ji děda zkoušel utěšit? Dostal od něj aspoň plyšáka?

Ne, vůbec. Jen jsem se dozvěděla, že mé děti jsou nevychované, protože zůstávám doma prý bych je měla vychovat, ne se koukat na televizi. Takže pět, někdy deset, občas dvanáct hodin v ordinaci znamená ležet doma?

Ale jeho syn maká!

Pak začal lamentovat, že jedu moc rychle a zabiju je oba. A mimochodem, manžel už má doma snoubenku, prý mladá bude rodit poslušné děti, žádné divoženky.

Malá začne pobrekávat, a děda ji bez skrupulí seřve: ať mlčí, když si dospělí povídají.

Tak jsem to otočila.

Vyhodila jsem ho u nádraží: Nashledanou! Nashledanou, a klídek.

Doma čekal manžel, lehce znechucený: táta ho už stihl natočit na mobil. Dala jsem mu brečící dcerku:

Jestli ještě jednou otevřeš pusu, jdeš za tatínkem na nádraží. Čeká tam nevěsta a budou stačit poslušné děti. Do té doby uklízej, nebo začnu řvát já.

Manžel raději koukal jinam, už jsme tu diskuzi měli. Myslím, že k nám tchán už nepojede ani na sváteční štrúdl.

Rate article
Add a comment