Zeť už více než půl roku nemá práci a žije na našem krku, zatímco naše dcera ho ještě hájí.
Těžko popsat, jak bolí vidět, do čeho se rodina mění, když dospělí odmítají převzít odpovědnost za svůj život. Nedávno jsem se pohádala s dcerou a důvodem byl právě její muž – člověk, který už osmý měsíc sedí bez práce a nevyvíjí žádné úsilí, aby to změnil. A moje dcera… ona ho chrání. Říká, že by bylo ponižující vzít první nabídnutou práci, s jeho vzděláním a zkušenostmi. Ale sedět celé rodině na krku rodičům – to, zdá se, hanba není.
Před dvěma lety měli svatbu. Všechno bylo krásné, jako se sluší. My, rodiče z obou stran, jsme pomohli s koupí bytu – složili jsme se napůl. Sami si zařídili rekonstrukci, tehdy oba pracovali, peníze stačily. Ano, občas utráceli nerozumně, ale my jsme nezasahovali – dospělí, ať se učí.
Před půl rokem se narodil vnuk. Samozřejmě jsme měli radost – jaké štěstí! Jenže s ním přišly i starosti. Dcera šla na mateřskou, a skoro ve stejnou dobu zeť přišel o práci. Úspory žádné. Požádali o pomoc, my s manželem jsme samozřejmě neodmítli. Svakrovští také přispěli. Všechno – od kočárku po postýlku – koupili jsme my. Dcera dostává pár korun, zeť hledá práci… už osmý měsíc.
Slíbil, že je to jen dočasné, že brzy najde vhodné místo a dluhy splatí. My jsme nepožadovali vrácení, jen aby se postavili na nohy. Ale čas běží a situace se nemění. My s manželem jsme už unavení. Copak je tak těžké vzít aspoň dočasnou práci – na sklad, do rozvozu, kamkoli? Jenže zeť tvrdí, že „to není pro něj“. A dcera mu přitakává.
Nedávno jsem to už nevydržela a řekla jí všechno, co si myslím. Povídám: on je muž, otec, má rodinu živit. A on leží na gauči a čeká, až se hvězdy srovnají a objeví se vysněná nabídka s platem sto tisíc. Mezitím my s manželem dřeme v práci, aby neměli hlad.
Dcera se urazila. Obvinila mě z krutosti, řekla, že jejich situaci nechápu. Že když vezme „cokoli“, nezbyde mu čas ani síla na lepší nabídky, a navíc – bude unavený, podrážděný. A k čemu by jí to bylo? S dítětem je prý tak těžké.
Poslouchala jsem ji a cítila, jak ve mně stoupá vztek. Odkdy si mladí myslí, že rodiče jsou povinni živit nejen je, ale i jejich děti? My s manželem jsme ji vychovali bez pomoci prarodičů, pracovali jsme, zvládali jsme to sami. A nečekali jsme, že někdo přijde a vyřeší naše problémy. Ale oni… Usadili se pohodlně.
Mluvila jsem se svakrovou. Také je nespokojená, říká, že syn si stále častěji stěžuje na únavu, ale ani vysavač nevezme do ruky, natož aby hledal práci. Dohodly jsme se: dost. Je čas dotáhnout kohoutky. Žádné nákupy jídla na týden, žádné plenky za naše peníze. Domluvily jsme se předem, kdo co koupí – nic víc než nezbytné.
Možná to zní tvrdě. Ano, jsou to naše děti. Ale je láska nekonečné pobízení? Je opravdová péče dovolit jim, aby upadali? Musí pochopit, že rodina je práce, ne dovolená na neurčito.
Pokud je teď nevzchopíme, za rok budou na tom ještě hůř. On bude dál čekat na ideální nabídku, ona bude tvrdit, že „dělají správně“. Jenže pak už nebudou žít na svém, ale na nás. A bez jediného záchvěvu studu.
A přitom jdou příkladem vnukovi. Lze takhle žít?