Nevím, jestli je to normální, nebo ne — bývalá žena mého muže mi ničí život.
V malém městečku nedaleko Brna, kde se drby šíří rychleji než vítr, se můj život, který začal láskou, proměnil v nekonečný strach a pochybnosti. Jmenuji se Adéla, je mi třicet, a vdala jsem se za Tomáše, muže, který už jednou ženatý byl. Máme spolu syna, Jakuba, a zdálo se, že všechno je tak, jak má být. Ale stín jeho bývalé ženy, která žije v našem městě, mi každý den bere kus štěstí. Nevím, jestli je to běžné, nebo už pomalu blázním.
Láska s minulostí
Tomáš mě získal svou laskavostí a jistotou. Je o deset let starší, a jeho životní zkušenost mi připadala jako opora. Když jsme se potkali, byl už tři roky rozvedený. Jeho první manželství s Lucií trvalo sedm let, děti spolu neměli. Říkal, že se rozešli kvůli její nevěře, a já mu věřila. Vzali jsme se před dvěma lety, a brzy na to se narodil Jakub — naše malé zlato. Myslela jsem, že minulost je pryč, ale mýlila jsem se.
Lucie žije v našem městě, a cítím její přítomnost všude. Pracuje v místní kavárně, nakupuje ve stejném obchodě jako já, a zdá se, že ví o našem životě všechno. Všímala jsem si jejích pohledů, plných pohrdání, když jsme se náhodou potkaly. Nejprve jsem si myslela, že je to náhoda, ale pak se začaly dít věci, které ve mně probudily pochybnosti o vlastním rozumu.
Stíny minulosti
Začalo to maličkostmi. Někdo napsal křídou na náš plot: „Vrať mi muže.“ Smazala jsem to, aniž bych to Tomášovi řekla, ale uvnitř mě všechno sevřelo. Pak mi začaly chodit anonymní zprávy: „Zabrala jsi cizí místo,“ „On se ke mně stejně vrátí.“ Blokovala jsem je, ale strach rostl. Jednou jsem před dveřmi našla starou fotku Tomáše a Lucie — usmívali se, objímali se. Zeptala jsem se Tomáše, jen pokrčil rameny: „Asi se jí stýská. Nedělej si s tím hlavu.“ Jak si ale nedělat hlavu, když její stín je všude?
To nejhorší se stalo před měsícem. Procházela jsem se s Jakubem v parku a Lucie ke mně přistoupila. Usmívala se, ale její slova byla jed: „Myslíš, že je tvůj? Pořád mi volá v noci.“ Ztuhla jsem. Odešla a já zůstala stát jako opařená. Doma jsem Tomáše vyslýchala. Přísahal, že s ní nemluví, že lže, aby nás rozdělila. Chci mu věřit, ale pochybnosti mě hlodalMoje srdce bije jako splašené, ale v očích vidím jen prázdňo a nevím, jestli mám věřit mu, jí, nebo už jen vlastnímu strachu.