Už přímo u vchodu do metra, vedle označení “M”, žena prodávala štěňata. Na kartonové ceduli byl uveden druh psa a jeho cena a text “hledáme dobré ruce”. Dříve, než existovalo Bazoš, takhle se obchodovalo.
Rychle jsem vbíhala do metra a koutkem oka zahlédla tři roztomilé, ušaté hlavičky, vykukující z košíku.
Po čtyřech hodinách jsem se vracela domů, vystupovala z metra a viděla tu samou ženu, ale už jen s jedním štěnětem. Zdálo se, že dvě už prodala.
I když jsem si neplánovala štěně koupit, přistoupila jsem blíž.
Vedle ženy stál kluk asi dvanáctiletý a v rukou měl zmačkané bankovky. Vedle něj stál muž v černých brýlích, v saku a s drahými hodinkami. Spěchal.
– Dám víc než on, – řekl muž majitelce štěněte, přikyvujíc směrem ke klukovi. – Dvakrát tolik. Pro dítě. Zapomněl jsem na dárek…
Pochopila jsem, že oba chtějí štěně, a pokud je to otázka peněz, štěně bezpochyby získá muž.
Chlapec se začal hrabat v kapsách a vytáhl vše, co měl, a bylo tam hodně drobných:
– Rozbil jsem si prasátko. To je všechno, co mám. Rodiče mi to dovolili, ale řekli, že mi s penězi nemohou pomoci, sami je nemají. Ještě jsem si půjčil od kamarádů. Tohle mám…
Žena prodávající se podívala na muže v brýlích a řekla:
– Promiňte, ale dám ho chlapci. Je pro mě důležité, aby šel do dobrých rukou. Vidím, že chlapec bude štěně moc milovat. Už dnes je pro něj ochoten dát všechno…
A podala štěně naprosto šťastnému chlapci. Ten ho chytil tak něžně, jako by se bál, že ho zraní, a štěně se chvělo, asi strachem nebo stresem. Štěstí je přece také stres.
– Ach, a peníze, peníze! – chlapec zpanikařil, snažil se dát ženě slíbené peníze, jednou rukou objímajíc nového přítele a druhou hledajíc v kapse.
– Nepotřebuju peníze, kup za ně vašemu psovi všechno potřebné, dobré krmivo, vodítko…
– Opravdu? Nevezmete je? – chlapec měl slzy v očích. Schoval štěně do své bundy, aby ho zahřál, a bylo zřejmé, že si jsou trochu podobní.
– Nevezmu. Chraňte se navzájem, – žena se usmála a zamávala jim na rozloučenou.
– To je tak krásné, že jste mu peníze nevzala, – řekla jsem, sledujíc tu scénu.
– Nevzala jsem je od nikoho, – odpověděla žena. – Speciálně píšu cenu, abych pochopila, zda je člověk ochoten do psa investovat, zda má na něj prostředky.
Odcházím z tohoto města navždy a nechci, aby štěňata mého milovaného psa zůstala na ulici kvůli nezodpovědným majitelům, kteří si pozdě uvědomí, že nejsou připraveni krmit další hladová ústa. Rozdala jsem štěňata těm, kdo… nezradí.
