Moje maminka zemřela, když mi bylo teprve osm let. Táta hodně pil, doma jsme často neměli co jíst. Ve škole jsem žebral o svačinu, učení mi moc nešlo, oblečení jsem míval ošuntělé, a postupem času si mě začali všímat učitelé.
Sociální pracovnice několikrát navštívily náš byt v Praze a brzy tátovi dali přísné podmínky pokud by je nesplnil, mohli by mu mě odebrat. Naštěstí se táta vzpamatoval, přestal pít a další kontroly už probíhaly bez problémů.
Po nějaké době mi táta řekl, že by rád, abych poznal ženu, která se mu líbí. Šli jsme navštívit tetu Marii. Ze začátku jsem se s ní moc vídat nechtěl, vzpomínky na maminku byly ještě moc čerstvé a tátovo rozhodnutí mi nepřišlo správné.
Ale jakmile jsme se dali do řeči, hned jsem cítil, jak je její srdce laskavé. S jejím synem, který byl o rok starší než já, jsme se rychle spřátelili a začali společně chodit na atletiku. Táta byl šťastný, že jsem si jeho novou partnerku oblíbil. Po měsíci jsme se nastěhovali k tetě Marii do jejího bytu, náš starý byt jsme pronajali, takže z toho byly nějaké koruny navíc.
Táta už si nestihl Marii vzít, srazilo ho auto řízené opilým člověkem. Oficiálně jsem pro Marii nebyl nikdo, takže sirotčí péče mě odvedla do dětského domova v Brně. Když jsem odjížděl, teta Marie mi slíbila, že se pro mě vrátí, jakmile to jen půjde.
A svůj slib dodržela po dvou měsících už jsem byl zpátky u ní doma. Ty dva měsíce stačily, abych poznal tvrdý život v dětském domově. Byl jsem tetě Marii nesmírně vděčný, že mě nikdy nenechala napospas osudu, že mi byla opravdovou druhou maminkou. Je úžasná žena a její syn je pro mě skutečný bratr.
Teď jsme už oba dospělí, máme svoje rodiny, ale maminka Marie je pořád tou nejbližší osobou mně i mému bratrovi. Dvakrát už je tchyní, ale nikdy se s novými dětmi nehádala, nikdy od nich neslyšela slovo tchyně. Můj manžel i manželka mého bratra jí s láskou říkají Maminka Marie za její dobrosrdečnost a pochopení. A pokaždé, když slyší, jak jí tak někdo říká, vidím v očích Marie opravdovou radost.