Prodejce ovoce otevřel krabici. Z ní vykoukla malá hlavička. Obrovské vystrašené oči jako by hrozily, že se každou chvíli rozpláčou.
— Nic nejí, asi ji oddělili od matky a vyhodili. Navíc se její srst slepila, protože žila v krabici od švestek.
Kupující žena beze slova odešla. Muž smutně zakroutil hlavou: „I v ženách už není soucit.“ Ale po chvíli se žena vrátila.
„Nemohu přestat myslet na vaše kotě,“ řekla a podala mu hadr:
— Zabalte mi ho.
— Vezmete si ho? — zaradoval se muž. Opatrně zabalil kotě a podal ho ženě jako malé dítě.
— To je opravdu milosrdné, Bohu se to zalíbí, — opakoval.
Žena se shovívavě usmála:
— Uvidíme, jak na to zareaguje můj muž. Možná skončíme na ulici spolu s ním.
A jakoby to předpověděla. Kotě nebylo přijato do domácnosti. I když bylo umyto, učesáno a nakrmeno, stále působilo žalostným dojmem.
— Co to je za tvora? — řekl manžel znechuceně a odsunul kotě, které se mu snažilo vyšplhat na nohu. Podezřelé škrábání drápků vyrušilo manžele od sledování seriálu. Nové, drahé tapety byly v ohrožení.
— Máme snad problém s myšmi? Proč bychom měli mít v jednopokojovém bytě kotě? — vyčítal muž ženě.
Muž vzal kotě za kůži na zádech a s nechápavým odporem hleděl na bezmocné stvoření:
— Ať je do zítřka pryč.
Valentýna si také nebyla jistá svým rozhodnutím. Ale kotě na ni koukalo prosebnýma očima, malými tlapkami jemně škrábalo její nohu a z křehkého tělíčka se ozývalo důrazné předení, což v jejím srdci probudilo teplou vlnu soucitu. Sklonila se a pohladila ho.
Kotě povzbuzené laskavostí vylezlo na její ruce a nosíkem se přitisklo k jejím hřejivým dlaním. „Kdo koná dobro, tomu se dostane dobro,“ vzpomněla si Valentýna na slova své matky a uklidnila se.
Zazvonil telefon:
— Babičko, přijď na čaj!
Valentýna tiše vyklouzla za dveře, aniž by rušila manžela při sledování seriálu.
Syn bydlel nedaleko, na druhé straně ulice. Káťa už stála před domem a radostně mávala rukou. Najednou ze silnice sjelo velké černé auto. Dětské tělo vyletělo do vzduchu. Valentýna ztuhla hrůzou. Nemohla ani křičet, ani se pohnout z místa.
Jakoby zpomaleně viděla každý detail: nějaká žena zvedla dívku. Malé ručky pevně objaly její krk. Žije! Z auta se sotva vymotal opilý muž. Proti němu běžel syn. V uniformě. Třesoucíma se rukama se snažil vytáhnout zbraň z pouzdra, ale zakopl o hlasitý výkřik:
— Ne!!!
Matka stála na druhé straně silnice, ale jemu se zdálo, že ho odhání vystrčenýma rukama.
Přiběhli lidé, postavili se mezi něj a opilce a odvedli ho pryč. Valentýna necítila nohy. Ale šla… nebo ji nesli? Ke Kátě! Lékař už ji vyšetřoval:
— Všechno v pořádku. Žádné zlomeniny. Jen pár modřin.
— Proč ale mlčí?! — její snachu třásla velká obava.
— Je vyděšená. Musíme ji rozptýlit, — navrhl doktor.
— Hned, hned.
Valentýna se rozběhla domů. Popadla kotě, vyprávěla manželovi o nehodě. Naštěstí sanitka ještě neodjela. V dětských očích se zračil strach. Valentýna jemně rozevřela její ruce a vložila do nich kotě. Káťa se podívala na kotě. Prstíky ho pohladily po jemné srsti. Kotě radostně zapředlo „Mňau mňau“. „Mourek,“ tiše řekla dívka. Doktor si s úlevou oddychl. Valentýna se rozplakala — teď už to šlo.
Katka se od kotěte neodloupila. Noc strávily v nemocnici. Ráno je propustili domů s diagnózou: „Dívka se narodila pod šťastnou hvězdou.“
„Kdo koná dobro, tomu se dostane dobro,“ pronesla Valentýna.
