Promítač ovoce otevřel krabici. Zevnitř vykoukl malý čumáček. Obrovské vyděšené oči vypadaly, jako by se měly každou chvíli rozkutálet dolů jako velké kapky vody.
— Nic nejí, asi ho vytrhli od kočky a vyhodili. Její srst je slepená, protože žila v krabici od švestek.
Zákaznice, aniž by něco řekla, odešla. Muž smutně zakroutil hlavou: „I ženy už ztratily soucit.“ Ale po chvíli se vrátila.
„Nemohu dostat z hlavy vaše kotě,“ řekla a podala hadřík:
— Zabalte ten „zboží“.
— Vezmete ho? — zaradoval se muž. Opatrně zabalil kotě a jako dítě ho podal ženě.
— To je poctivé, poctivé. Vám se to vrátí, — opakoval.
Žena se shovívavě usmála:
— No jo, našel jste si dobrodějku. Ještě nevím, jak se na ten „dárek“ podívá manžel. Abychom neskončili spolu na ulici.
A jak by voda kouzlem věděla. Kotě se v domácnosti neujalo. I když bylo umyté, vyčesané, nakrmené, stále vypadalo žalostně a nevábně.
— Co je to za tvorečka? — odporně odtlačil muž kotě, když se mu pokusilo šplhat na nohu. Podezřelé škrábání drápků manžele vyrušilo z televize. Nové, drahé tapety byly ohroženy.
— Co tě to napadlo? Myši tu nemáme, k čemu je nám v našem bytě? — zlobil se muž na ženu.
Vzal kotě za kůži za krkem a nedůvěřivě-odporně zíral na bezmocně visící stvoření:
— Aby zítra už tu nebylo.
Alena si už také nebyla jistá svým nálezem. Ale zespodu na ni hleděly oči jako slzy, malinké tlapky prosebně hnětly její nohu a tak čisté předení vydávalo chatrné tělíčko, že jí po srdci stekla teplá vlna soucitu. Naklonila se, pohladila.
Povzbuzený laskavostí se kotě vyšplhalo na ruce, strčilo čumáček do teplé dlaně paničky. „Milost k tomu, kdo sám milost dává,“ vzpomněla si Alena na slova své matky a uklidnila se.
Zazvonil telefon:
— Babičko, přijď k nám na čaj!
Alena tiše, aniž by manžela rušila od televize, proklouzla ven dveřmi.
Syn bydlel nedaleko, přes silnici. Kačenka už čekala u svého domu a radostně mávala. Najednou se na kraji silnice objevilo velké černé auto. Dětské tělíčko bylo vymrštěno do vzduchu. Alena ztuhla. Nemohla ani vykřiknout, ani se pohnout.
Jen oči, jako v zpomaleném filmu, nasávaly každý snímek: nějaká žena zvedla děvčátko. Malé ručičky křečovitě objaly její krk. Živá! Muž se těžce vymotal z auta. Opilý. Naproti němu běžel syn. V uniformě. Třesoucími se rukama se pokusil vytáhnout z pouzdra zbraň, ale najednou klopýtl o křik:
— Ne!!!
Matka stála přes ulici, ale jemu se zdálo, že ho odhání rukama nataženýma před sebe.
Sbíhali se lidé, stavěli se mu do cesty, odvedli opilého řidiče. Alena necítila nohy. Ale šla… nebo ji nesli? Ke Kačence! Lékař už ji vyšetřoval, prohmatával každou kostičku:
— Všechno v pořádku. Žádné zlomeniny. Žádné vážné pohmožděniny.
— Ale proč mlčí?! — třásla se snacha velkými třesy.
— Bála se. Je třeba ji nějak rozptýlit, — navrhl doktor.
— Hned, hned.
Alena se rozběhla domů. Vběhla, popadla kotě, na cestě vyprávěla manželovi, co se stalo. Stihla to. „Rychlá“ ještě neodjela. Dětské oči plné strachu. Opatrně rozpojila její ruce, vložila kotě. Kačenka pohlédla dolů. Prstíky se rozběhly, pohladily měkkou srst. Na to se ozvalo jemné „Mňau mňau“. „Mourinka,“ tiše pronesla dívka. Lékař si oddechl. Alena si dovolila pustit slzy — teď už mohla.
Katka kotě nechtěla pustit z rukou. Noc strávily v nemocnici. Ráno je pustili domů s diagnózou: „Dívka se prostě narodila pod šťastnou hvězdou.“
„Milost k tomu, kdo sám milost dává,“ zašeptala Alena…