Zeď v její prospěch
Libuše, proč se do toho zase pleteš? Viktor se na mě ani nepodíval. Stál u okna s vínem v ruce, široká ramena, sebevědomý, jako vždy, a mluvil tiše, skoro mazlivě což bylo vůbec nejhorší. Ondřej se ptal mě, rozumíš? Mě. Nezatěžuj ho svými nápady.
Ondřej Šimek, náš dnešní host a Viktorův nový obchodní parťák ze světa logistiky, zíral do talíře. Bylo mu trapně, to jsem poznala z toho, jak se nepatrně zavrtěl a vzal do ruky vidličku, ačkoli jíst očividně nechtěl.
Jen jsem řekla, že v centru města prázdní obrovské plochy… pronesla jsem klidně.
Libuše. Viktor se konečně otočil a v očích měl ten výraz, který jsem se naučila rozpoznat za sedmadvacet společných let. Nezlobil se. Bylo to horší. Snižující shovívavost. Hosty jsi pohostila, stůl je famózní, všechno výborné. Vem to raději jako znamení a dones zákusek, prosím?
U stolu seděli ještě čtyři další lidé. Andrea, Ondřejova manželka, se na mě rychle podívala ve výrazu problesklo něco jako soucit. Nebo se mi to jen zdálo. Zvedla jsem se, pobrala pár talířů a zmizela v kuchyni.
Tam jsem minutu stála u dřezu a koukala do tmy za oknem. Venku pršelo, tenký podzimní déšť rozmachloval světla sousedních domů do žlutých fleků. Bylo mi dvaapadesát. Za zády hučela konverzace, Viktor se smál, cinkalo sklo. Vyndala jsem z lednice dort, co jsem pekla od rána, a odnesla ho zpátky.
Tak jsem žila.
Náš dům stál v dobré čtvrti jednoho pořádného českého města, ve kterém jsme strávili společných mnoho let. Viktor ho postavil, když se mu začalo dařit v podnikání, zhruba před patnácti lety. Velký dvoupatrový dům s garáží a zahradou, kterou jsem zvládla zařídit sama Viktor nikdy neměl čas a najatý zahradník zasadil všechno špatně. Dům byl krásný. Hosté vždycky říkali: “Paní Libuše, vy máte takový vkus!” Usmívala jsem se a děkovala, protože to opravdu byl můj vkus; každá záclona, každá polička, každý rybíz u plotu.
Akorát že dům byl napsaný na Viktora.
Nikdy jsem nepracovala tak, jako on. Po škole, kde jsme se poznali, jsem pár let učila technické kreslení na průmyslovce. Pak se narodil Lukáš, pak se rozjelo Viktorovo podnikání, stěhovali jsme se, přicházely návštěvy, bylo potřeba reprezentovat, jezdit na akce, být po ruce. S prací jsem samozřejmě skončila. Viktor tvrdil: “Libuško, na co bys makala za pár drobných? Já vás zabezpečím.” A zabezpečoval. Pořádně, bez škudlení, ale vždycky tak, že kdykoli jsem potřebovala peníze na něco svého, buď jsem musela žebrat, nebo šetřit z domácnosti.
Šperky jsem začala dělat náhodou tak deset let zpět. Zůstala jsem jedno deštivé léto na chatě, v kumbálu našla krabici s korálky, které jsem kdysi koupila a zapomněla. Do večera bylo hotové náhrdelník. Vypadal překvapivě dobře. Udělala jsem další, další. Kamarádky chtěly dárky, pak začaly nabízet koruny. Koupila jsem si vhodné nástroje, začala pracovat s polodrahokamy, stříbrem. Najednou jsem měla něco, co bylo jen mé. Prostor, kde jsem si mohla dělat, co chci.
Viktor na to měl stejný pohled jako na moje rajčata ve fóliáku. Prostě má ženská své hobby a aspoň se nenudí.
Tvé korálky, občas prohodil, když jsem mu ukazovala další výrobek. To přece není opravdová práce, Libuško. Kam bys to prodávala? Ke stánku na trh?
Neodpovídala jsem. Co taky říct.
Lukáš dospěl, odstěhoval se do Prahy, tam si našel ženu a zůstal. Vídat jsme se jezdili jen na svátky. Volal v neděli ptal se na zdraví, já na jeho práci. Všechno v pořádku. Měli jsme se rádi. Jen jsme si žili každý po svém.
Teda on svůj život měl.
Já měla velkou hezkou domácnost, manžela, hosty dvakrát do týdne, charitativní obědy, na které Viktor chodil kvůli konexím, a já byla vždycky opodál v perfektních šatech, s úsměvem vhodným do katalogu. Byla jsem jeho živoucí vizitkou: solídní podnikatel, perfektní rodina, elegantní manželka, umí hostit lidi. Taky práce to chápu. Akorát za ni neplatí ani nepoděkují.
Dopis přišel v únoru. Obyčejná obálka, notář na Dlážděné, jméno mi nic neříkalo. Rozbalila jsem si to u kuchyňského stolu, Viktor ještě spal.
Sestřenice mojí mámy, Nina Fiedlerová, kterou jsem viděla maximálně třikrát v životě naposledy asi před dvaceti lety na nějakém pohřbu zemřela v prosinci. Neměla děti. A mně odkázala budovu. Ne byt, ne pozemek, ale tovární halu v centru města, dvoupatrovou budovu z padesátých let, tři sta čtyřicet metrů čtverečních. Roky prázdnou.
Přečetla jsem si to třikrát.
Pak zavolala notáři.
Ano, paní Libuše, vše je v pořádku, zněl hlas. Paní Nina výslovně uvedla vás jako jedinou dědičku. A mimochodem, i pozemek pod tím objektem je součástí dědictví. Přepsala ho na sebe už v devadesátých letech, vše je správně.
Pozemek v centru města…? ujišťovala jsem se.
Přesně tak. Ne moc velký, ale lokalita je výborná.
Poděkovala jsem a dlouho seděla, s obálkou v ruce.
Viktorovi jsem neřekla nic. Sama nevím proč. Nebo vím protože jsem viděla, jak by to vypadalo. Vešel by dovnitř, podíval se a prohlásil, že to je ideál ke zbourání, nebo na prodej; že má známého ve stavební firmě… a já bych tam zase stála s úsměvem, než by všechno rozhodl on.
Poprvé jsem tam jela sama, s tím, že jedu za kamarádkou.
Stála v zapadlém koutě za starým divadlem, část města, kde se předválečné vily střídaly s paneláky a novými skleněnými kancelářemi. Ulička tichá, dlažba hrbolatá, na stromech už napučené pupeny.
Budova byla hrozná. Omítka opadaná, okna v přízemí zatlučená, rezavá brána. Ale stěny držely. Dala jsem dvě kolečka kolem, osahala pár cihel, podívala se na střechu. Držela. Vklouzla jsem dovnitř nezamčenými služebními dveřmi.
Vysoké stropy. Velká okna s torzy skel. Dřevěné nosníky, některé shnilé, ale celkově v kondici. Staré dlaždice pod nánosem špíny. Pach stavební vlhkosti a dřeva.
Stála jsem uprostřed a koukala směrem, kde v díře ve stropě vykukovalo nebe.
A najednou, vůbec poprvé za strašně dlouho, jsem nepocítila strach, ani smutek. Spíš to bylo jako když vstoupíte poprvé do místa a zjistíte… že je vaše.
Notář byl příjemný čtyřicátník. Všechno jsme zvládli za dva týdny. Dokumenty jsem vzala sama a schovala do šanonu ve šperkařském pokojíčku, do kterého Viktor nikdy nechodil.
Moje kamarádka Naděžda, spolužačka ze základky a později makléřka, se mnou probrala celou věc telefonicky.
Ty si děláš legraci, Libi, vydechla po dlouhé pauze.
Nedělám. Nechci to hned prodávat.
A co teda?
Chvíli jsem mlčela. Pak to řekla:
Naďo, pamatuješ, jak jsme jako mladé chodily na výstavy? Do toho starého Domu umělců na Milady Horákové?
Jasně.
Něco takového chci. Prostor pro lidi. Kde by mohli vystavovat, tvořit, učit se. Zkrátka art prostor, jak se teď říká.
Naďa ztichla nejdéle.
Libuše, to jsou hrozný peníze. Rekonstrukce, rozvody, tohle všechno něco stojí.
Vím.
Peníze máš?
Zatím ne. Ale budou.
Dál se nevyptávala. Naděžda to uměla. Poslouchat a mlčet. Za to jsem ji měla ráda.
Peněz jsem začala shánět, jak jsem byla zvyklá. Šperky. Za ty léta jsem měla spoustu kousků, co jsem nikdy neprodala. Samé moje majstrštyky stříbrné přívěsky s vltavíny, ručně dělané náramky, pár sad, které mě stály týdny práce.
Naďa chtěla pomoct. Měla známou, co měla v centru malý obchod se šperky a dárky. Domluvily jsme se: Naďa jí vozila moje výrobky, tvrdila, že šperkařka nechce být vidět, obchod si bral drobnou provizi. První várka byla pryč za tři týdny.
Libi, neuvěříš, volala nadšeně Naděžda, všichni se ptají na další várku. Pamatuješ to náhrdelník s labradoritem, kterou jsi dělala před dvěma roky a nechtěla ho dát? Byl pryč za dvě hodiny.
A za kolik šel?
Naděžda řekla částku.
Vyšla jsem na balkón, protože mi v pokoji najednou bylo těsno.
Za tři měsíce se mi podařilo vydělat na špercích peníze, které jsem do té doby považovala za science fiction. Vklad jsem ukládala na kartu, kterou jsem si sobě sama zřídila v bance na Palmovce. Viktor o kartě nevěděl.
Mezitím jsem hledala stavaře. Ne přes Viktorovy známé, ale přes internet a kafíčka domlouvala jsem si je v době, kdy byl Viktor v kanceláři. Nakonec jsem se dohodla se čtyřmi chlapy, parta vedená Milanem, tichým padesátiletým borcem, který na dům koukal stejně jako já bez odporu.
Zdi jsou v pohodě, konstatoval, když klepal cihly. Střechu bude potřeba předělat. Podlaha z půlky vyměnit. Okna nová komplet. Elektřina od základů. Za čtyři měsíce to zvládnem, když půjdeme v tahu.
Jdeme v tahu.
Podíval se klidně.
Dobře.
Doma běžel život dál. Vařila jsem, odbyla dvě návštěvy týdně, chodila na Viktorovy schůzky, poslouchala řeči o logistice a investicích. Někdy jsem kývala hlavou a v duchu přemýšlela o dřevě na druhou galerii, o světlech do sálu a o tom, jakou barvu mají mít dveře.
Viktor nic netušil. Dívala jsem se vždycky z povzdálí a on byl rád, že mám svůj rámeček.
Jednou to bylo skoro v háji. Našel mi v kabelce paragon ze stavebnin, šla jsem tam pro vzorky barev.
Co to je? ptal se u večeře.
K něčemu do sklepa, řekla jsem v klidu.
Nějakej základ.
Chci vyčistit zdi v podzemí, je tam vlhko.
Pokrčil rameny a vrátil se ke svému mobilu. Zabrala mu to třicet vteřin.
Milan byl šikovnej. Nic neuspěchal, kde nemusel, a makal, kde bylo třeba. Mluvili jsme spolu věcně. Někdy jsem jen stála mezi vrtáním a řezáním, a bylo mi dobře. Jako kdyby vzduch konečně měl jinou chuť.
Naďa se přijela podívat v červnu, když už byla okna natažená a stěny srovnané.
Proboha, Libi, rozhlížela se, to bude nádhera.
Bude, přikývla jsem.
Hele, už máš představu, co tu budeš dělat? Jaký akce? Přeci musí být koncept, jak se teď říká.
Jasně. Výstavy místní umělci, těch tu je, a nemají kde ukázat svou práci. Kurzy, pronájem ateliérů těm, kteří potřebují prostor, malé kafé dole. Knihovna v rohu.
Ty už máš poměrně kompletní plán, usmála se Naděžda.
Myslela jsem na to už tři roky. Ale netušila jsem, že to jednou půjde.
V září jsem potkala Katku. Prodávala na jarmarku svoje ručně dělané panenky, stála u malého stolu a četla, zatímco ostatní stáli na dlouhé fronty u punče. Panenky byly překrásné. Chvíli jsem jednu obdivovala.
Děláte to sama? zeptala jsem se.
Sama.
Jak dlouho už?
Sedm let. Podívala se na mě. Líbí se vám?
Moc. Já jsem Libuše. Otevírám art prostor. Hledám lidi, kteří tam chtějí tvořit nebo vystavovat.
Katka odložila knížku.
Tak se začala tvořit parta. Katka znala dva výtvarníky, jeden přivedl sochaře, sochař znal paní s kurzy keramiky a ta dlouho sháněla normální prostory. V říjnu už jsem měla dvanáct jmen, kteří čekali na otevření.
Začaly docházet peníze. Šperků na prodej zbývalo už jen pár, zbytek byly jen ty, co jsem plánovala nechat pro sebe. Milanovi zbývala ještě odměna za poslední fázi, čekalo se na světla, na nápis na vchod.
Prodala jsem i ten poslední set, co jsem si chtěla nechat stříbrný a s vltavínem, dělala jsem ho dva roky. Naďa volala druhý den.
Libuše, zmizel za hodinu. Ta paní říkala, že nikdy nic takového neviděla. Ptala se, jestli nemáš ještě další.
Už ne, řekla jsem.
Mrzí tě to?
Ne, řekla jsem pravdu.
Prostor jsme otevřeli začátkem listopadu. Žádná velká show, prostě jsem napsala do místní facebookové skupiny, že se otevírá nové art centrum, zveme všechny tvůrce i zájemce. První večer přišlo šedesát lidí.
Viktor byl ten den na služebce. Řekla jsem mu, že budu přes noc u Nadě. On odpověděl, že si polívku ohřeje sám.
Stála jsem v sále, sledovala lidi, jak se dívají na obrazy, jak se baví, jak v ruce obracejí Katčiny panenky, a klepaly se mi ruce. Ne strachy. Jen proto, že když něco hrozně dlouho chcete a ono se to stane, je to až neuvěřitelné.
Přišel i Milan. Postavil se ke zdi, rozhlédl se.
Dobře jste to spolu udělali, uznal.
Díky vám, usmála jsem se.
Spíš díky vám vy, odvětil prostě.
Pak už to šlo rychleji, než jsem čekala. Ateliéry byly pronajaté, keramické kurzy běžely, kavárnu v přízemí si vzala pod křídla mladá podnikavá žena jménem Soňa a hned se stal podnikem, kde nebyli jen “umělci”. Místní noviny otiskly malou reportáž. Pak další.
Potkala jsem v uličce souseda, starého pána, co bydlel naproti.
To jste udělala vy? kývl na budovu.
Já.
Bydlím tu padesát let a nikdy tu nebylo kam zajít. Děláte dobrou věc.
Poděkovala jsem a usmívala se na cestě až do auta.
Viktor se dozvěděl vše až v lednu. Nedozvěděl se to ode mě. Jeden z jeho známých viděl fotku v městských novinách, zmínil to u večeře.
Libuše, podíval se na mě ten večer, když hosté odešli, nemáš mi něco říct?
Umývala jsem nádobí. Neuspěchaně, v klidu.
Mám, připustila jsem. Sedni si, uvařím čaj.
Vyprávěla jsem mu vše o dědictví, domě, rekonstrukci, o špercích. Poslouchal mlčky. Z výrazu jsem nevyčetla nic tohle byla jeho podnikatelská pokerová tvář.
Když jsem skončila, mlčel, pak řekl:
Tajila jsi to přede mnou.
Ano.
Proč?
Podívala jsem se mu do očí. Skutečně chtěl znát odpověď. Nebo si to aspoň myslel.
Protože kdybych ti to řekla dřív, Vítku, bylo by to tvoje rozhodnutí. A stal by se z toho tvůj projekt, ne můj.
To je nefér.
Nefér, souhlasila jsem. Tak jako za sedmadvacet let ses mě ani jednou nezeptal, co skutečně chci. Vážně zeptal.
Vstal, vzal si hrnek, chvilku stál u okna.
Chceš, abych řekl, že jsem na tebe hrdý?
Ne, řekla jsem. Klidně nemusíš říkat nic.
Neřekl nic.
Žili jsme dál ještě pár měsíců ve stejném domě, ale něco se změnilo. Bez dramatu, potichu, jak když u ledu začíná tát. Prostě tvar ustupuje tvaru.
A pak byl bál.
Městský dobročinný ples se konal každý rok v únoru. Velká akce, kam chodila podnikatelská smetánka i městská rada. Viktor tam samozřejmě chodíval. A letos přišlo pozvání i na moje jméno. Samostatné, ne jen s doprovodem. Volala mi paní z organizačního výboru a informovala mě, že poprvé budou vyhlašovat cenu podnikatelů za Nový městský prostor a moje Belouzka pojmenovala jsem ji po tetě se dostala mezi oceněné.
Můžete přijít osobně? ptala se.
Můžu, odpověděla jsem.
Viktor se o ceně dozvěděl ještě ten den, neskrývala jsem to. Podíval se na mě, jako by najednou stál před cizím člověkem, trochu rozpačitý z toho nového pohledu.
Gratuluju, prohodil stručně.
Díky.
Šaty jsem si koupila sama. Tmavě modré, slušivý střih, nic přepjatého. A navlékla jsem šperky vlastní výroby prsten s labradoritem, který jsem si udělala po tom prodaném, a náušnice s granáty.
V sále nás posadili odděleně. Viktor, oblíbenec pořadatelů, seděl u scény. Já jako laureátka jinde, mezi jinými oceněnými. Našla jsem si jeho pohledem, když jsem si sedala. Podíval se a pokývl. Pokývla jsem také.
Byl to krásný, starý měšťanský dům s bohatou štukovou výzdobou a křišťálovými lustry. Hodně hostů, elegantní oblečení, květinové vůně, swing. Seděla jsem rovně a myslela na to, že ještě před rokem bych stála u dřezu s cizím porcelánem, poslouchala cizí smích skrz zeď.
Když ohlásili naši kategorii, zvedla jsem se a šla na pódium. Nohy se mi trochu třásly, ale šla jsem klidně.
Na pódiu stála předsedkyně výboru, starší paní s milým hlasem, pár slov o důležitosti kulturních center, pak mé jméno, protáhla ruku s malou křišťálovou soškou a obálkou.
Řeknete pár slov? pobídla.
Vzal mikrofon. V sále bylo ticho. Zahlédla jsem Naďu, jak se usmívá přes celý stůl. Pak Viktora jeho obličej byl poprvé opravdu pro mě nečitelný. Ani pýcha, ani zloba. Něco mezi tím.
Chci poděkovat všem, kdo věřili v prostor, dřív než vznikl. Umělcům, výtvarníkům, všem, kdo přišli a zůstali. A tetě Nině, která už tu není. Zanechala mi mnohem víc než jen budovu.
Mluvila jsem pár minut. Tleskali. Sešla jsem z pódia, sošku v ruce, vrátila se zpět mezi lidi.
Naďa ke mně ihned doběhla a objala mě pevným stiskem.
Libi, viděla jsi ten jeho výraz? špitala.
Viděla.
A…?
Nic. Nic zvláštního.
Viktor přišel až večer, když začaly tance a hosté se rozprchli.
Hezké vystoupení, řekl.
Díky.
Vypadáš skvěle.
Vítku zvedla jsem ruku, nech toho, prosím.
Mlčel.
Musíme si promluvit. Opravdově.
Vím, souhlasila jsem. Doma.
Bylo to dlouhé. Ne bouřlivé. Oba jsme už na bouřky neměli chuť. Spíš únava, když spolu lidi žijí dlouho vedle sebe a jsou v tom cizí.
Řekla jsem mu o rozvodu.
Dlouho neříkal nic. Pak:
Máš někoho?
Ne. Jen chci žít svůj život.
Ale ten žiješ už teď.
Ano, a chci pokračovat. Sama.
Vstal, chodil po pokoji.
Dům… Budem dělit?
Dům je napsaný na tebe, řekla jsem klidně. Ale pozemek pod ním, ten patří mně.
Zastavil se.
Cože?
Vysvětlila jsem mu to. Pozemek pod domem byl kdysi, přes matčinu tetu, zapsán na mě. Dlouhá historie, kterou jsem zjistila až při dědictví. Notář na to upozornil a právník vše prověřil. Je to čisté, pozemek je můj.
Viktor na mě hleděl pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla.
Věděla jsi to dlouho? zeptal se tiše.
Od dědictví.
A mlčela.
Stejně jako ty tolikrát.
Posadil se.
Mluvili jsme dlouho. Bez křiku, bez slz. Dva unavení, už ne mladí lidé, co strávili mnoho let bok po boku, a teď se viděli trochu poprvé.
Právníci dělali tři měsíce. Rozvod byl tichý, bez přestřelek. Dům jsem nechala Viktorovi, na jasných podmínkách které můj právník formuloval opravdu ostře. Kompenzace šla do “Belouzky”, půjčili jsme na větší kavárnu a otevřeli další výstavní prostor v patře.
Pronajala jsem si byt. Malý, ve stejné čtvrti jako “Belouzka”. Čtvrté patro, výhled na staré střechy a jednu pokroucenou lípu, která každé jaro kvete tak silně, že lípový odér jde cítit i přes zavřená okna.
První noc jsem vstala ve tři, ležela v tichu a poslouchala. Žádné hlasy, žádné kroky, žádné cizí dýchání. Jen pár aut dole a déšť.
Bylo mi tři a padesát. Byla jsem sama a nebála se. To bylo na tom zvláštní.
Uběhl rok.
“Belouzka” fičela naplno. Ve třech ateliérech byli stálí tvůrci, keramika běžela třikrát týdně a obsazeno na měsíc dopředu. Soňa dotáhla kavárnu do útulného místa se dřevěnými stolky a fotkami staré Prahy na stěnách. V pátek večer hrával malý jazzový kvartet.
Katka prodala všechny panenky, začala dělat na zakázku, a staly se z nás opravdové kamarádky.
Naďa mi říkala:
Libuše, omládla jsi o deset, patnáct let.
To jsou ty dospané noci, smála jsem se.
Šperkařila jsem dál. Ne pro peníze. Jen pro radost. Večer, v bytě, rozsvítila jsem lampu nad stolem, rozložila polodrahokamy a stříbro a v tichu, v klidu, pracovala. Ten čas byl jen můj. Ničí jiný.
Viktora jsem náhodou potkala začátkem prosince. Vycházela jsem z café u “Belouzky”, on šel opačným směrem.
Za rok jakoby zestárnul. Nebo jsem si toho dřív nevšimla. Možná jsem už neměla oči těch posledních sedmadvaceti let.
Libuše, řekl.
Vítku. Ahoj.
Zastavili jsme se. Ticho nebylo trapné, prostě bylo. Jako u dvou lidí, kteří se znají velice dlouho a už jim stačí pár slov.
Jak se máš? usmál se.
Dobře. Ty?
Taky. Odmlčel se. Slyšel jsem, že jste otevřeli další sál.
V listopadu.
Jsi šikovná, uznal. Bez sarkasmu, upřímně.
Děkuju.
Další pauza. Zašoupal nohama.
Hele, mám jednu pracovní. Chci teď v centru menší prostor na showroom. Nevíš, kdo tu dělá pořádnou rekonstrukci? Někdo, komu se dá věřit?
Podívala jsem se na něj. Ve mně se zvedlo něco dávného, automatika dvaceti sedmi let odpovídání, pomáhání, řešení. Bylo těžké to přerušit.
Usmála jsem se.
Ne, Vítku, řekla jsem klidně. Nevím.
Trochu se podivil. Neuraženě, jen překvapeně.
Dobře, kývl. Pochopil jsem.
Hodně štěstí, popřála jsem.
Tobě taky.
Každý jsme odešli na opačnou stranu. Došla jsem na roh, narovnala kabát. Bylo lehce pod nulou, sucho, příjemně. Z vedlejší ulice voněly smrčky z vánočního tržiště.
Pomyslela jsem si, že večer dorazím do “Belouzky”. Katka pověsí novou sérii obrazů, přijde parta. Soňa něco upeče, jako vždycky. Bude jazz, budou hlasy, okny život ve světle.
Pokračovala jsem dál.