Zeď na její straně

Dobré zprávy

Zeď v její prospěch

Magdo, proč se do toho rozhovoru vůbec pleteš? Viktor ke mně ani neotočil hlavu. Stál u okna s pohárem v ruce, ramena široká, postoj klidný a pevný, mluvil tiše, skoro laskavě což bylo ze všeho nejhorší. Petr se ptal mě, rozumíš? Mě. Nezatěžuj ho svými nápady.

Petr Havel, náš host a Viktorův parťák z nějakého jeho nového logistického projektu, zíral do talíře. Bylo mu trapně. Poznala jsem to podle toho, jak se pohnul na židli a nahmatal vidličku, ačkoliv bylo jasné, že jíst nehodlá.

Já jsem jen poznamenala, že v centru města jsou prázdné obrovské prostory, řekla jsem klidným tónem.

Magdo… Viktor se ke mně konečně otočil a v očích měl ten výraz, který za těch sedmadvacet let už bezpečně poznám. Nebyla to zloba. Horší. Pohrdavá shovívavost. Pohostila jsi nás, večeře je skvělá, všechno výborné. Tak co kdybys donesla dezert, ano?

U stolu seděli ještě čtyři. Petra Pavla, manželka Petra Havla, po mně rychle střelila očima, možná v nich bylo něco jako účast. Nebo jsem si to jen domyslela. Vstala jsem, posbírala pár talířků a šla do kuchyně.

Chvilku jsem jen stála u dřezu a dívala se do temného okna. Venku pršelo, podzimní déšť rozmazával světla okolních domů do žlutých fleků. Bylo mi dvaapadesát. Za zády hučel hovor, Viktor se smál, cinkalo sklo. Vytáhla jsem z lednice dort, co jsem pekla od rána, a šla ho podat zpátky do režie.

Tak jsem žila.

Náš dům stál v dobré čtvrti velkého města, kde jsme prožili celý společný život. Viktor ho postavil, když se mu začalo dařit v podnikání, asi před patnácti lety. Byl rozlehlý, dvoupatrový, s garáží a zahradou, kterou jsem rozsadila sama, protože Viktor neměl čas a najatý zahradník sázel všechno opačně, než jsem chtěla. Dům byl krásný. Každý host říkal: Paní Magdo, to máte ale cit pro krásu. Usmála jsem se vždy poděkovaně. To bylo doopravdy moje. Každý záhyb záclony, každá kozačka v polici, každý keř rybízu za plotem.

Ale dům byl napsaný na Viktora.

Já jsem nikdy, v tom skutečném významu, nepracovala jako on. Po fakultě jsme se poznali, já krátce učila kreslení na průmyslovce. Pak se narodil Mirek, poté Viktorově firmě začalo najeto, stěhování, schůzky, bylo potřeba přijímat doma hosty, jezdit na setkání, být po ruce. Odešla jsem z práce. Viktor říkal: Proč bys měla běhat za pár korun, já se postarám. A staral se. Štědře, nebyl krkoun, ale kdykoliv jsem chtěla něco vlastního, buď jsem si musela výslovně říct, nebo si ušetřit z domácích peněz.

Náušnice a náramky jsem začala dělat spíš náhodou, před deseti lety. Byla jsem na chatě, venku lilo jako z konve, v šuplíku jsem našla krabici s korálky, co jsem kdysi nakoupila a zapomněla. K večeru jsem měla hotový náhrdelník. Opravdu povedený. Pak jsem zkusila další, a zase další. Kamarádky chtěly dárek, pak si začaly nabízet odkupy. Koupila jsem si kleště a pomůcky, začala pracovat i se stříbrem, s českými kameny. To bylo čistě moje, rozumíte? Můj kousek světa.

Viktor to vnímal, jako že pěstuju rajčata na zahradě. Nějaké hobby, aspoň se nenudím.

Ty a tvoje korálky, říkal občas, když jsem mu ukazovala nový výtvor. To nejde brát vážně, Magdo. Jako bys to chtěla prodávat na trhu?

Neodpovídala jsem. Co říkat.

Mirek dospěl, odstěhoval se do Prahy, tam si našel ženu a zůstal. Vídat jsme se zvládli na svátky. Volal v neděle, ptal se na zdraví, já na práci. Bylo to fajn. Měli jsme se rádi, každý měl svůj život.

Já ten svůj ani neměla.

Měla jsem krásný prostor, manžela, hosty dvakrát týdně, charitativní obědy, kam Viktor chodil kvůli kontaktům, a já nutně byla poblíž, ve správných šatech, se správným úsměvem. Byla jsem jeho vizitka s lidskou tváří. Solidní muž, pěkná rodina, krásná manželka, ví, jak pohostit lidi. Taky práce jen se za ni nedostává plat a neříká děkuji.

Dopis přišel v únoru. Obyčejná obálka, notářská kancelář z Gorkého ulice, neznámé jméno. Otevírala jsem ho v kuchyni, Viktor ještě spal.

Maminka měla tetu Anežku Malou, kterou jsem v životě potkala třikrát a naposledy před dvaceti lety na pohřbu. Zemřela v prosinci. Děti neměla. Odkázala mi budovu. Ne byt, ne pozemek, ale dům bývalý industriální objekt u Starého divadla, dvoupatrový z padesátých let, tři sta čtyřicet metrů. Pustý, zanedbaný.

Dopis jsem četla třikrát.

Pak jsem zavolala notářovi.

Ano, paní Magdo, vše v pořádku. Anežka Malá vás uvedla jako jedinou dědičku. Kromě toho do dědictví spadá i pozemek pod objektem, vše vyřešila už v devadesátých letech, listiny jsou čisté.

Pozemek v centru Brna? zopakovala jsem.

V centru, je menší, ale lokalita výborná.

Poděkovala jsem, položila sluchátko a dlouho seděla s dopisem v ruce.

Viktorovi jsem o tom nic neřekla. Ani nevím proč. Nebo vím. Hned jsem si představila, jak by to šlo vejde do toho, rozebere, řekne, že je nejlepší to zbořit či prodat, zná správné lidi, vše začne kolem něj, budu stát vedle a usmívat se, rozhodnou za mě.

Prvně jsem tam jela sama, řekla Viktorovi, že jdu za kamarádkou.

Budova stála v úzké uličce za Starým divadlem, kde se v Brně setkávají každá epocha, secese, paneláky i moderní sklo. Ulička byla tichá, dlažební kostky, první pupeny na stromech.

Bylo to strašidelné. Opadaná omítka, zabedněná okna, rezavé brány, ale zdi stály pevně. Obcházela jsem ho dvakrát, hladila cihly na více místech, pozorovala střechu. Držela. Vešla jsem zadními dveřmi, nezamčenými.

Vysoké stropy, velká okna s pár skly, dřevěné trámy nahoře už místy napůl shnilé, ale pořád silné. Staré dlaždice pod vrstvou špíny. Vlhko, staré dřevo, zatuchlo.

Stála jsem tam a dívala se do stropu s děrou až k nebi.

A v tom jsem cítila Divné cosi. Ne strach, ne smutek. Něco jako když přijdete jinam a víte jistě: tady je to ono. Tohle je moje.

Notář byl milý pán, asi pětačtyřicet, za dva týdny bylo vše hotové. Doklady jsem si dala sama stranou, uložila do složky v pokoji s šperky tam, kam Viktor nikdy nechodil.

Kamarádka Naďa, kamarádíme se od školky, dělala reality. Zavolala jsem jí a všechno řekla.

To myslíš vážně? po dlouhé pauze.

Vážně.

Magdo, to jsou peníze. Budova v centru, pozemek, to je kupa peněz. Víš to?

Vím. Ale prodávat nechci.

Tak co s tím?

Chvíli jsem mlčela. Pak řekla:

Naďo, pamatuješ, jak jsme chodily na výstavy? Když jsme tahaly dvacítku. Ten starý Dům umění na Husově.

Jasně, pamatuji.

Něco podobného. Prostor pro lidi. Výstavy, dílny, kurzy, prostě galerie, co dneska říkají art space.

Opět dlouhá pauza.

To jsou investice jak blázen. Opravy, sítě, všechno stojí.

Já vím.

Máš vůbec peníze?

Teď ne. Ale budou.

Nebylo třeba vysvětlovat víc. Naďa to uměla vyslechnout a mlčet.

Sháněla jsem peníze, jak jsem dovedla. Šperky. Za ty roky jsem nastřádala celou sbírku, a často prodávala jen drobné věci. Nejlepší kousky jsem nikdy moc nechtěla dávat. Stříbrné přívěsky s vltavíny, ručně dělané náramky, celé sady.

Naďa to zařídila. Znávala slečnu s malým krámkem na designové šperky. Dohoda: Naďa nosila moje věci, mluvila o anonymní autorce, procento pro obchod. První várka byla pryč za tři neděle.

Magdo, neuvěříš, zvolala mi Naďa, ptají se po dalších. Tadyto s labradoritem, co sis chtěla nechat šlo za dvě hodiny.

A za kolik?

Řekla mi sumu.

Vyšla jsem na balkon, měla pocit, že v místnosti je dusno.

Za tři měsíce jsem prodala tolik, že částka na účtu byla pro mě dřív jen sny. Peníze šly na mou novou kartu, založenou u spořitelny blízko notáře. Viktor kartu neznal.

Našla jsem i dělníky. Ne přes Viktorovy kontakty, ale sama na internetu, schůzky v kavárně v pracovní době, když byl v kanceláři. Oprava nakonec byla na čtyři chlapy, vedl ji Milan, muž padesátník s rukama pevnýma jako zdi a střízlivýma očima. Na budovu se díval beze znechucení.

Zdi jsou skvělý, řekl a poklepal cihlu. Střechu překrýt, podlahu v přízemí vyměnit, elektro celé nové, okna taky, že za čtyři měsíce hotovo, když se nezastavíme.

Nezastavíme.

Podíval se na mě bez posuzování, jen pozorně.

Dobře.

Život doma plynul dál. Vařila jsem, hostila, jezdila s Viktorem na všechny jeho akce, poslouchala řeči o logistice a investorech. Někdy mluvil, já kývla hlavou, přitom myslela na okna. Na to, že v patře by měly být vysoké police na plátna. Na světlo do sálu.

Viktor netušil nic. Byla jsem pořád pozadím a pozadí zůstávalo tam, kde má být.

Jednou mi to skoro nevyšlo. Našel v mé kabelce účtenku z hobby marketu, kupovala jsem tam vzorky barev.

Co to je? ptal se u večeře.

Koupila jsem na dům, s klidem.

Nějaká penetrace?

Chci v suterénu obnovit stěny. Je tam vlhko.

Pokrčil rameny, vrátil se k mobilu. Celý rozhovor zabral třicet vteřin.

Milan byl mistr. Nikam nespěchal, když nebylo proč, a neprotahoval, když byl čas k pohybu. Na stavbě jsme mluvili věcně, zbytečně neřečnil. Často jsem jen stála uprostřed, slyšela bouchání kladiva, pílení, brousilo se tam, a mě bylo dobře v těle, v hlavě, všude. Jako by vzduch byl najednou nový.

Naďa přišla v červnu, když už byla nová okna a srovnané stěny.

Tohle bude nádhera, Magdo, dívala se do prostoru.

Bude, přikývla jsem.

Máš už představu, co tu vlastně bude? Výstavní plán, jak se dneska říká?

Přemýšlím. Výstavy. Pro místní umělce, máme jich hodně a vystavit není kde. Kurzy. Prostory na pronájem pro řemeslníky, kdo potřebuje někde pracovat. V přízemí malá kavárna. Knihovnička.

Už to máš v hlavě celé, usmála se.

Myslím na to tři roky. Jen jsem nevěděla, že to půjde.

V září jsem potkala Janu. Prodávala na trhu svoje loutky a četla si knihu za malým stolkem, lidé chodili kolem. Loutky působily jak z pohádky. Jednu jsem vzala do ruky.

Děláte si je sama?

Sama.

Jak dlouho?

Sedm let. Podívala se mi do očí. Líbí se vám?

Velmi. Já jsem Magda. Otevírám galerii, hledám lidi, kteří by tu rádi vystavovali nebo tvořili.

Odložila knihu.

Tak se začala tvořit skupina. Jana znala dva malíře. Malíř přivedl sochařku. Ta měla kamarádku, co vede keramické kurzy a dlouho shání smysluplný prostor. V říjnu jsem už měla dvanáct jmen, co čekaly na otevření.

Peníze docházely. Prodat šperky, které jsem si schovávala nejdéle, znamenalo rozloučit se s tím nejhezčím. Na Milana to ještě nestačilo, muselo se koupit světlo a udělat cedule.

Prodala jsem poslední, co jsem chtěla nechat jako vzpomínku. Sadu, kterou jsem tvořila dva roky. Stříbro, český ametyst. Naďa volala druhý den.

Magdo, prodalo se to během hodiny. Paní řekla, že takové šperky nikdy neviděla. Ptala se, jestli nemáš další.

Další už nejsou.

Mrzí tě to?

Ne. A byla to pravda.

Budova se otevřela začátkem listopadu. Bez pompéznosti. Do místní facebookové skupiny jsem napsala otvíráme nový kreativní prostor, zveme všechny tvůrce a zájemce. První večer přišlo na šedesát lidí.

Viktor byl ten den na služebce. Řekla jsem si, že budu přes noc u Naďi. Jen kývnul, že si ohřeje večeři.

Stála jsem v sále, dívala se na lidi, jak zírají na obrazy, baví se, berou do ruky Janiny loutky ruce se mi třásly. Ne ze strachu, spíš že dlouho po něčem toužíte, a ono se to opravdu stane.

Přišel i Milan. Postavil se k vedlejší zdi, rozhlídl se.

Dobře to dopadlo, řekl.

Děkuji vám.

To já děkuji, opáčil stroze.

Pak to letělo rychleji, než jsem čekala. Dílna se pronajímala snadno. Keramické kurzy byly plné měsíc dopředu. Kavárna v přízemí, o kterou se starala mladá žena Soňa, rychle přitáhla i další lidi z okolí. Ozvali se i novináři, napsali krátký článek. Pak ještě jeden.

Jednou jsem potkala v průchodu starého souseda.

Vy jste to otevřela? kývl ke vchodu.

Já.

Žiju tu celý život a poprvé vím, že v téhle ulici je kam zajít. Dobrý počin.

Poděkovala jsem a šla, usmívala se, možná až do auta.

Viktor se to dozvěděl v lednu. Ne ode mě. Jeden jeho kolega zahlédl fotku z otevření ve městském magazínu, bylo tam moje jméno. Viktor to zmínil u večeře:

Magdo, máš mi něco říct?

Uklízela jsem nádobí. Pomalu, klidně.

Asi ano. Posaď se, uvařím čaj.

Vyprávěla jsem mu vše. O dědictví, budově, opravě, špercích. Poslouchal beze slova, v obličeji nic nešlo poznat jeho pracovní výraz.

Když jsem skončila, chvíli mlčel a pak tiše:

Tajila jsi to.

Ano.

Proč?

Podívala jsem se mu do očí. Opravdu to chtěl vědět? Nebo si to jen myslel.

Protože kdybych ti to řekla, rozhodl bys za mě. Byl by to tvůj projekt, ne můj.

To není fér.

Není. Tak jako nebylo fér, že jsi za sedmadvacet let nikdy nezeptal, co chci já. Opravdově.

Zvedl se, postál u okna s hrnkem.

Chceš slyšet, že jsem na tebe hrdý?

Ne. Mlčet klidně můžeš.

Nesdělil nic.

Bydleli jsme spolu další měsíce, dům stál, ale něco se v tichu hnulo. Jako když mráz povolí pomalé, nevýrazné.

A pak byl ples.

Městský dobročinný ples se pořádal každý únor, významná akce s účastí podnikatelů, magistrátu. Viktor chodíval pravidelně. Letos přišla obálka zvlášť na mé jméno. Volala mi paní z organizačního výboru a řekla, že se poprvé uděluje cena “Nový městský prostor”, a galerie “Anežka”, pojmenovaná po tetě, je mezi laureáty.

Můžete přijít osobně?

Můžu.

Viktor se to dozvěděl tentýž den, neskrývala jsem to. Podíval se na mě jako na někoho, koho znáte celou věčnost, ale najednou ho uvidíte jinak, až je to divné.

Gratuluji, řekl stručně.

Děkuji.

Šaty jsem si koupila sama. Tmavě modré, střihem jednoduché, bez postranních fičur. Na rukou jsem měla svoje šperky prsten s labradoritem, místo prodaného, a náušnice s granáty.

Posadili nás v sálu každý jinam. Viktor seděl blíž ke stagi kvůli svým kontaktům. Já mezi dalšími oceněnými na druhé straně. Našla jsem si jeho pohled, kývnul, odpověděla jsem stejně.

Sál byl nádherný, staré městské sídlo se štukovým stropem a křišťálovými lustry. Lidé skvěle oblečení, hudba a květiny. Seděla jsem zpříma, a myslela, že ještě před rokem bych myla cizí talíře a poslouchala smích z kuchyně za zdí.

Když vyhlásili naši cenu, pomalu jsem se zvedla a šla na scénu. Nohy byly vratké, ale nebylo to znát, šla jsem rovně.

Na scéně stál předseda výboru, starší pán, něco říkal o významu kultury pro města, pak přečetl mé jméno, podal skleněnou sošku a obálku.

Řeknete pár vět?

Vzala jsem mikrofon. Sál byl potichu. Našla jsem Naďu, seděla opodál s manželem a tvář jí zářila. Pak jsem našla Viktora. Díval se na mě a já nemohla rozeznat, co přesně cítí.

Děkuji všem lidem, kteří tomuto místu věřili dřív, než bylo. Umělcům, lektorům, všem, kdo přišli a zůstali. A své tetě Anežce, která už tu není. Netušila, že mi neodkáže jen dům.

Mluvila jsem krátce. Potlesk. Sklouzla jsem zpátky do sálu, sošku v ruce.

Naďa ke mně za pauzy přiběhla a silně mě objala.

Magda, viděla jsi jeho výraz?

Viděla.

A…?

Nic zvláštního.

Viktor ke mně přišel až při tancích, když se všichni rozprchli po sálu.

Hezký projev, řekl.

Děkuji.

Vypadáš dobře.

Viki, prosím… Nech to být.

Chvíli mlčel.

Měli bychom si vážně promluvit.

Vím, řekla jsem. Doma.

Doma jsme seděli dlouho. Nebyla hádka, ne. Byli jsme už vyčerpaní ze scén, které vlastně nikdy ani moc nebyly. Bylo to jiné, tiché když jste vedle člověka a vlastně nejste.

Řekla jsem, že chci rozvod.

Dlouho mlčel. Nakonec:

Máš někoho?

Ne. Jen chci žít svůj život.

Vždyť teď svůj život máš.

Právě proto. A chci pokračovat. Sama.

Zvedl se, prošel pokojem.

Ten dům budeme dělit?

Dům je napsaný na tebe. Ale pozemek pod ním patří mně.

Zastavil se.

Prosím?

Vysvětlila jsem mu to klidně. Pozemek pod tím naším domem patří mně zůstal napsán na tetičku Anežku dávno, jeden detail, co jsem zjistila při dědickém řízení. Notář si toho všiml a právník mi vše zařídil. Je v tom čisto a pravda. Pozemek byl můj.

Viktor mě dlouho pozoroval.

Věděla jsi to dávno?

Zjistila jsem až s tím dědictvím.

A mlčela jsi.

Ano. Jako jsi mlčel ty o spoustě jiných věcí.

Sedl si.

Dlouho jsme mluvili bez křiku, bez slz. Dva unavení, stárnoucí lidé, co byli spolu spoustu let a najednou vidí něco nového, nebo dávno ztraceného.

Advokáti to uzavřeli za tři měsíce. Rozvod prošel klidně. Dům zůstal Viktorovi, na podmínky, co právník napsal jasně. Kompenzaci jsem vložila do galerijní Anežky rozšířili jsme kavárnu, v druhém patře zřídili sál.

Pronajala jsem si byt v téže čtvrti poblíž Anežky. Čtvrté patro, výhled na staré střechy a jednu pokřivenou lípu, která každý rok na jaře rozkvétá tak, že její vůně projde i zavřeným oknem.

První noc jsem se vzbudila ve tři ráno, ležela ve tmě a poslouchala ticho. Žádné hlasy, kroky, žádné cizí dýchání. Jen auta v dálce a déšť.

Bylo mi třiapadesát. Byla jsem sama a nebála jsem se. Už to za to stálo.

Uplynul rok.

Anežka běžela na plné obrátky druhou zimu. Tři stálí lektoři měli své dílny, keramické kurzy byly třikrát týdně, plné na týdny dopředu. Soňa udělala z kavárny něco kouzelného, dřevěné stolky, na stěnách staré fotky města, v pátek malá jazzová kapela.

Jana prodala všechny své loutky a měla další objednávky. Spřátelily jsme se, jak to umí ti, kdo přišli druhému do života v pravý čas.

Naďa čas od času říkávala:

Magdo, omládla jsi tak o deset let. Možná o patnáct.

Jen jsem se konečně vyspala, odvětila jsem.

Dál jsem dělala šperky. Ne z nutnosti, ale pro sebe. Večer v bytě, s lampou nad stolem, skládala kameny, stříbro, nástroje, a pracovala tiše. Byly to moje chvíle. Opravdové ticho, které patřilo jen mně.

S Viktorem jsme se potkali náhodou, začátkem prosince. Vyšla jsem z místní kavárny, on šel ulicí naproti. Uviděli jsme se ve stejný okamžik.

Trochu zestárl za ten rok. Nebo jen vypadl z mého zvyku? Nebo jsem předtím neviděla.

Magdo, pozdravil.

Viki. Dobrý den.

Zastavili jsme se. Pauza nebyla trapná, jen taková, jaká bývá u dvou lidí, co se znají dlouho.

Jak se máš? zeptal se.

Dobře. Ty?

Ujde to. Nastala chvíle ticha. Slyšel jsem, že máte druhý sál.

Od listopadu, ano.

To jsi šikovná, řekl upřímně. Bez té dřívější shovívavosti.

Děkuji.

Chvilka mlčení.

Hele… potřeboval bych něco probrat jen pracovně. Chci pronajmout prostor na malý showroom v centru. Nevíš o někom, kdo teď opravuje domy v té čtvrti? Spolehliví řemeslníci.

Podívala jsem se na něj. Něco ve mně se vzpřímilo, stará zvyková ochota být užitečná. Dvacet sedm let odpovídání, pomáhání, řešení. Ustálené v buňkách.

Usmála jsem se.

Ne, Viki, nevím.

Trochu ho to zaskočilo. Neurazil se, jen překvapen.

Dobře, přikývl. Rozumím.

Hodně štěstí, popřála jsem.

I tobě.

Rozešli jsme se každý jinam. Došla jsem na roh, zvedla límec. Mírný mráz, sucho, příjemně. Z vedlejší ulice voněly jehličnany z vánočního trhu.

Pomyslela jsem si, že večer se ještě stavím do Anežky, Jana dnes věší nové loutky a dorazí pár lidí. Soňa zase napeče, tak jako vždy. Jazz, hlasy, světlo z vysokých oken

Šla jsem dál.

Rate article
Add a comment