Starý autobus, který vypouštěl nasládlý zápach benzínu a nahodile duněl, se rozjel dál po bahnité cestě. Na kraji prašné silnice zůstala stát sama žena, zahalená do šátku proti podvečernímu větru. Všude kolem byl zvláštní šedý klid vyšlapaná polňačka a hluboké černé kaluže, otisky dávných pneumatik v mazlavém blátě. Krajina byla podivně rozostřená a pokřivená jako ve snu, na obzoru se vlnila vesnička, podél lesa se vytahovala jako úzká stužka. V slabém světle soumraku svítily žluté obdélníky oken, z dálky štěkali psi a někde nespokojeně kejhaly husy.
Šest let a tady se nic nezměnilo, problesklo hlavou Veronice tak zvláštní jméno, jakoby si ho snila sama pro sebe. Jen napravo na kopci už nestála řada staré zemědělské techniky, kdysi ponure osvětlená reflektory, teď tam zela neproniknutelná tma. Co se stalo s družstvem Novotný? Snad dědici všechno rozprodali v aukci nebo v losování kachních křídel, jak se kdysi smáli šprýmaři u výčepu.
Veronika se vplížila do hlavní ulice, šla neklidně. Představovala si, že ji za rohem někdo hodí kamenem do snu a skutečně, v každém okně se rýsovaly dvě přísné oči, které jí spílaly beze slov. Sklonila hlavu ještě hlouběji, šátek si přitahovala až k obočí. Co ji čeká? Co zbylo z jejího domu na pokraji rokle? Ale kam jinam by šla? Není jiného místa pro exulantku krom rodné vísky. Ačko-li jí lidé nenáviděli kvůli ní přišla polovina vesnice o práci v družstvu, kdy to ještě bylo, před šesti roky
Změnila se. Nebyla to už ta rozesmátá okatá kráska, co dokázala překonat i mrzuté srdce Jiřího Novotného. Veronika jméno dosud cizí bývala hbitá, plná života, se zářícíma modrýma očima a hnědými vlnitými vlasy. Žila vždy sama, v pokřiveném domečku na okraji rokliny, kde lišky i vrány přecházely do poloviny snů.
Tehdy v družstvu byl Jiří králem, pracovala tam půlka vsi. Když Veronika k němu přešla bydlet, myslela, že to byl los šťastných kachních křídel, že snad vyhrála aspoň pět tisíc korun českých na losu Trhni si!
Ale všechno mělo skryté vrásky. Jiří se vnímal jako místní pán, všudyvladný, náladový jak duben. Pro něj byla Veronika jen ozdoba, co má pokorně čekat doma. On rozhodl: žádné kamarádky, žádné výstřední šaty, žádné rtěnky jen domácí práce. Každý den byl zákaz a další zákaz, až z jejího života zbyla jediná mlhavá linka v kuchyňském snu.
Vařila polévky, čistila podlahy, na práci ji nepustil, podezříval, žárlil. Dokazovala svoji čest, marně nešlo o ni, ale o něj. Když rány přešly z podezření k činům, Veronika opustila jeho dům i svět. Chtěla na vše zapomenout, jako když se probudíš uprostřed noci po noční můře, ale hlavní rána přišla až potom.
Druhý den u jejího domku na kraji rokle Jiří přišel a začal snový chaos: myla podlahu, svěží vzduch proudil otevřenými dveřmi, voda voněla čistotou. Ale najednou kopnutí do kyblíku, voda se rozlila po kuchyni a najednou v tom jezeře začal splývat předěl reality a přeludu. Co bylo dál, Veronika neví paměť ji chránila jako měkký polštář.
Procitla, když byl dvorek plný policistů a měli v pytlíku její kuchyňský nůž. Na zápraží sousedé, v domě popřevracený nábytek, závěsy na zemi, uprostřed stál nebo už ležel? Jiří. Nikdo nekřičel, jen Dovedla chlapa, Namlsala ho, teď ho nemá!, Co by jí chybělo, žila si jako v pohádce!, Zabila člověka co teď bude s námi?
Šest let v nápravně-výchovném zařízení. Veronika si odpykávala trest. Nebylo to tak hrozné, jak si fantazie malovala její poklidná povaha, schopnost trpět a naslouchat, jí získala pár dobrých přítelkyň. Ale modrooká dívka zmizela: byla usedlá, s prošedivělými vlasy, lhostejná ke kráse i životu. Nikdy by ji nenapadlo, že jednou skončí za mřížemi. Od dluhů a vězení nikdy nezavrhuj, říkával kdysi strýc u piva, ale to byl jen sen. Teď je z ní vězeňkyně zéčka.
Jde s hlavou skrytou ve snovém šátku, srdce jí bije jako po probuzení z noční můry. Je její dům ještě vůbec? Nebo ho rozebrali na dříví a na třísky na podpal? Ale na hraně rokle mezi dvěma starými břízami jasně stojí stěny jejího snového domova. Ze dna rokle vane známy chlad, žbluňká potůček, kvákají snové žáby. Kolikrát si představovala ten návrat, kolikrát v polospánku na lůžku v zařízení rýsovala tento okamžik! Za roklí se krčily lesy, plné českých hub a ve snu se bála, že kdyby se rozběhla pro košík, změní se v hlínu.
Jako stín prošla vrátky, hmatala pro klíč ukrytý pod taškou střechy. Když otevřela, čekala zápach plísně ale nic. Rozepla světlo a kuchyni zalil měkký žlutý přísvit lampy. Vše čisté, na okně rozkvétala snově růžová pelargonie. Proč je tu tak čisto? Prošla pokojemi, nikdo zde nebyl, ale všechno bylo, jak mělo jako by někdo celou dobu do snu tichounce chodil a uklízel.
Veroniko! Verů! zavolala z předsíně sousedka Doubravka, spěšně vstoupila dovnitř. No teda, tys mi zestárla viděla jsem světlo a běžím. Tady ti nesu něco k jídlu, máš to z cesty daleko. Postavila na stůl sklenici ještě vlažného mléka a krajíc domácího chleba v utěrce. Děkuju vy jste se tu starala o dům? Jasně, kdo jiný! Tož dům se bez dohledu neobejde Děkuju vám ani nevíte, co to znamená, oči už Veroniky pálily vlhkem. Půjdu už, chlapi mají na tebe ještě pifku. Kdyby mě můj muž nachytal, byla by mela!
Veronice se ulevilo. Aspoň někdo ji přijal. Nalila si mléko do hrnku a zanesla pohárek k ustlané posteli. Vtom někdo nesměle zabouchal za dveřmi stál kluk, těžkopádný, tak třináct, s taškou v ruce. Mam- má posílá, zamumlal. Poděkuj doma, usmála se Veronika a kluk utekl. Děti se za šest let změnily jako v pohádce.
Cítila z balíčku vůni uzeného špeku až jí žaludek začal hrát tíživou vánoční koledu. Vtom vpadla Terezka, aniž by cokoliv klepala, a padla jí kolem krku. Před Jiřím bývaly nejlepší kamarádky. Veronika se rozplakala: Myslela jsem, že se se mnou nikdo bavit nechce Prosím tě, ženský solidarity se nezbavíš! To byla sebeobrana a chlápci tomu stejně nerozumí. Doubravka říkala, že jsi zpět, tak ti nesu trochu zeleniny a něco na zub. Dnes odpočívej, zítra si povyprávíme!
Dojetím nemohla spolknout sousto. Uvědomila si, jak špatně některé sousedy soudila. Ženy ji pochopily a podržely. Lehla si do čerstvě povlečené postele a skoro okamžitě zvenčí zabouchání na okno rozhněvalo noční ticho. I v šeru poznala mohutný stín Bohuslava, vesnického starosty. Měl obec jako v dlani, lidé ho respektovali.
Nevycházej, promluvíme přes okno. My s chlapama domluvili, že je hloupost ti něco zazlívat. Nejsi vinna. Bez práce je zle ale Jiří si za to vlastně mohl sám No, nebudu mluvit nehezky před tebou. Složili jsme se ti na start. Ber, nic nevracej! Hodil jí dovnitř pár pomačkaných bankovek tisícovky, dvě stě, snad patnáct set korun českých spadlých z kruhu.
A noc se uzavřela kolem domu, kde po tolik let žila snová Veronika.
Autor: Anfisa Savina (snová adaptace do českého prostředí)Venku se ozvalo poslední zakokrhání kohouta a pak už jen šelest větru v břízách na hraně rokle. Veronika poslouchala, jak dům dýchá známou vůní, přikrývá ji láskou a tichým šramotem starých trámů. Tohle místo, tolikrát ve snu proklínané i vyvoláváné, teď bylo skutečnější než všechny roky za zdmi cizí káznice.
Po chvíli zhasla lampu a ještě dlouho vnímala tmu kolem sebe ne už jako strašidelnou, ale měkkou, přívětivou, ochraňující. Venku občas zapraskala větev, za oknem přešla stínem liška, a ve vsi zatím rozvážně padala noc na všechny, kteří někdy v životě zabloudili a teď se snaží začít znovu.
Rozkládala na dlaních všechny dary toho večera teplé jídlo, slovo přijetí, bankovky rozmačkané prací a cítila, jak se znovu klube k životu veronika, kytice drobných modrých kvítků, co jednou zas dům ovoní.
Zavřela oči s klidným srdcem. Nevěděla, co ji čeká zítra možná slovo odpuštění, možná tichý odpor, ale už nemusela před nikým utíkat a před žádnou nocí se schovávat. Byla zpátky doma. Svět šedivý a křivý, známý i nový, jí ještě ve snu prozpěvoval: Vítej zpátky, Veroniko.
Za okny dávno potemněla vesnice, ale v jednom malém domku poprvé po letech někdo spokojeně oddechoval a začal v hloubi spánku snít lepší sen.
