Zdála se dokonalá. A přitom se stala mým největším zklamáním.
Když jsem poprvé spatřil Janu, připadala mi jako žena z mých snů – tichá, jemná, s očima, v nichž se zdály skrývat celé světy. Rychle jsme se sblížili. Vodil jsem ji po mých oblíbených místech v Plzni, vařili jsme si doma prostá jídla, smáli se maličkostem. Byl jsem si jistý: to je ona, ta pravá. A když jsem jí nabídl srdce a ruku, neváhal jsem ani vteřinu.
Svatba byla prostá a upřímná. Malá slavnost s rodinou, bílé šaty, skromný tanec pod tichou hudbu. Život vypadal jako idyla. Jana byla starostlivá, vždy pozorná, trochu odtažitá – ale připisoval jsem to její povaze. Brzy se však v tom klidu objevily první trhliny.
Začala zůstávat po práci. Schůzky s „kolegy“, náhlá „porada“. Občas se v jejích výmluvách objevily nesrovnalosti. Snažil jsem se podezření zahánět. Dokud jsem jednoho dne neuviděl její telefon, který obvykle nespouštěla z ruky, ležet na kuchyňském stole odemčený. Nechtěl jsem do něj nahlížet… ale něco mě k tomu přimělo.
Našel jsem zprávy. Jméno – Tomáš. Konverzace byla jasná: „Brzy se uvidíme. Slibuji. Chybí mi tvé ruce.“ Jana odpovídala se stejným zápalem. Srdce mi sevřel ledový stisk. Kdo to byl? Co mezi nimi probíhalo?
Následující den jsem začal pátrat hlouběji. Našel jsem její starý profil na sociálních sítích. Fotky z večírků, polonahé snímky u jezera, neznámí muži. Příspěvky plné náznaků vášně, svobody, prchavých setkání. Ta Jana, kterou jsem znal, a ta z těchto fotografií – byly to dvě různé ženy. Nemohl jsem uvěřit. Ale cítil jsem, že pravda je ještě horší, než jsem tušil.
O pár týdnů později jsem našel její deník. Náhodou – nebo snad to byl osud. Na obálce stálo: „Neotvírat.“ Ale otevřel jsem. Každá stránka řezala jako nůž:
„Myslí si, že jsem hodná. Neví, jak touží„Nevěděl, že jsem pořád hladová po něčem víc, po dotycích, které nedokáže dát.“