Ještě před svatbou s mým manželem Petrem jsem měla se svými budoucími tchány celkem dobrý vztah. Nebylo to sice dokonalé, ale jejich přijetí bylo vcelku srdečné. Protože Petr tehdy žil ještě u rodičů v Plzni, často jsem s jeho maminkou a tatínkem hovořila při svých návštěvách. Občas jsme se neshodli na takových maličkostech, jako na co se večer dívat v televizi, ale konflikty jsem se vždy snažila uklidnit a přidala se na stranu tchyně Jany. Všechno probíhalo bez větších zádrhelů až do naší svatby.
Po svatební hostině jsme šli k nim domů, kde mě doslova zavalili jídlem, neustále mi vnucovali, ať si ještě přidám, prý že musím být pořádně zdravá. Nejprve jsem to brala jako legraci, ale s časem byli jejich poznámky čím dál dotěrnější a vytrvalejší. Po měsíci mi tchyně řekla, že jsem přibrala, i když jsem neváhla ani o deko víc než předtím. O pár týdnů později jsem zjistila, že čekám miminko. Byla jsem nadšená. Svěřila jsem se Petrovi, ale poprosila ho, ať si tu zprávu zatím necháme pro sebe, abych mohla svým rodičům dát překvapení. Zhruba ve stejném období jsme se přestěhovali do našeho nového bytu v Brně.
Jak těhotenství postupovalo, Petrovi rodiče nás začali navštěvovat častěji a častěji a opakovaně se vyptávali na mé zdraví. Problesklo mi hlavou, jestli se Petr neprozradil, ale on tvrdil, že jeho rodiče se jen starají o svou snachu, a že na tom není nic divného. Když ale nakonec tajemství vyšlo najevo, všechno se prudce změnilo.
Tchán Josef na mě začal vyvíjet tlak, ať jím ještě víc, a přesvědčoval mě, že bych měla z práce odejít, aby mě zbytečně nevysilovala. Tchyně Jana mi neustále hladila břicho a pořád tvrdila, že už mi hezky roste. Jejich návštěvy se opakovaly i několikrát do dne a doslova mě zasypávali otázkami na každou maličkost ohledně těhotenství. Pomalu mi docházelo, že pro ně nejsem skutečná osobnost s vlastními potřebami a tužbami, ale jen jakýsi nosič jejich vnoučete. Bylo zřejmé, že mě chtějí pěkně vykrmit už od prvního setkání.
Smutek z této zkušenosti jsem sdělila Petrovi, ale ten mě spíš odbyl, že se zbytečně trápím a všechno si jen namlouvám. Když jsem viděla, že mě nikdo skutečně nechápe, rozhodla jsem se vzít věci do vlastních rukou. Tu noc jsem zabalila naše věci, požádala Petra, ať vymění zámky pro jistotu, a zamluvila jsem lístky na dovolenou. Hned druhý den jsme odjeli, s nadějí, že nám tahle malá útěk přinese konečně klid a trochu světla do celé situace.