– Zbytečné říkat, že za všechno můžu já! – Sestra mého přítele vzlyká. – Ani ve snu by mě nenapadlo,…

Dobré zprávy

Netřeba dodávat, že za všechno můžu já! vzlyká sestra mého kamaráda. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového stane! A teď nevím, jak dál. Ani netuším, jak se s tím popasovat, abych si neztrapnila sama sebe.

Sestra mého přítele se před pár lety provdala.

Po svatbě padlo rozhodnutí, že novomanželé zůstanou bydlet u maminky svého muže. Jeho rodiče mají velký třípokojový byt v Praze a kromě syna už nikoho doma nemají.

Jeden pokoj si nechám pro sebe, zbytek bytu je váš! pravila tchyně. Jsme slušní lidé, myslím si, že spolu budeme v klidu vycházet.

Kdykoliv můžeme odejít! uklidňoval svou ženu nový manžel. Nevidím nic špatného na tom, když zkusíme žít pod jednou střechou s mou mámou. Když to nepůjde, vždycky můžeme pronajmout byt…

A přesně tak to bylo. Společné bydlení ale ukázalo, že to není žádná procházka růžovou zahradou. Obě snacha i tchyně se snažily, ale s každým dnem to bylo horší. Malé naschvály i napětí rostly, hádky byly čím dál častější.

Slíbil jsi, že když to nepůjde, odejdeme! rozplakala se naposledy žena.

No, ale my přece spolu pořád žijeme, ne? pousmála se tchyně povýšeně. To jsou drobnosti, kvůli takovým hloupostem se přece nestěhuje.

Rok po svatbě přišlo na svět miminko zdravý chlapeček.

Narodil se zrovna v době, kdy tchyně odešla ze své staré práce a novou už nesehnala, protože zaměstnavatelé nechtěli přijímat ženy kousek před důchodem. Snacha i tchyně tedy byly doma celé dny, a protože nikam nechodily, dusno v bytě houstlo.

Manžel jen pokrčil rameny a vyslechl si stížnosti tehdy byl jediný, kdo vydělával.

Nemůžeme teď mamku nechat samotnou, nemá z čeho žít. Nemůžu ji pustit k vodě a zároveň si nemůžu dovolit platit pronájem a mamce ještě pomáhat. Až najde práci, odejdeme!

Jenže trpělivost mladé ženy došla. Sbalila sebe i synka a odstěhovala se k vlastní mamince do Kladna. Když odcházela, dala manželovi jasně najevo, že nohu do jeho rodného bytu už nikdy nevkročí. Pokud mu na jejich rodině záleží, musí něco vymyslet.

Byla si jistá, že ji ihned začne přemlouvat a snažit se o návrat. Ale mýlila se.

Uplynulo už přes tři měsíce, co je u své matky, ale manžel se za ní ani jednou pořádně nevypravil. Pořád žije v bytě u své matky, s manželkou a synem si volá přes internet, a o víkendech jezdí na návštěvu do Kladna.

Manžel se teď těší péči dvou žen najednou, a navíc má s maminkou upřímný soucit kvůli synovi, o kterého se v podstatě nemusí vůbec starat. Pro něj ideální stav! A tchyně na tom taky není zle o nic důležitého vlastně nepřišla.

Mladá žena takhle ale není šťastná. Sice svého muže stále miluje, ale ví, že se chová neodpovědně.

Co jsi čekala, když jsi odešla? říká manžel. Pokud chceš, můžeš se vrátit.

Upřímně, žena asi neplánuje opustit svou matku a hledat si podnájem. S malým dítětem na mateřské na to jednoduše nemá.

Je tohle konec celé rodiny?

Může ještě nějak zachránit svou pověst i manželství, pokud by se do bytu tchyně vrátila? Něco mi říká, že někdy je lepší zatnout zuby a najít kompromis, než si hrdě stát za svým a všechno ztratit. Na vlastní kůži jsem poznal, že tvrdohlavost v rodinných vztazích málokdy přináší štěstí.

Rate article
Add a comment