Dar spásy: jak jedno setkání na zastávce vrátilo život mé dceři
Když se nám s Honzou narodila holčička, celý personál porodnice se jí nemohl nabažit. Byla jako z obrázku: drobný obličej s pravidelnými rysy, nos jako knoflík, ouška jemně vykrojená, a oči… oči byly výjimečné – modré jako chrpy, čisté, hleděly přímo do duše, jako by už v tomto světě všechno chápaly.
Zpočátku všechno šlo dobře. Dcerka držela hlavičku už ve dvou měsících a ve čtyřech se začala vzpínat na nožičky. Radovali jsme se z každého pokroku, plánovali jsme budoucnost, netušíce, jaká tragédie se už chystá. Když jí bylo půl roku, objevila se jí na krku podivná boule. Velká, tvrdá. Lékaři jen pokrčovali rameny – nikdo nic pořádného neřekl. Dělali jsme obklady, natírali mastmi, obcházeli ordinace – marně. Holčička byla neklidná, málo jedla, ustavičně plakala, v noci nespala. Kolíbala jsem ji v náručí až do svítání. A lékaři pořád dokola: všechno v pořádku, krev v normě, analýzy čisté.
Zkusila jsem babky kořenářky – bez výsledku. Začínala jsem ztrácet naději.
Když bylo dceři rok a půl, stalo se to, co nazývám zázrakem. Jeli jsme ten den k mé matce. Čekali jsme dlouho na zastávce – autobus měl zpoždění. Holčička seděla v kočárku, bledá, smutná. A vtom k nám přistoupila žena. Statná, s copem spleteným do věnce, v bavlněném šatech. Měla pevnou, sibiřskou postavu, modré oči a pohled jednoduchý, a přece neobyčejně laskavý.
Podívala se na dcerku a se soucitem řekla:
„Ubohé dítě. Chuděrko ty, matko. Nejí, nespí, trápí se?“
Přikývla jsem. A ona najednou:
„Takové léčím. Zakrátko by ti úplně odešla. Chceš-li ji zachránit, přijď před západem slunce. Jsem bába Jana. Bydlím támhle za rohem. A vem s sebou deset čerstvých vajíček.“
Řekla to a odešla na konec zastávky. Stála tam, otočená zády, jako by věděla, že váhám. A já opravdu váhala. Další šarlatánka? Vystraší mě, vysaje peníze a zmizí. A přece… něco mě bodlo. Jako bych cítila: když teď nepůjdu, nikdy si to neodpustím.
Matka, když to slyšela, jen přikývla:
„Jdi. Třeba opravdu pomůže. Kdyby chtěla moc peněz, řekneš ne.“
Šla jsem. Koupila vajíčka a dorazila na uvedenou adresu. Malý dům se zelenými okenicemi, květiny za okny, na dvorku réva a hřiště, kde si hrála asi tříletá holčička.
„Přišla jsi, však,“ vyšla bába Jana. „Už jsem myslela, že nepřijdeš. Nerada se vnucuju, ale tentokrát mě srdce nenechalo. Podívej, tuhle Marušku jsem vyléčila – přivezli ji až z Ostravy, za měsíc už stála na nohách.“
Maruška, slyšíc pochvalu, tleskala a snažila se postavit, držíc se tyčí. Živá, zářivá holčička.
„Pojďme do kuchyně,“ pozvala mě bába Jana. Ztuhla jsem.
„Kolik si účtujete?“
„Ani korunu,“ mávla rukou. „Kdo co dá. Nedělám dobro za peníze. Je mi dětí líto. Dospělé neléčím – ať sklidí, co zaseli. Ale děti jsou nevinné.“
Sedly jsme si v kuchyni. Položila jsem dceru na dece, a bába Jana vzala vejce a začala vyvalovat – od nožiček vzhůru, po spirále, přes klouby, až k hlavičce. Šeptala, jako by mluvila s větrem: „Odejdi, bolest a suchota, z ubohého tělíčka, z bílé kosti, z červené krve…“ Dcerka pozorně sledovala, snažila se vejce chytit.
Pak vajíčka rozbily do sklenic s vodou. V dopoledním slunci se na každém žloutku objevil jasný kříž a v bílku bublaly malé fontánky.
„Vidíš?“ ukázala bába Jana. „Nastraženo na smrt. Lidé se Boha nebojí. Ano, těžké to pro tebe bylo. Ale nic. Dítě vytáhneme.“
„Kdo to udělal?“ zeptala jsem se.
„To teď neprozradím. Kolikrát už jsem to řekla – a vždycky přišlo jen další neštěstí. Ať se Pánbůh postará. Mým úkolem je zachraňovat.“
Prošly jsme třemi kúrami – po deseti dnech každá, s přestávkami. Nejdřív zmizely kříže, pak bubliny. A dcera se začala měnit. Spala klidněji, jedla, smála se. Tvářičky jí růžověly.
„A vy ta vejce pak jíte?“ zeptala jsem se jednou.
„Chraň Bůh,“ zasmála se. „Dávám je prasatům. Těch se to netýká.“
Pak vyprávěla, jak dar získala. Od matky. A ta zase od své. Měla zlou sestru, která chtěla dar pro sebe, ale matka ho předala Janě – věděla, že laskavost je důležitější než moc. Sestra se pokoušela modlitbu ukrást, ale neuspěla. Dar není slovo, ale srdce.
Zatímco jsme léčily, Maruška se naučila chodit. Její oči zářily. Pak odjela – otec si ji odvezl. Na oplátku přivezl bedny jahod, kaviár, ryby, máslo a med.
„Vidíš, jak poděkoval,“ povzdechla si bába Jana. „Ale holčičku jsem si nechala v srdci.“
A pak jednoho dne – konec. Po posledním vyvalování – na vejcích ani bublina. Dcera byla zdravá.
Dnes je jí už devatenáct. Chytrá, krásná. Učí se jazyky, maluje, sní o cestě do Prahy. Dívám se na ni – a nemůžu uvěřit, že jsem ji mohla ztratit. Že to vše nebyl jen zlý sen. A pokaždé, když projdu kolem té zastávky, vzpomenu si na bábu Janu. A šeptám si: „Děkuji.“
Protože tenkrát nezachránila jen moji dceru. Zachránila mé mateřství. Můj život.
