Zakletí nepřátelé
Ten příběh se stal dávno, když ještě v malebné vesničce nedaleko Pardubic žil Josef. Pamatuji, jak se jednoho teplého odpoledne právě uvelebil na lůžku, aby si trochu odpočinul, když jeho pes, velký chlupatý český ovčák Bivoj, začal zuřivě štěkat z venkovní psi boudy. Bivoj nebyl žádný velký křikloun, ale ten den snad od rána šílel štěkal, jako by jeho život závisel na každém zaštěknutí.
Josef několikrát už vyběhl ven, nic zvláštního však nespatřil. Pomyslel si, že asi jen sousedovic psi proběhli kolem plotu, a Bivoj se, jak měl ve zvyku, rozčilil při ochraně svěřeného území. Není divu, že když Josef vylezl ven, nikoho už v okolí nebylo kdo by se odvážil zůstat, když se ozýval štěkot, který proháněl strach kolem srdce každého vetřelce.
Zvlášť když se o Bivoji říkalo, že je jako medvěd, jak ho Josef občas nazýval v žertu. Přes den ho Josef vždy držel v boudě, pro jistotu. Ale jakmile se setmělo, bránu otevíral a pak, jak se říká, kdo se odváží, je sám vinen.
Jednou se dokonce pokusili tři zlodějíčci z vedlejší vesnice vstoupit na Josefův pozemek. Jeden z nich ztratil kalhoty, které mu visely na hrotech brány, druhý zanechal botu pod plotem a třetí vylezl až na vršek jabloně, odkud ho museli sundat až za pomoci hasičů, protože sám dolů nedostal. Bivoj jim tehdy, jak se říká, opravdu vypálil rybník. Ten zážitek měli na celý život.
A hlavní bylo, že Bivoj nikdy neštěkal bez důvodu. Ale dnes mu, co mu bylo štěkal jak utržený.
Bivoji, už stačí! zavolal Josef a zvedl se z postele k oknu. Pes na okamžik ztichl, ale za pár vteřin už zase štěkal jak pominutý.
Josef se rozhodl vyjít ven a zjistit, co tak rozčílilo jeho velkého ovčáka. Ve dvoře ale nikdo cizí nebyl a Bivoj se hned zklidnil, když spatřil svého pána.
No tak, co tu tak zpíváš,? smál se Josef, když přišel k boudě. Bivoj radostně vrtěl ocasem a koukal provinile věděl, že Josefa rušil, ale ne štěkal přeci bez důvodu! Tentokrát pohodil hlavou směrem ke vchodové brance a zase zaštěkal.
Josef rychle otočil hlavu zahlédl jen jakési šedé cosi, které s nevídanou rychlostí mizelo. Rychle se rozběhl ke brance, otevřel ji a uviděl obyčejného kocoura.
Ten kocour měl drzý, sebevědomý pohled a působil, jako by si ze všech dělal žerty.
Copak tu pohledáváš, chlapče? pousmál se Josef. Řeknu ti rovnou nechoď sem, můj Bivoj nemá kočky rád. Pokud tě chytí
Kocour jen nafoukl pysk a Josef měl dojem, že se snad i posměšně zasmál.
Chytí mě? říkal jeho pohled. Vždyť ten tvůj pes by ani nestihl vyběhnout z boudy, než bych byl za plotem. Je tlustý, máš ho krmit méně.
Josefa to trochu urazilo takhle jeho psa zesměšnit. Mávl rukou: Táhni odsud, a zavřel branku.
Ale myslíte, že kocour poslouchal? Samozřejmě že ne druhý den se objevil znovu.
Chodil si pak do dvora, seděl přímo u boudy, projevoval, že dvůr patří jemu a na všem ostatním mu nezáleží. Bivoj mohl jen zuřivě štěkat. Josef zkoušel kocoura vyhánět, ale sotva zmizel v domě, kocour byl zpět.
Prostě s tím drzým šedým kocourem si Josef nijak neporadil.
Po jedné menší výhře se kocour cítil jako král dvora. Jednou dokonce se mu podařilo ukrást kus masa z Bivojovy misky, která stávala uvnitř boudy. Kocour si pak demonstrativně pochutnával před psem, který jen rezignovaně ležel v koutě.
Josef to viděl na vlastní oči a vztek v něm vřel.
Tak tohle si dovoluješ bručel si Josef pod vousy. Počkej, to ti vrátím, ještě budeš litovat, že jsi mému Bivoji začal škodit.
A pak se rozhodl: boudy nezavře, resp. nechá dvířka otevřená, aby Bivoj mohl kdykoli vyběhnout.
Ten den, kdy čekali Bivoje s Josefem na návštěvu šedého vetřelce, ale kocour nepřišel. Snad něco vycítil, nebo se mu něco přihodilo nikdo nevěděl. Dokonce nebyl ani další den, ani den poté.
Bivoj koukal na svého pána, Josef jen krčil rameny.
Možná je dobře, že už sem nechodí, usmál se Josef. Teď je klid
Ale Josef vlastně trochu lhal sám sobě. Jaksi stýskalo se mu po tom kocourovi. Ano, zní to bláznivě, ale opravdu tomu tak bylo.
A i Bivoj si zvykl na svého zakletého protivníka, jeho štěkání a rozčilování se nad tím, co kocour prováděl.
Teď? Nuda.
Po pár dnech začal Bivoj dávat očima najevo, že Josef má jít zkontrolovat, jestli není kocour někde poblíž.
Myslíš, že se našemu šedému raubířovi něco stalo? zamyslel se Josef. S jeho povahou se může dostat do pěkné bryndy. No nic, pojď, půjdeme na cestu, podíváme se.
Josef otevřel branku, postál u svého starého Favoritu a rozhlédl se kolem.
Bivoj vyšel za ním a s mohutnou chlupatou hlavou také otáčel kolem dokola, očichával vzduch marně se snažil zachytit známý, nenáviděný pach kocoura.
Ale pach hnoje z vedlejšího statku přebíjel vše ostatní.
Josef obešel ulici, vrátil se ke brance a už chtěl zase zavřít psa dovnitř.
Nějaký rozumný čas čekat na kocoura, který poslední dva týdny nedával pokoj?
Teprve když sáhl po bráně, zpozorněl něco se dělo poblíž. Jasně slyšel zoufalý kočičí řev a štěkot.
Po chvíli po cestě přiběhl šedý kocour. Kulhal na jednu packu a za ním běžel pes dobře živený doberman z města.
Josef ho znal každé léto přijížděl s rodinou z Hradce Králové. Šedý kocour si asi myslel, že si z městského psa dělá stejné žerty jako z Bivoje, ale tentokrát to nevyšlo. Doberman ho dokonce pokousl na kožichu měl tmavé fleky.
Zatímco Josef sledoval běžícího kocoura, úplně zapomněl na Bivoje ten se tentokrát bez povolení rozběhl vstříc.
Bivoji! Kam běžíš?! vykřikl Josef, představil si katastrofu, co nastane už tak zubožený kocour, teď ještě jeho pes ho roztrhá. Bivoji, zastav!
Pes však neslyšel. Rychle se přiblížil ke kocourovi, který v děsu zastavil uprostřed cesty pochopil, že jeho život visí na osudu, či spíše na chlupaté nitce
A co bylo pak? To už každý tuší.
Bivoj se zastavil u vyděšeného kocoura, očichal ho, a potom s mohutným řevem vyrazil na dobermana.
Do konce ulice ho vyhnal doberman měl štěstí, že zareagoval rychle a otočil se na patě.
Jinak by se s Bivojem nemohl měřit. V celé vesnici snad nebyl silnější pes.
Kocour využil situace a zmizel z Josefova dohledu. Josef koukal na psa, nevšiml si, že šedý raubíř zmizel. A večer, když šel krmit Bivoje, málem upustil misku. Kocour byl na dvoře, živý, zdravý a s očima plnýma vděku. Opřel hlavu o Bivojovo stehno a tichounce si něco přede. Bivoj mrkl na Josefa ten se rozesmál.
Promiň, pane, zachránil jsem ho, teď musím pečovat o něj do konce života, četlo se ve psích očích.
Nebyla to žádná nadsázka Bivoj skutečně začal kocoura chránit jako tělesný strážce. Dokonce mu dovolil jíst ze své misky nevídaná štědrost pro navztekaného velikána, ale kocour mu zvládl roztavit ledy kolem srdce. Už nebyli nepřátelé ale věrní kamarádi.
Myslíte, že tu tím skončila ta pohádka? Kdepak.
Josef vzal kocoura do města, do Pardubic, aby veterina ošetřila ránu na jeho stehně. Nebyla malá, potřebovala ošetření zvířecí doktor mu ji zašil. Kocour zůstal na pár týdnů u Josefa, který se o něj staral, Bivoj na něj nedal dopustit. Ještě nedávno to byl nepřítel, a teď rodina.
A za nějakou dobu se u branky objevila mladá žena krásná, s čistýma očima.
Bivoj chtěl štěkat, ale poznal, že ji vyděsí, a jen nejistě zavrčel. Josef vyběhl ven.
D-dobrý den, pozdravil. Hledáte někoho?
Žena (Milenka, jak se později ukázalo) se ptala, jestli Josef neviděl na ulici šedého kocoura.
Nebo jestli vám nechodí na dvůr? On je moc drzý, doma ho držím, ale můj Matěj pořád utíká a toulá se do večera. V městě byl zvyklý být zavřený, ale teď u mámy je po mrtvici a já málo doma a kocour si užívá. Vždycky se vracel, já ho krmila, myla, ale poslední dny zmizel nevím, co si myslet.
Víte, asi vím, kde je váš Matěj, usmál se Josef. Pojďte dál. Nebojte se mého psa, nic vám neudělá.
Ale k vašemu psovi? Proč?
Sama uvidíte.
Milenka váhala ale Josef měl laskavý, upřímný pohled. Nakonec vešla.
A když spatřila, jak šedý Matěj leží u Bivoje, překvapeně vykřikla.
Matěji! Jak ses sem dostal? Co s tebou je? uviděla obvazy na packách a stehně. Potom se obrátila na Josefa: Váš pes ho pokousal?
Ne, to vůbec ne! My jsme vám, dá se říct, kocoura zachránili.
Od koho?
Jestli máte čas, já vám vše povím. Myslím, že budete překvapená.
Josef vyprávěl Milence celý příběh zatímco poslouchala, smála se od srdce.
No to je něco Matěj vám denně dělal naschvály, a vy ho zachránili.
Takový jsme s Bivojem, dobrosrdeční. Ale nebojte, váš kocour se už uzdravuje jak fyzicky, tak duševně. Teď je z něj hotový mazlík.
On byl vždy takový asi ho čerstvý venkovský vzduch změnil, nebo se urazil, že jsem mu věnovala méně času musím se starat o mámu, učíme se znovu chodit, není to rychlé.
Kdybyste chtěla, přijďte někdy na návštěvu, řekl Josef nesměle. I s kocourem.
Promyslím to, zasmála se Milenka.
Za půl roku se celá vesnice veselila slavila svatbu Josefa a Milenky. Matěj a Bivoj byli u toho, samozřejmě. Dokonce i ten městský doberman, co Matěje pokousal, přijel poznal šedého kocoura, chvíli na něj koukal, ale když spatřil pohled Bivoje, předstíral, že se spletl.
Takový byl osud dvou zakletých nepřátel.