Syn zavolal a začal si stěžovat na život. Hned jsem věděla, kam míří, ale mé rozhodnutí je nezvratné.
Jsem matkou tří dětí: dva synové a dcera. Jsou dospělí, a já čekám na vnoučata, i když vím, že nejprve musí založit rodiny. Dnes je však všechno jinak – módní je „partnerský vztah“, odkládat svatbu, táhnout se založením domova roky. Vždy jsem si myslela, že mou hlavní povinností je postavit je na nohy, dát jim křídla, aby se osamostatnili, a pak budu moci vydechnout a žít pro sebe. Jenže klid nepřišel. Pořád se trápím strachy. Proč je to všechno na mně? Protože jsem si vzala nezodpovědného muže, který neuměl postarat se ani o sebe, natož o děti, a nechal mě táhnout celou zátěž sám.
Vypravuji to popořádku. Nejstarší syn, Lukáš, se na manželství dívá skrz prsty a zatím ani nepomýšlí na svatbu. Nejmladší, Tereza, dlouho přešlapovala mezi nápadníky, točila jim hlavy, ale vždy s rozumem. Teď našla toho pravého a dva roky spolu žijí v malém městečku u Českých Budějovic. Zbývá jen obřad. O Terezu jsem skoro v klidu – ví, co chce.
Prostřední syn, Jakub, mi však přidává vrásky a bílé vlasy! Ještě při studiích se nastěhoval s dívkou. „Mami, budu se ženit!“ hlásil nadšeně. Jeho „láska života“, Natálie, však byla vychytralá liška: zamávala ocáskem, vytáhla z něj peníze – a z mě taky –, pak ho opustila pro jiného. Byla to rána jako z čistého nebe. Bydleli spolu v pronájmu, ale peněz věčně nedostatek. „Mami, nemáme na nájem!“ volal každý měsíc, hlas se mu třásl. Ptala jsem se: „Proč nedáte dohromady?“ A on: „Natálie nemá, šetří na dárek pro mámu.“ Posílala jsem mu tedy částky, aby nedopustil školu, nezhroutil se.
Když Natálie odešla, řekla jsem si: ať je to pro něj lekce. Pod mým dohledem Jakub dokončil vysokou, získal titul a snad i trochu rozumu. Marně! Blázni se učí z cizích chyb, chytří z vlastních – a to až napotřetí. Přišla Karolína. „Mami, ona je tak úžasná!“ zářil. Zprvu rozumná, praktická. Těšila jsem se – snad tentokrát… Přestěhovali se do Brna, pronajali si byt. A vše se opakovalo: peněz zase nedostatek.
Jakub už měl slušný plat – některé rodiny s dětmi vyžijí z takové sumy měsíc! Pro dva dospělé to však bylo „málo“. Karolína nepracovala půl roku, někdy i rok: těžko hledá místo, zdraví, špatný kolektiv. Tak žijí v „partnerství“ pět let. A celou tu dobu jsem mu posílala peníze. Malé částky, ale posílala! Vím, že jsem ho měla dávno odstavit, ale pokaždé, když zatelefonoval se sténáním: „Mami, nemám ani na chleba!“, srdce mi puklo. Je to můj syn, má krev! Jak říct „ne“?
Zkoušela jsem mu otevřít oči, křičela do telefonu: „Jakube, to není normální! Kam mizí peníze? S dnešními cenami byste měli vyjít!“ A on: „Vím, Karolína se ti nikdy nelíbila!“ Není to dialog, ale monolog. Co dělat? Jsem bezradná, úzkost mě rozežírá.
Včera volal znovu. Unavený hlas, skoro zlomený: opustil práci, novou nemá, neví, co dál. Jeho dívka – nebo snad manželka? – teď vydělává. Paradox: Jakubovy peníze jsou „naše“, její jen „její“, utrácí je jen pro sebe. Co je to za život? Poslouchala jsem jeho nářek a věděla, kam směřuje. Zase bude žadonit o „pár korun“ do výplaty.
Řekla jsem si: dost! Pevně, jako rozsudek. Ať si poradí. Ať ho Karolína podrží, nebo ať konečně prohlédne. Moje trpělivost přetekla. Už nebudu jejich záchranným pásem. Srdce bolí, slzy tlačí, ale zatnula jsem zuby: nedám ani halíř. Teď prosím o radu: jak to ustát? Jak nepodlehnout, až znovu zavolá? Jak dodržet slib, když mateřská láska křičí: „Pomoz!“ Chci, aby můj syn byl mužem, ne chlapcem visícím na mé sukni. Kde najít sílu?