Závist na hraně
Přesně tohle potřebuju! On v životě nepozná, že před ním nestojí jeho snoubenka…
Alžběta stála před vysokým zrcadlem v předsíni starého vinohradského bytu a fascinovaně pozorovala svou tvář nebo spíš cizí tvář, kterou dnes na sebe navlékla jako masku pro podivný ples. Pramen vlasů, který se jí vlnil na čele, pečlivě zastrčila za ucho a s uspokojením obdivovala dokonalost napodobení. Rty potřené stejným odstínem rtěnky, lícní kosti zvýrazněné stínem přesně tak, jak to dělá Amálie Oblečení, oblíbené šaty z Amaliina šatníku i vlažný pohled, povědomé gesto ruky. Srdce jí tlouklo rychleji, jako by jí místo krve tělem proudil podivný sycený vzduch. Měla dojem, že je skleněná průhledná, zahalená v mlze.
Když pohlédla na ciferník hodin visících mezi rámečky rodinných fotek, ručičky hrubě ukrajovaly poslední minuty do příchodu Pavla. Představa, že vše může spadnout jediným chybným slovem či pohybem, ji mrazila víc než otevřené okno. Pavel nesmí poznat, že před ním nestojí Amálie, jinak bude opět ta druhá, neviditelná.
Zhluboka se nadechla. Všechno se musí odehrát, jak má. Je načase stát se Amálií i kdyby jen na chvíli, i kdyby noc byla plná stínů a zrcadla skleněně popraskaná.
Zazvonění jako ozvěna ze snu. Alžběta už byla připravená na prahu ani stín zaváhání, úsměv tenký jako pavoučí nit, oči jiskřivé v tom přítmí. Přivítala Pavla tak, jak vídala sestru, hlas měkký, hebký, téměř neslyšitelný. Bylo to divadlo snové, neskutečné.
Pavle, ahoj! Světlo z chodby kreslilo měkké ovály na jeho tváři; ona ho políbila na líci přesně tím stydlivým dotykem, jaký patřil Amálii, ne jí. Nic víc, nic míň žádné polibky navíc, žádná slova, co by neměla být vyřčena. Jen pečlivě načasovaný vstup do kuchyně Dáš si kávu? se snahou působit bezstarostně a mile, jako by dnešní večer byl pouhým pokračováním včerejška.
V Pavlově tváři na kratičkou chviličku projelo napětí, ale pak jen pokrčil rameny a usmál se. Zůstal stát na prahu místnosti a ani se nezouval, jako kdyby pořád nevěděl, kam patří či komu věřit. Ve vzduchu se lehce mísila vůně pražené kávy a nevyslovených slov.
Mezitím Alžběta nervózně aranžovala hrnky a talířky, pohled těkavě sklouzl k lahvi frankovky, schované v zadní polici kredence. Věděla, že Pavel pije jen zřídka jediné skleničky v srdečné společnosti by však mohly stačit. Pak, snad, povolí v něm staré uzly a ona ho získá aspoň na malý zlomek času, o který ji tolikrát připravila sestra.
Pavel sledoval její ruch blikatýma očima; mezi prsty převracel lžičku, jako by rozhodoval o vážném tajemství. Nakonec tiše promluvil: Běto, proč to všechno? A kde, proboha, je Amálie? Pokud je to nějaký žert, není moc povedený.
Na okamžik byla její maska ohrožená zaváhání, drobná trhlina, pak opět nehlučný úsměv: Jak jsi na to přišel? Hlas nuceně veselý, slova napjatá.
Pavel pozvedl obočí, pohledem sklouzl k displeji telefonu, kde palec spustil krátkou zprávu Amálii. Pak se znovu zahleděl na Alžbětu, v očích pobavený stín: Jste přece každá jiná, i když jste dvojčata.
S tímto rozlousknutím nepokračovala v hlubokých výmluvách, místo toho se krčila nad šálkem převážně mlčící, rty tápající po odpovědi, která by nezradila. Nakonec tiše zamumlala: Pořád nás pletou. I když říkáš, že jsme jiné, většina si nás splete dokonce i maminka, když jsme stejně oblečené. Vlastně je to horší, než si umíš představit. I milovaní si nás pletou.
Na chvíli bylo ticho nato invisibilní bublina. Pak hravě kývl: A tedy, nešlo by prostě změnit účes? pohotově přetnul napětí všedním návrhem, ale dobře věděl, že Alžběta podobné proměny odmítá s téměř rituální zarputilostí.
To není ono, usmála se jako děvče, které ví, že platí staré dětské dohody. Slíbily jsme si, že do konce školy budeme stejné. Je to mezi námi. A docela to někdy přijde vhod. V očích jí žhnul nečekaný šibalský plamínek.
Za oknem zatím přecházely stíny tramvají, a když Pavlův telefon zamlaskal odpovědí, pobaveně na Bětu kývl. Amálie na mě čeká v našem Café Slavia. Neví, že jsem tady. V očích soucit smíšený s trpkostí ticha.
Neměj strach, řekl tiše. Tohle zůstane mezi námi.
Když odešel, Alžběta padla na židli a třásla se mezi sny a skutečností, napůl ještě hrající roli, napůl už rozpadlá v realitu. Planý plán, zničený v mžiku rozpuštěný mezi kostkami cukru, které se neochotně rozpouštěly v nedopité kávě.
Hlavou jí běžely prastaré obrazy první setkání s Pavlem v šestém patře na schodišti Právnické fakulty Karlovy univerzity, jakoby včera, jakoby před lety. Všechny rozhovory, které nikdy nevedli, všechny nepřiznané pocity, o které se nikdy neodvážila poprosit. Vždy ve stínu, vždy ta, která víc přemýšlela než mluvila.
Amálie byla živlem zářivá a bezstarostná, milovaná všemi. Zatančila v aule, vyprávěla vtipy, které rozechvívaly katedru, byla středem pozornosti, protože to uměla jen tak. A Alžběta? Zavřená v knihách, ponořená do pečlivě pěstované samoty. Pár blízkých přátel, večery za svitu lampy, nesmělé doteky tužky na okraji učebnice.
A když Amálie jednoho dne Pavla prostě přivedla domů Seznamte se, to je Pavel, řekla, a na rtech měla svůj lehkovážný úsměv Alžběta jen mlčky pokývala hlavou, a v duchu bylo prázdno i vír, neklid a ticho.
Pak přišla zpráva o svatbě. Oslava, rodinná hostina, výbuchy radosti a šeptání v koutě. Budeš nám za svědkyni, Běto, že ano? Všichni pozorovali Amálii a Pavla ona osaměla ještě víc, schoulená v křesle jako podivné mimikry radosti. Dny i noci přemýšlela, jak toho všeho uniknout a vymyslela plán, který vyhlížel jako absurdní varianta řešení, jako snový labyrint bez východu.
Jestli něco dokáže roztrhnout nehmotná pouta, pak podivná směs herectví a náhody. Když místo Amálie přijde Pavel ke mně, podlehne kouzlu a pak nás najde Amálie, všechno skončí. Myšlenky kroužily v hlavě jako havrani v ranním mlžném parku, ale když přišel čas, byl to právě Pavel, kdo pronikl kaleidoskopem její pečlivě vytvořené iluze jediným pohledem.
Byla to naprostá prohra a teď Alžběta vynášela svůj žal znovu a znovu, v noci jako v denním světle, ve snech i v bdění, mezi zrcadly a běžnými dny.
***
Čas se rozpadl a zase slepil. O několik týdnů později svolala Amálie celou rodinu do hřejivé kuchyně vinohradského bytu. V ruce držela hrnek skořicového čaje a v očích světélkovala opravdová radost: čeká dítě. Maminka plakala do růžového ubrusu, tatínek hrdě vyprávěl, kolik přebalovacích podložek je třeba koupit. Pavel srkal čaj a smál se něžně.
Alžběta se mimoděk usmívala, seděla nehybně, s prsty sevřenými kolem chladného porcelánu. Slova blízko, city jakoby vzdálené o několik vrstev skla. Každé Amaliino slovo jí vpíjelo do srdce drobné, pichlavé třísky. Po večeři seděla dlouho sama, pozorovala tmavý obrys vinic pod balkónem. Všechno v ní křičelo: Musí být nějaká jiná cesta!
Nápad, co vylétl z myšlenkové mlhy, byl šílený i dokonale logický rozostřený, snový. “Něco, co přeruší jejich štěstí, něco konečného,” ozývalo se v ní a vláčně si představovala, jak sežené léky, které by všechno zvrátily. Znala jednoho lékaře, který by za pár tisíc korun přivřel oči. Neškodná pilulka a štěstí bude zlomené. V místnosti byla najednou zima.
Chceš pomerančový džus? zeptala se Amálie, když jedno zasněné odpoledne seděly nad hromadou dětských dupaček, a Alžběta ve snovém pohybu nabídla sklenici, ve které se třpytila světla z okna. Ruka nahmatala malou bílou pilulku v kapse v tu chvíli se však cosi v ní rozpadlo, jako by ji prohřál paprsek letního slunce.
Podívala se na sestru, která čekala u stolu, štěstí na tváři v očích ten známý pečetící výraz vzájemné sounáležitosti. Mohla by opravdu by mohla? Nedokázala se zradit ne tak hluboko. Pilulka spadla na stůl; slyšela její tlumené cinknutí, jako když se v noci zavře okno v domě, kde bydlí jen vzpomínky.
Co se děje, Alžběto? Amálie už stála na prahu, v očích starost a láska, které Alžběta už roky odmítala vidět.
Jen trochu závratě, zalhala, ale v hloubi duše se pokusila o úsměv, který měl být zárodkem nového začátku. Uvařím si čaj a sednu si k tobě.
Pak se pohybovala kuchyní pomalu, jako by se prodírala hustým mléčným oparem. V každém pohledu, v každém nepatrném geste cítila, jak blízko byla samotné hranici, za kterou by nebylo návratu. Věděla, že potřebuje pomoc, přiznat pravdu, že není v pořádku. Obešla stůl, znovu nabrala dech a tentokrát užběhla ve snu jistý krok směrem k sobě samé.
Měla bys někdy něco svěřit, víš? poznamenala Amálie, podávající jí hrnek s čajem, a Alžběta poprvé nedokázala uhnout pohledem.
***
Když přišlo léto, narodila se holčička. Tiché červnové noci, v jednom z pokojů na Bulovce, ji Amálie přivedla na svět. Byla maličká, s baculatýma tvářemi a tmavýma řasami, spící v peřince, zatímco rodina stála pod okny a mávala novému životu.
První týdny utekly v rozechvělých obrazech Amálie a Pavel nedospalí, matka s igelitkou plnou látkových plen, babička vlnějící čepičky. Největší radost však našla v malé holčičce teta Alžběta, která s ní byla čím dál častěji. Z počátku jen jako výpomoc, aby Amálie mohla na chvíli zavřít oči; časem začala zůstávat stále déle. Pozorovala drobné prstíky, mazlila se s dětskou ručkou, zpívala jí vymyšlené ukolébavky a nakupovala barevné dupačky, z nichž každý měl svůj tajný příběh.
Mezi hračkami a barevnými knížkami si našly své společné ticho i radost a Alžběta si uvědomila, že právě v péči o holčičku nachází to, co jí vždy chybělo. Tichou důvěru, vděčnost a místo, kde být už nebylo čekáním na uznání.
Jednoho večera, když Amálie pokládala spící dcerku do postýlky, na okamžik zastavila Alžbětu v uklízení hraček: Děkuju ti. Neznám lepší tetu. Pro naši holčičku tolik znamenáš.
Alžběta se jen usmála, trochu nesměle a poprvé po dlouhé době ucítila klid, možná až štěstí. Kdesi v sobě objevila tichou vděčnost za to, co život neočekávaně přinese, pokud mu dovolíme změnit směr. Někdy musíme přestat chtít být někým jiným a prostě být pro druhé, pro sebe, pro to nehmotné štěstí, které přichází zevnitř a je beztvaré jako sen.