Závěje osudu Marek, pětatřicetiletý právník z Prahy, nesnášel Silvestra. Pro něj to nebyly svátky, …

Dobré zprávy

Sněhové závěje osudu

Jmenuji se Tomáš, je mi pětatřicet a jsem advokát. Upřímně řečeno, Silvestra a vše kolem něj jsem nikdy neměl rád. Pro mě to není žádný svátek, spíš zkouška odolnosti.

Ten shon, hledání ideálního dárku pro kolegy, které sotva snáším, a samozřejmě firemní večírek. Letos naše kancelář chtěla udělat dojem a pro všechny pronajala penzion za Prahou.

Jel jsem tam svým černým superbem a do uší mi zněl podcast o změnách v zákoně o daních myšlenkami jsem už plánoval, jak tam zůstanu sotva hodinku, decentně si připiju, prohodím pár slov se šéfem a pak zmizím, než si někdo pořádně všimne.

Když jsem dorazil, celý penzion hřměl jako úl. Všude pobíhali lidé v barevných šatech, předstírali smích a snažili se naladit slavnostní atmosféru.

Držel jsem svůj skleničku sektu a postavil se ke zdi jako strážný. Pozoroval jsem tu přehlídku nuceného veselí a připadal si jako cizinec na planetě, kde vám přikazují být šťastní.

***

A tehdy jsem ji zahlédl. Nebyla nejvýraznější ani nejhlučnější. Stála tiše u okna, stranou od ostatních, a pozorovala sněhovou vánici za sklem.

Na sobě měla prosté tmavě modré šaty a v ruce držela skleničku s džusem. Nevypadala smutně ani osaměle spíš ponořená do svých myšlenek.

Došlo mi, že vypadá přesně tak, jak se já cítím.

Je dneska dost nebezpečno na silnicích, pronesl jsem, když jsem k ní přišel.

(Napadlo mě to jako první.)

Otočila se ke mně a usmála se. Ne tím hraným úsměvem, co jsem viděl u ostatních, ale opravdovým, hřejivým.

Ale je to nádhera, pokývala hlavou k oknu. Když Praha zamrzne, jako by všechny starosti zmizely pod sněhem.

To mě překvapilo. Tohle bych nečekal.

Tomáš, představil jsem se.

Libuše, podala mi ruku, dělám v účtárně. Párkrát jsme se potkali ve výtahu.

Na chvíli jsme oba mlčeli. Nebylo to nepříjemné ticho, spíš takové, co vás obejme.

Venku vítr ještě zesílil a za chvíli z rozhlasu zaznělo, že silnice jsou zaváté a v noci už nikdo neodjede.

Celý sál zalapal po dechu, někdo zaklel. Můj plán byl v troskách.

No, pane doktore, připraven na noc ve spacáku? poznamenala Libuše s úsměšnou ironií.

To mě ve škole na právnické fakultě neučili, pokrčil jsem rameny. A vy?

Já mám s sebou vždycky powerbanku a knížku. Jsem na katastrofy zvyklá, zasmála se.

A právě tuto noc, když jsme přišli o plány i masky, jsme se začali bavit doopravdy.

Zjistil jsem, že Libuše miluje staré české černobílé filmy, které já nemůžu vystát, ale slíbil jsem, že jí dám šanci, pokud mi vysvětlí, co na nich vidí.

Zjistil jsem, že mým tajným snem je otevřít si někdy malou kavárnu, kde bych každý den pekl bábovku podle babiččina receptu, a Libuše zase potají maluje akvarely, ale dosud je nikomu neukázala.

Seděli jsme schovaní v koutě, ignorovali ruch kolem nás a místo šampaňského popíjeli horký čaj z termosky, který si Libuše, předvídavě, přivezla s sebou.

Vyprávěla mi o své kočce, která ráda chytá sněhové vločky na parapetu, a já zase o mojí babičce, která mě naučila péct medovník.

Když odbila půlnoc, nekřičeli jsme Na zdraví! Jen jsme na sebe tiše pohlédli.

Šťastný nový rok, Tomáši, řekla tiše Libuše.

Šťastný nový rok, Libuško, odpověděl jsem.

Tu noc jsme nespali v luxusních pokojích, ale v malé jídelně na dvou rozložených lehátkách, které nám recepční přinesli pro uvězněné hosty. Spali jsme vedle sebe, špitali si až do rána, dokud sněhová bouře začala utichat.

Jakmile ráno prohrnuli cesty, vyšli jsme ven. Svět byl pokrytý bílou peřinou, všechno tiché, nehybné, čisté. Slunce se odráželo od závějí tak, že jsem musel mžourat.

Kam teď půjdete? zeptal jsem se.

Nejradši bych šla na autobus, domů.

Chtěl bych vás tam zavézt, nabídl jsem.

Libuše se na mě podívala, v očích jí jiskřily veselé plamínky.

Co když řeknu, že se mi ten ztichlý, zasněžený svět líbí? A chci se projít pěšky aspoň na zastávku?

V tu chvíli jsem pochopil, že tenhle večer nebyl náhodou.

Byl začátek něčeho nového, opravdového.

Tak půjdu s vámi, řekl jsem rozhodně.

A vyrazili jsme spolu po čerstvém sněhu, dva lidi na prahu nového roku, nechávajíc za sebou stopy, které vedly neznámo kam, ale někam, kde by mohlo být opravdu krásně.

A mám pocit, že právě kvůli takovým chvilkám má smysl ten silvestrovský shon vydržet.

Rate article
Add a comment